Tondovi za všechno, co pro mě kdy udělal a udělá >:

                         Seděl jsem ve vlaku a přemýšlel, jak jsem se tam vlastně dostal. Ale vážně.. Je mi 22 let, nic jsem v podstatě neudělal. Nemám skoro žádný cíl kromě této výpravy. Můj sen vždycky byl se podívat na vrchol Zasněžené Hory v naší zemi. Není to žádný ohromný sen, ale byl můj a nikdy jsem ještě neměl šanci se tam dostat.

            Krajina se míhala, ze začátku poměrně zelená, ale pak postupně víc a víc bílá. Rád jsem jezdil vlakem. Měl jsem klid, mohl jsem poslouchat hudbu, přemýšlet a pozorovat okolí. Do mého kupé naštěstí nikdo nenasedl, takže jsem mohl nerušeně nic nedělat. A to mi věru víc než vyhovovalo. Popravdě za posledních pár měsíců jsem si připadal jako štvanec. Akorát mě někdo někde věčně honil a dělal ze mě poskoka. To se mi nelíbilo. Podal jsem výpověď. Včera. A dneska už jsem tady.. Na cestě za mým krásným snem. Na sobě zimní oblečení na hory, prkno a baťoh s nějakým jídlem a peníze samozřejmě. Bez těch se člověk neobejde.

            Za chvilku budu vystupovat, pomyslel jsem. A byl jsem rád, přece jen už jsem začínal mít dlouhou chvíli. Posbíral jsem své rozházené krámy do baťohu, ale zůstal jsem ještě sedět. Vždycky se lidi do uličky nahrnou jako splašený a já to nemam moc rád. Tam kam jsem mířil taky nebyl žádnej člověk. Nebo přinejmenším skoro žádnej. Nepřipouštěl jsem si, že bych potřeboval mít někoho sebou.

 

            Chvilku jsem stál uprostřed nádražní haly a rozhlížel se, kam vlastně nejdřív půjdu? Když jsem se otočil a chtěl se rozejít, zrovna do mě nalítl nějaký kluk. Nemohlo mu být víc jak sedmnáct. Nemůžu popřít, že mě ten náraz nebolel, zato ten dopad byl o dost horší. Chvilku jsem jenom ležel na zemi a nehýbal se. Přemýšlel jsem, jestli mam všechno tak jak má být. Pak mě napadlo prkno! To mam taky moc rád. Otevřel jsem oči a podíval se. Nebylo.. Jak jsem ho upustil, vletělo přímo pod projíždějící vozík.

„Do prdele!“ zaklel jsem. Vzhlédl jsem nad sebe a asi z deseti centimetrů na mě koukal ten kluk. Měl dlouhý blonďatý vlasy a šedý oči. Chvilku na mě civěl a pak promluvil: „Žiješ? Kurva ten posranej vlak ujel. Kdybys mi nevlez do cesty. Sakra.“

„J, jo,“ zakoktal jsem, nějak překvapen, že vůbec mluví. „Akorát to prkno..“

„Je na sračky. Sorry. To jsem nějak nevychytal,“ koukl pobaveně na moje rozmlácený prkno.

„Tys, pospíchals na ten vlak?“ zeptal jsem se.

„No jo, ale vlastně ne. Teď už je to jedno. Kam máš namířeno? Ty jdeš sám? Na hory?“ zeptal se a podal mi ruku. Nějak jsem s neuvědomil, že pořád ležim na zemi. Lidi už koukali divně, tak jsem ji chytl a zvedl se.

„Jo, na Zasněženou Horu.“

„Sám? Ty seš asi magor, ne?“ Pokrčil jsem rameny, prkno už uklízela nějaká babka. Do háje, to je den.

„Já už teď momentálně radši nepospícham. Nechceš jít teda třeba na kafe? Když ti to ujelo,“ nadhodil jsem.

„No nevim kdo ti řek že nepospícham, ale když po tom tak toužíš,“ řekl uštěpačně. Chvilku jsem na něj koukal a pak jsem se zeptal: „Znáš to tu? Nevim kam bysme mohli zapadnout.“

            Mávnul na mě a vedl mě mezi lidmi. Nevnímal jsem kudy jdeme, snažil jsem se ho neztratit z očí.

