20. května

20. května, jen ráno zaostřil jsem kalný zrak,

zavřel ústa se slinou plynoucí a vysušená,

neb den byl krásný, plodný a pytel plný zrna,

tak dříve než prázdný padnu ke dnu jako vrak,

uzrála skvělá myšlenka, já vypracoval teze

a jal se přesvědčovat milou, že vysychají meze.

Slunce nad městem ještě nedosáhlo zenit,

ptactvo tu řešilo existenční problém rázně,

kde to šlo se pářilo, bez hany a bázně.

Zatím pod poklicí vášně začínaly pěnit,

a 20. května krátce před polednem

my shodli se, že na slunné straně slehnem.

Má milá odhalila tenký vnadný kotník hbitě,

při pohledu tom i vítr chvíli přestal vát,

u mého boltce ozvalo se „Chti tě!“

Tu mocná síla v krvi začla pulsovat,

Tak 20. května nápad ten mění se tu v činy.

Čas rychle běží, když člověk není líný.

Již modrý horizont počal s růžovou si hrát,

Stíny oblin natáhly se poli k obzoru,

i přesto, že čas tu stále připraven byl v pozoru,

bylo třeba začít myslet na návrat.

Vždyť večer 20. května chladným stále jest

A mě bylo předevčírem osmdesátšest.