Kdykoli zavoláš, tak to na mne padne, třebaže natažený na prostěradle, obuji svetr do kalhot, a hop, je půl třetí, skočíme do sedla jako na koně; svazoval nás malý svět, tak vzali jsme to zkratkou přes červenou na výlet, naše kola mají zaměnitelnou duši, že nikdo nic ani nezatuší, když ulehnu v půl druhé na lůžko.
Když voláš v neděli odpoledne, je půl jedné, nechám plavat lžíci v polévce, a už to jede; na Petřínskou vylezeme – vypustíme hejno vlaštovek vyskládaných z papíru, zakrouží sedmkrát kolem hlav, dřív než to vemou přes velkou louží do New York Times, lidem tam padají novinky jak pečení holuby rovnou do sloupečků novin. Zpět jsem před líným polednem, tak kdo by co mohl namítat.
A voláš-li v pátek v pět, kdy mi obvykle šéf mydlí hlavu přes internet, vstanu, v stavu plné zralosti do ústavu, hned jsem svolný šinout si to po schodech UTBéčka – a jéje, snad jsme něco nepropásli, ve městě světla zhasly, a my na dálnici v protisměru, na mou věru, snad ještě není pozdě na záchranu, steering comitee stihnu do čtyř.
Kdykoli zavoláš po osmé, jak bych mohl otálet, volám obratem periskopem, přeci si nenechám ujít křtiny lodiček z Verneova románu, a jako vždy po šampusu, plní šarmu pošleme rodnému Podolí vzdušnou pusu, mezi máváním a pohazováním papírových čepic do větru z paluby parostroje. Měl bych zatloukat, ale to nebude moje, je středa a když vylodíme v přístavu, hodiny nad zdymadlem ukazují něco kolem sedmé.
A zavoláš-li za pět dvanáct, nemusíš se bát, že bych tě v tom nechal na holičkách – samého umírat, celkem bez podvodu, umírání bereme jenem spolu, ale je v tom bota, neb kolem jedenácté protáhneme skulinkou zpět do života, a tak na konec nikdy nedojde, stejně jako na zázrak …
... that’s born, born, born and gone away.
Písmák