 

            Seděli jsme tam už asi hodinu a docela jsme se rozjeli. Ačkoliv se normálně moc nesvěřuju, udivilo mě, že jsem se poměrně rozpovídal. Říkal jsem mu, co se v posledních měsících stalo a kam vlastně mířim. Byl jsem nakonec vlastně docela rád, že jsem se mohl někomu svěřit. Tibor mi zase říkal, že má doma problémy s rodiči. No koneckonců jakej mladej kluk už v dnešní době takový problémy nemá… Navrhl jsem mu tedy, ať jim zavolá a jde se mnou. Řekl jsem si nakonec, že by to přece jen nemuselo být špatný mít s sebou někoho.

„Půjdu s tebou, ale volat jim nebudu. Ani v nejmenším. Stejně by mě akorát seřvali a tak, prostě normálka,“ povytáhl obočí. Trochu jsem se zamračil, moc se mi nelíbilo, že se jim vůbec nechce ozvat. Ale co, myslim že na té jeho cestě by se jim taky neozval, takže to vyjde na stejno. V kavárně sice bylo útulně, ale rozhodli jsme se vyrazit na cestu. Bylo poměrně hezky, svítilo sluníčko a oblohu zakrývalo pár mraků.

            Jelikož část Zasněžené Hory byla sjízdná, byla tam lanovka. Naštěstí sedačková, což se nám oběma dost hodilo. Tiborovi proto, že žádné prkno s sebou neměl a mně proto, že to moje bylo naprosto na kaši.

            Jakmile jsem byl výš, pocítil jsem jakési vzrušení. Přece jen to byl vždycky můj sen. Tibor jen tak nezúčastněně koukal kolem sebe. Houkl jsem na něj, abych získal trochu pozornosti.

„Jdeme?“ Usmál se a zamumlal cosi jako: „Ale bude to asi docela dálka.“

Bylo asi kolem půl čtvrté, co jsme zrovna stáli nahoře.

„Tak co, Michaeli? Spokojenej?“ šklebil se na mě. Asi na mně bylo vidět to maximální nadšení. Byl jsem fakt odvázanej, když jsem mohl pozorovat tu krajinu. Připadal jsem si tak neskutečně volně. Ten rozhled, ten klid. Když najednou mě Tibor srazil k zemi.

„Já jsem ti to prostě musel překazit,“ utrousil škodolibě.

„Ty .. tebe snad ke mně dneska přitahuje nějakej magnet..“ podíval jsem se mu do očí.

„Hmm,“ zabrumlal zasněně a jeho obličej se k mému přibližoval. Trochu jsem se lekl a tak jsem ho ze sebe smetl do sněhu, ale on mě dalším chvatem přitiskl k zemi. Měl větší sílu než já a to byl o kus menší. V další chvilce se jeho rty dotkly mých a mnou projel zvláštní blesk. Rázem jsem se přestal bránit, jak mě to ochromilo. Ačkoliv jsem mu chtěl nejdřív vpálit do očí co to blbne, nemohl jsem.

            Musel jsem asi vypadat dost komicky, vzhledem k tomu, že když se zvedl tak se mi začal smát. Pravda, cítil jsem jak mi hoří obličej, takže moje barva se sněhem musela být poněkud kontrastní… Ale smál se tak upřímně, že mě to taky dostalo.

„Nepůjdem? Začíná být večer,“ řekl. Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že tmu způsobila nejen přicházející noc, ale i mraky. Nezbývalo než jen přikývnout. Naposledy jsem se tedy rozhlédl a byl to vskutku neskutečný pocit. Konečně jsem mohl spokojeně odejít.

            Když jsme byli asi na půlce cesty dolů, začalo sněžit. Ze začátku jsme vtipkovali a skutečně jsme se skvěle bavili, ale když skrz chumelenici přestalo být vidět na víc jak deset metrů, smích nás přešel. Chytl jsem se bojácně Tibora za ruku, přece jen aby se mi neztratil. Poměrně brzy jsme začali mít strach, jak se vůbec z té vánice dostaneme.            Začala mi být pěkná zima a myslím, že Tibor na tom nebyl o moc líp. Bylo vidět, jak se začíná klepat.

