Obyčejné krásy života

Je mi líto že nejsem jiný

Chtěl bych být platný člen společnosti

Ale já neomlouvám se za své dětské činy

Neb má duše dnes jen samou radost hostí

Jakou že radost? Vy nechápete snad?

No přece prostou radost ze života

A že se není z čeho radovat?

Málo kdy zazní veselejší nota?

Já také nevěřil na ty krásy žití

Běžel jen dál a nechtěl zastavit

Pak jednou přivoněl jsem k lučnímu kvítí

A pochopil, co neumíte si ani představit.

Já cítil tu nejkrásnější vůni - Přírodu

Nikde prachu, smogu ani kouře

Já cítil ten nejkrásnější pocit - Svobodu

A potom přihnala se pravá letní bouře.

A já jen stál a zíral na tu krásu

Všude jen déšť, hromy a blesky

Byl to stav bez tíže, stav bez jednotky času

A pak vyšlo slunce a já šel dál podél stezky

Však nespěchal jsem jako dříve, ach jenom to ne

Šel pomalu a ztrácel čas - bylo mi to fuk

A pak sledoval jak slunce ve tmě tone

Šťastný a nevinný zas jak malý kluk

Škoda že neumím vypovědět slovy

Co všechno chtěl bych ještě povědět

Ale to nevadí já nespěchám - a co vy?

Najdete si chvíli jenom tak posedět…