KaZ#18

Jednou odejdu a nechám za sebou v pokoji svítit.

Tak hvězdy ne stropě vidět nebudou

A ty nebudeš nic cítit.

Jen marnost a prozření protočí se ti hlavou.

Na papír pak tužkou načrtneš kam myšlenky plavou;

Kam ubírá se pocit o kráse,

Kam odchází smutek z nesnází,

Kam mysl, celkový o životě smysl…

Ten papír skrčíš, zahodíš do rohu toho pokoje.

Marně tě napadne-vždyť to přesně na tom papíru je:

Černý flek, konečný bod prostoru,

Celý smutek pokoje,

Místo, kam nepadáme na kolena k hovoru.

Hlavu vzhůru-má slova poslední;

Vždyť já jdu dolů-tam na návštěvy se nechodí.

A tak aspoň ty nebuď smutná,

Život, jak vidím, ti přeci chutná.

Pohleď znovu, na co přestat myslet chceš.

Obvykle přijdeš na to, jak rychleji obrátíš se v zapomnění a lež.

A pokud zapomenout nechceš,

Tak náčrt na tom papíře někam zvěčni.

Lidé jsou za nepochopitelnost vděční.

Vidím to třebas na ten strop:

Hvězdy na tmavém stropě mohou vypadat hezky.