„Hele! Koukej, není támhle něco?“ zeptal se. Zaostřil jsem před sebe a zdálo se mi, že vidím obrys jakési budovy. Oba jsme se k ní nadšeně rozběhli. Samozřejmě byla zamčená, jak jinak. Tibor z kapsy vytáhl kus drátku a začal se štrachat v zámku, který po chvilce povolil. Oba jsme šťastně vpadli do místnosti a zabouchli za sebou dveře. Naštěstí ve velkém koši u krbu bylo dříví. Měli jsme neskutečné štěstí, že jsme na tu chatku narazili. Může se vám to zdát klišé, ale v tu chvíli mě něco takového skutečně nenapadlo. Dřepli jsme si na polštáře na zem, co nejblíž ke krbu - abychom uschli a především rozmrzli. Zima nám fakt už byla naprosto šílená. Najednou jsem cítil, jak mě ze zadu Tibor objal, během chvilky jsem už zase ležel na zemi…

„Ty seš teda pěkná peřinka,“ utrousil jsem, „pěkně těžká.“

„Ne, ty jsi totiž polštář a já peřinu nemam…“ odpověděl. Když mi zajel rukou pod triko tak jsem sebou škubl a vyjekl. Ještě pořád nebyla rozmražená. Koukl na mě tázavě.

„Seš jak smrt. Nejsi ty náhodou trochu moc nedočkavej?“ Změřil jsem si ho pohledem, přece jenom je to mladej kluk a já bych mohl mít trochu rozumu. Mohl, ale neměl jsem.

            Ráno jsem se vzbudil a částečně přese mě ležel Tibor. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem si postupně začínal uvědomovat, co všechno se vlastně předchozí den stalo. Podíval jsem se na jeho spící obličej a najednou jsem dostal chuť ho chytit za nos. Tak jsem to udělal. Vzápětí jsem jednu schytal: „Co to blbneš?“

Když mě viděl, jak se válim na zemi, začal se omlouvat a vytáhl mě zpátky na postel. Veselý ráno.

            Začal zvonit mobil.

„Cože?! On je tu signál?“ podivil jsem se. Tibor se na mobil podíval zachmuřeně.

„Copak?“

„Rodiče.“

„Zvedni to,“ řekl jsem. Smutně na mě koukl, zmáčkl tlačítko a přiložil mobil k uchu: „Ahoj.“

            Bylo poznat, že mu do telefonu nic moc pěknýho neřekli.

„Já nevim, kde jsem. Někde v horský chatě…. No možná za pár hodin bych se mohl vrátit. …. Musim? Já ale.. … Jo, na náměstí. Dobře, budu tam. … Tak ahoj. … Jo, určitě tam budu.“

            Tázavě jsem se na něj podíval a čekal, co z něj vypadne.

„Za dvě hodiny musim bejt na náměstí. To asi nedávam. Já tam nechci, já za nima nechci,“ řekl a přitulil se ke mně.

„Neboj se, to dopadne dobře,“ snažil jsem se ho uchlácholit.

„Ne, nebude. Oni prostě nepochopí, že se mi líbí kluci, že mam taky pocity. Že mě nemůžou věčně hlídat. Já nechci, aby to skončilo. Já nechci..“ to už popotahoval. Pohladil jsem ho po vlasech a přitiskl ho k sobě. Rukávem jsem mu utřel slzy a řekl jsem, že bysme měli vyrazit. Abych neměl výčitky, trochu jsem to tam poklidil a zamkli jsme za sebou.

            Rázným krokem jsme vyrazili dolů a doufali, že brzy uvidíme lanovku. Nálada byla trochu na krájení. Tibor chytil mou ruku křečovitě a nehodlal jí pustit. Moc se mi nelíbilo, že měl takovej strach. Nikdo by neměl mít strach, když jde domů. Rodina by měla být podpora a ne ničitel.

            Jeho rodiče jsem poznal už z dálky. Tatínek měl skoro dva metry a vypadal dost nabušeně, toho by se bál leckdo. Maminka vypadala přísně. Tibor pořád zpomaloval a zpomaloval.

„Tady ti nic nemůžou udělat, na to je tu moc lidí,“ pošeptal jsem mu. Ale trochu jsem se mýlil. Když jsme k nim přišli, chtěl jsem se představit, jenže jeho otec ho vytrhl pryč a silou ho táhnul pryč.

„Opovažte se k našemu synovi ještě přiblížit,“ zasyčela jeho matka. Tibor se snažil se vytrhnout: „Ne! Pusť mě! Michale!! Nechte mě být!“

„Počkejte, přece ho nemůžete takhle odtáhnout. To přece nedává smysl!“ vykřikl jsem. Jeho otec mě přikoval takovým pohledem, že jsem nebyl schopný se pohnout ani o centimetr, natož cokoliv říct. Jen jsem tam bezmocně stál a zíral, jak ho táhnou pryč. Jakmile mi zmizeli z dohledu, zhroutil jsem se. Říkal jsem si, jak jsem strašně neschopnej, jak jsem je mohl takhle nechat? Jak jsem ho s nima mohl nechat??

