KaZ#17

A zase tady sedím a libuji si v prázdnotě.

Přemýšlejíc nad minulostí, myšlenky odevzdávám nahotě.

Avšak ony brání se.

Avšak má mysl odpor nesnese.

I tedy, zase se ptám,

Zda minulost v úctě mít mám,

Či nechat již ji odejít,

Její existenci více již netrápit?

Ale jak bych pak mohl říkat,

Že snažím se k dobrosti,

Nenechajíc promyšlenost vznikat,

Dbajíce jen chabé prozřetelnosti?

A proto budu přemýšlet.

Kdo jsi múso odešlá,

Nechala’s mi jen trápení.

Proč vůbec jsi mne hledala,

Vědouc, že mne nezměníš?

Kdo jsi, múso minulá,

Když dnes zas jsem ve stejném kazu,

A to, co jsi mi radila,

Odešlo s tebou, bez odkazů?

Víš, radši bych tě nikdy nepotkal.

Tato slova pálí ví než trojzubec pekelný.

Na věky věků. (Tedy jen do zítřka!)

Neb zítra až ráno vstanu,

Vím, že u myšlenky této nezůstanu,

A pronesu na tebe hanu,

Že zas nejsi vedle mne.