Bláznivý skřítek

Lyrel byla skřítek, malá bytůstka s průhlednými křídly, fialovýma očima a modrými vlasy.
Vlastně… Nebyla tak malinká jako ostatní skřítkové. Velikostí se podobala tříletému dítěti. A byla hubená, snad až příliš na svoji výšku, její křídla ji unesla jen něco málo stop.
Lyrel byla skřítek co příliš vyrostl a proto musel odejít ze společenstva. Ale ona se nezlobila. Neuměla to. Neuměla ani nenávidět. Její mysl byla jako její křídla, věčně třepotavá a stejně bláznivá. Lyrel byla bláznivý skřítek co příliš vyrost. Uměla se toulat lesy, divoká zvířata ji milovala a ona mohla pohladit po hlavě divokého králíka stejně jako černého vlka. Nikdo ji neublížil. Všechny lesní bytosti na ni dávaly pozor.
Lyrel si nejraději povídala se stromy. Měla je ráda a ony jí vždy darovaly něco ze své náklonnosti. Nikdo se před ní neschovával, dokonce i jednorožci často přišli a přijali sladké plody co jim nabízela. Žila si bezstarostně. Léta trávila v lesích a kopcích, na zimu si nanosila listí do malé jeskyňky a tam spala až do jara. Nikdo nesměl ublížit Lyrel. Nikdo… I ten nejnabručenější obyvatel lesa, nemluvný gryf, moudré staré zvíře žijící samotářsky, pokaždé vlídně pohlédlo na hubeného vysokého skřítka, vesele třepotajícího křídly a cuchajícího mu jeho lví hřívu.
Lyrel byla možná bláznivá, ale nebyla hloupá. To ne. Učila se vše co viděla, kdy padá listí ze stromů, kdy se rodí mláďata a kdy je třeba usnout, aby se zima dala přečkat bez úhony. Kdy se vyhnou duhovému hadovi, protože právě svlékl kůži a je nedůtklivý, neboť pořádně nevidí. A jak se skrýt ve stínech, aby viděla a nebyla uviděna.
Jednou ji však, když spala, překvapili lidé. Neměli ani tušení jak skřítkové vypadají, považovali ji z počátku za dítě zatoulané do lesa, i když Lyrel byla již léty dospělá. Jakmile však spatřili její křídla, neváhali. Spoutali ji řetízkem ze železa, aby se nemohla bránit a odvedli pryč. V myslích jim uzrál plán jak zbohatnout, jak vydělat tolik a tolik peněz, jak jich vydělat ještě víc a víc. A nebohá Lyrel v tom měla hrát hlavní roli.
A tak si lidé zotročili skřítka a ona se dostala do společnosti cirkusáků a krotitelů příšer. Samolibých mágů co sotva věřili na své triky, zohyzděných lidí a pár bytostí, co pocházely ze stejného světa jako ona. Mrzutých, proklínajících svoji existenci a toužících po jediném. Roztrhat své věznitele nebo zemřít. Žili jen pro svoji pomstu a smrt, či spíše živořili. Den co den vystavováni před zraky užaslého publika, drážděni špičatými klacky, aby předvedli své zuby, nebo hlas. Byla tam harpyje s kovově modrým peřím, které její nádherný hlas zhrubnul do skřehotavého kvílení, opeřený had s pery vypelichanými strádáním, salamandr s unavenýma očima, černý mluvící vlk, starý a na čenichu již šedivějící. A dokonce i jednorožec s prázdnýma očima a vozící na svém vychrtlém těle malé děti. Poznali co je Lyrel zač. A upřímně litovali do jakého pekla se to dostala. Avšak pravé peklo mělo teprve nastat. Lyrel se je snažila potěšit, jinak žít neuměla. A ani nemohla.
Lyrel se to zpočátku nedotklo, prostě chtěla odejít pryč. Toho dne poznala poprvé strach. Majitel cirkusu ji zbil a od té chvíle byla připoutána na řetěze ve své kleci, s kovovým obojkem kolem krku. A když se podruhé, strachy před tolika lidmi, zahrabala do slámy, zbili ji znova. Ostatní v klecích jen útrpně a bezmocně přihlíželi. Skřítkové jsou velmi citliví na to, co se děje okolo. A kdo si myslí, že se ti blázniví jsou jiní, velmi se mýlí. Lyrel přišla o svá křídla, která ji sice nemohla nést tak daleko jako její maličké druhy, ale létat uměla. A kdo neuměl nikdy létat, nepochopí.
Majitel cirkusu byl opilý, když zaslechl ji a ostatní jak si povídají. A na nikoho jiného, sám a v noci, se vztáhnou ruku neodvážil. Marně na něj křičeli, marně se vrhali proti mřížím svých vězení, jakkoliv je při tom železo zraňovalo. Muž ji vytáhl z klece a snad kvůli tomu, že sám nemohl létat, vytáhl nůž a říznul. A potom ještě jednou. Zakvílení zraněného skřítka bylo slyšet daleko, velmi daleko. Byla v něm bolest, co za svůj jeden život nezažije žádný smrtelník. A Lyrel poprvé zabila. Všechna utrpení z ní vytrysklo v jediném prameni zoufalství smíšeném s bolestí a její ruce potřísnila krev. Mříže klecí jejích druhů popraskaly a oni se jí vrhli na pomoc. Lyrel mizela. Zůstalo jen bezduché tělo smrtelníka. Nezbývalo jim mnoho času. Prchli na svobodu, kterou jim ona vykoupila. A v duchu děkovali doufajíc, že se snad ještě setkají.

Lyrel utekla. Strach, který si zažila a krutost lidí ji budou ještě dlouho pronásledovat. Ale poučila se, že všichni nejsou zlí.
Jednou jsem v lesích narazila na malou dívku. Velkou jako tříleté dítě, měla zmrzačená křídla a zjizvené ruce. Seděla pod stromem a se smíchem tahala za kožich starého černého vlka, na větvi nad nimi seděla harpyje s kovově modrým peřím a chraplavě si pro sebe broukala. A opodál seděl muž, lidský muž, a předčítal z knihy. Vedle něj ležel pohublý jednorožec a na hřbetě mu odpočíval opeřený hádek. A salamandr s unavenýma očima se vrtěl v popelu ohně.
Lyrel neuměla nenávidět. Kdyby uměla, tento muž by již dávno nebyl. A naučila to i ostatní nebo jim spíše ukázala, že pro některé věci se jen umírá, ale pro ty další, lepší a vznešenější, je lepší žít.