            Našel jsem si nocleh někde poblíž. Jen jsem sebou flákl do postele a zíral na strop. Přemítal jsem všechno co se stalo. Naprosto všechno se stalo tak rychle. Od nádraží až po naše rozdělení. Nakonec jsem usnul s hlavou plnou myšlenek a několikrát v noci jsem se vzbudil kvůli nočním můrám, které mě pronásledovaly.

 

.   .   .

 

            Ať už se to může zdát jakkoliv pošetilý, ležel jsem zamčený ve svém pokoji. Nejdřív na mě dlouho řvali kde jsem byl,  co jsem dělal, kdo byl ten kluk co se mnou šel. Snažil jsem se jim všechno vysvětlit, ale ať jsem řekl co jsem řekl, všechno bylo špatně. Nakonec jsem se topil v slzách, takže mě odšoupli do pokoje.

            Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl takhle rychle do někoho zamilovat, ale Michal mě prostě učaroval. Jen když jsem ho tam viděl tak stát, jeho tělo, jeho pohyb, vlasy … oči. Hned mě napadlo, že se s ním musím seznámit a okamžitě jsem začal přemýšlet jak. Možná trochu jsem to asi ale přehnal. Možná bych mu mohl koupit nový prkno, pomyslel zasněně. Jestli ho ale vůbec ještě někdy uvidim napadlo mě hned nato. Schoulil jsem se do klubíčka a zahrabal se hluboko pod peřinu. Nemam na něj číslo, ani vlastně nevim jak se jmenuje. Michal. A dál? Říkal jsem mu vůbec jak se jmenuju? Začal jsem panikařit. Něco tak krásnýho a zároveň debilního. Proč jsem takovej idiot? Proč jsem mu nedal svý číslo? Do háje, já jsem kretén. Ale jakmile mi zavolali naši, byl jsem k nepoužití.

            Proč mě nenechají žít? Copak si myslí, že se dam vyléčit? Že jsem nemocnej? Kurva. Vždycky když mě tohle napadne, zvedne se ve mně vlna odporu a nechuti. Už jsem tu tak ležel pár hodin.

„Tohle už dál takhle nejde,“ zašeptal jsem. Myšlenky mi nedovolovaly spát a tak jsem se začal soustředit na černou barvu, ve který jsem se začal topit, až jsem usnul.

 

.   .   .

 

            Ráno jsem se dobelhal dolů na snídani a snažil se do sebe těžkopádně něco nasoukat, což byl celkem nadlidský úkol. Hlavou mi vířila spousta myšlenek, ale nakonec jsem se soustředil jenom na jednu. Jak se dostat za Tiborem a promluvit si s jeho rodiči. I když to se mi zdálo jako nadmíru těžký úkol.

            Uvědomil jsem si, že na něj nemam telefon. A tak jsem se snažil si vzpomenout na příjmení. Určitě mi ho říkal. Sedl jsem si v pokoji na postel, vzal do ruky telefonní seznam a začal jsem listovat.

„Jak jenom bylo to jméno? Pa.. par? Pan? Panomfdůk. Jo, to je ono!“ Jel dolů po seznamu a narazil na tři lidi s tím příjmením. „Tak přece jen to nebude tak jednoduchý,“ povzdechl.

 

 

            Chvilku jsem postával před barákem a přemítal jestli vůbec zazvonit. Když jsem se odhodlal, nevěděl jsem co bych jim měl říct, takže jsem dál mrznul venku před plotem a přemýšlel a přemýšlel. Zmáčkl jsem zvonek. Dveře se otevřely a vyšla z nich nějaká starší paní, která nebyla podobná Tiborově matce ani za mák.

„Promiňte, asi jsem si spletl adresu,“ omluvil jsem se. Odcházel jsem sice částečně s úlevou, zato s větším napětím. Cítil jsem se fakt mizerně a o to delší dobu jsem stál před dalším cílem.

            Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil. Trefa. Z horního okna k oknu přiskočil Tibor. Chvilku překvapeně zíral a pak se nadšeně rozběhl pryč. To mi dodalo odvahu. Jednu chvíli jsem si myslel, že mi neotevřou, ale přece. Pustila mě dovnitř jeho matka ačkoliv dosti nepřátelsky.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem.

„Co tady děláte?“ Obořil se na mě jeho otec.

„Já jsem si s vámi chtěl promluvit,“ začal jsem.

„Já vás žádám, abyste se nestýkal s naším synem,“ přerušil mě.

„A proč?“

„Máte na něj špatný vliv.“

„Jak  to myslíte? Vždyť mě vůbec neznáte.“

„Ale máte až příliš blízko k našemu synovi.“

„Vám vadí, že jsem se do něj zamiloval? A on do mě? Myslíte, že když se s ním nebudu stýkat, že ho to „vyléčí“? Vy jste se snad zbláznili.“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Nemám rád takhle „zabedněné“ lidi.

            Na chvíli se zarazil, ale asi mi nechtěl dát za pravdu, takže se rozpřáhl.

„Tati, nech toho!“ vykřikl Tibor a vběhl mu do cesty. Jeho otec už se nedokázal zastavit a udeřil Tibora, který hlavou narazil na roh skříně. Schoulil se na zem a držel ránu. Hrozně krvácela. Maminka ani nedutala a otec stál paralyzovaný. Sklonil jsem se k němu: „Jsi v pořádku? Auau. To vypadá ošklivě. Máte tady auto, pane Panomfdůk?“

„Hmm..“ Přikývl a odběhl pro klíče. Vzal jsem ho do náruče a vynesl ven do auta. Cesta uběhla prakticky beze slov.

            Vzali si ho, aby mu ránu sešili. Naštěstí to nebylo nic vážného. Chvíli jsme tam na sebe mlčky zírali, pak jsem se radši zvedl a šel si pro kafe. Přece jen toho na mě bylo trochu moc. Dokonce jsem ani nebyl netrpělivý když nápis oznamoval: čekejte, nápoj se připravuje. Byl jsem za to rád a ještě jsem na ten nápis koukal hodnou chvíli i když už bylo kafe hotové.

 

            Matka s otcem vedle sebe seděli a zarytě hleděli na podlahu. Opravdu zajímavé, ty dlaždičky. Podíval se na ni, ona na něj. Sklopili pohled.

„Nepřehá…“ nedořekla to. Sama si nebyla jistá, ale cítila, že něco není v pořádku.

„Asi bysme je měli nechat,“ řekl s velkým sebezapřením otec.

 

Hrozně jsem se loudal, nechtěl jsem se k nim moc vracet. Chtěl jsem, aby měli trochu čas. A doufal jsem, skutečně jsem doufal, že je to nějak změní. Nějak k lepšímu, přesto jsem se bál. Na jednu stranu jsem chápal, že o něj mají strach, ale vlastně to bylo nesmyslný.

„Snad je Tibor v pohodě..“ zamumlal jsem si pro sebe. Když jsem už viděl, jak zarytě tam sedí, otevřely se dveře. Vyšel z nich Tibor a pokusil se o lehce křečovitý úsměv. Nicméně se mi ulevilo, že je v pořádku.

 

            Celou cestu k autu nikdo nepromluvil. My dva jsme se báli cokoliv pokazit a rodiče? Kdo ví, co ti si mysleli… Každopádně jsem je nechal nastoupit když najednou na mě pokynul otec, že si mám také nastoupit. Nemohl jsem čekat sice nic lepšího, ale toto gesto bylo v tu chvíli naprosto úchvatné. Málem jsem se z toho štěstím posadil a Tibor taky.

 

O dva roky později…

 

            Zrovna jsem zazvonil na zvonek. Otevřít mi přispěchal Tibor a políbil mě. U stolu seděl jeho otec a četl noviny. Pomohl jsem dát na stůl, abychom se mohli najíst. U nás neplatilo heslo: u jídla se nemluví. Právě naopak. Snad to bylo jediné místo, kde jsem se s nimi mohl pobavit. A byl jsem strašně rád, že ho jeho rodiče nakonec dokázali pochopit a že jsme mohli být spolu.

            Já jsem s tímhle nikdy neměl problémy, protože moji rodiče byli velmi tolerantní a dokázali mě pochopit. Snad jim to taky ze začátku dělalo problémy, ale dokázali to nedávat najevo. A já si toho cením a děkuji jim.

---