Sousedé

Přisedla si. Položila před sebe talířek s vlašským salátem a rohlíkem. Neřekl jsem ani slovo, ale udivilo mě, že si tak bezprostředně sedla. Ani se nezeptala, jestli mám vedle sebe volno. To je ta dnešní mládež. Bere všechno jako samozřejmost. Zdvořilost, galantnost, úcta ke starším, to už jsou pojmy archaické. Za mých mladých let by se tohle nestalo! „Víte co? Já bych si možná ani neměla dovolit tady sedět. Měla bych se bát, že se někde za rohem objeví ten můj a že mi vynadá a vám dá pár facek. On je hrozně žárlivý. Ale já mám hlad, tak se snad můžu najíst, ne?“ Zvedl jsem oči od svého větrníku, kterého jsem marně drtil lžičkou. Krém vylézal po stranách a korpus ne a ne rozkrojit. Teprve teď jsem si ji důkladně prohlédl. Ani hezká, ani škaredá. Taková obyčejná holka. Kolem dvaceti až pětadvaceti. Tmavé delší vlasy. Hnědé oči. Znáte ten žvást, na který se balí ženské? O tom, že hnědé oči jsou věrné? Jednou jsem to zkusil na střední. Hned ten večer mi dala sama pusu a pak jsem s ní chodil tři měsíce. Když jsme se rozcházeli, po vzájemné domluvě, řekla mi, že si do smrti bude pamatovat to o těch očích. No ale zpátky k té dívce, bezprostřední a zvláštní. Rty měla úzké. Bradu trochu špičatou. Byla hubená. Prsa neměla moc velké. Možná béčka. Vysoká byla asi tak jako já. Aspoň pokud jsem si dobře všiml, když přicházela. Přes metr sedmdesát. Ale to všechno je v podstatě nepodstatné. (blbé spojení, vím to) Nevěděl jsem, jak jí na to odpovědět. Jen jsem kývnul hlavou. Dala si do úst lžičku salátu, kousla do rohlíku a ještě s plnou pusou pokračovala. „On je sice hrozný žárlivec a leze mi často na nervy, ale já jsem zase hrozně náruživá. Jako sexuálně, rozumíte mi? A v tom mi on zase vyhovuje.“ Začal jsem se dusit větrníkem. Zase jsem jen kývnul hlavou. Nejsem žádný puritán, ale tahle mladá dáma mě šokovala. Nevím, proč se mi tak svěřovala. Jestli proto, že vypadám jako důvěryhodný člověk, nebo jí připomínám dědečka, nebo je ona sama tak trochu primitivní, jednoduchá a svěřuje se každému. Ať tak, či onak, brzy jsem se vzpamatoval z udivení a vesele se přidal do rozhovoru. „Když vám vyhovuje přítel v posteli, tak to máte o jeden krok blíž ke spokojenému vztahu.“ Usmál jsem se. „To jo, ale nemusel by být takový podezíravý a nakrknutý. Pořád si stěžuje a pořád jenom křičí. Ale jak říkám, v posteli je jednička. Má sice pár poloh, které má rád, ale to já bych zas pořád něco nového zkoušela, víte?“ Podíval jsem se do jejích prázdných očí. Ano, byly prázdné. Bez jiskry, bez tepla. Pochopil jsem, že je to takové lehčí děvče. Taková štětulka. Pohodlně jsem se zapřel do opěradla a usmíval se. To bude ještě legrace s tím děvčetem. „Máte to rád zezadu?“ Vytírala rohlíkem poslední zbytky majonézy na talíři. „Ale to víte, že jo. V mých letech už to tak slavné sice není, ale člověk si to pořád dokáže živě představit.“ „Ten můj přítel by to pořád dělal zezadu. A taky ve sprše a na stole v kuchyni. Z toho mě ale bolí vždycky záda.“ Povídala dál o svých všemožných praktikách, pak si utřela pusu, koukla na hodinky, zvedla se a odešla. „Tak na shledanou.“ „Na shledanou.“ Usmíval jsem se ještě, když jsem šel po chodníku do práce. Taková bezvýznamná příhoda a stejně člověku zvedne svou neobvyklostí náladu. V práci jsem to živě vyprávěl kolegovi, ale odbyl mě mávnutím ruky. Ten člověk není vůbec kulturní, pořád si hraje jenom s kalkulačkou, sleduje kurzy měn a to jediné ho těší. Opravdový život okolo ho vůbec nezajímá. Žije ve svém světě čísel. Lituju ho.

Stoupal jsem po schodech k bytu. Máme sice výtah, ale člověk se přece nějak musí udržovat v kondici. I v osmapadesáti. Hledal jsem klíče po kapsách, otevřely se dveře a v nich se objevila sousedka Lukášková. „Dobrý den, pane Petrželko.“ Usmívala se přesladce, až mě zamrazilo v zádech. Nějak mi ta žena nesedí. Ani nevím, čím to je. Přitom není ošklivá nebo protivná. Představím vám ji. Má něco málo přes padesát. Světlé kudrnaté vlasy po bradu, šedé oči, vykrojené rty. Nemá ani moc vrásek. Je hubená, ale ne příliš, taková normální. Chodí galantně oblečená. Je prý spisovatelka. Aspoň si myslím, že jsem něco takového slyšel jednou v krámě. Stál jsem ve frontě u pokladny, když nějaká ženská přede mnou povídala, že paní Lukášková zase vydala nějakou knížku. V knihkupectví jsem se ale dosud nikdy nedíval, jestli jí opravdu něco vyšlo. Jednou jsem četl v novinách fejeton o počasí a pod ním bylo její jméno. Tenkrát jsem si myslel, že jde o shodu jmen, ale později jsem si uvědomil, že jde asi opravdu o mou sousedku. Více jsem se o ni nikdy nezajímal. „Dobrý den, paní Lukášková. Na nákup?“ Ptal jsem se jen tak ze zdvořilosti. „Ale ne, do knihovny. Mám tam čtení, víte? A vy z nákupu?“ Otočil jsem klíčem v zámku. „Ne, ze svačiny. Byl jsem v bufetu a pak v práci. V  bufetu v obchoďáku mají nejlepší smažené řízky a větrníky. Tam si určitě někdy zajděte. “ Vešel jsem do bytu. Lehnul si na pohovku a přemýšlel o sousedce Lukáškové. Proč je vůbec sama, když není ošklivá, ani stará? Proč nemá pánské návštěvy, když je to paní spisovatelka? Sice v dnešní době už termín „paní spisovatelka“ neznamená tolik jako například u Boženy Němcové. To byla spisovatelka! Dneska je těch píšících dam tolik a kvalita všelijaká.

 „Víte, člověk musí být spontánní, originální. Nesmí se bát vžitých zvyklostí, musí umět vybočit. Rozvrátit staré hodnoty. Vytvořit něco nového, neobvyklého, neotřelého. Nesměl by se bát vzít si pestrý šátek kolem krku. Vzít si na sebe něco šíleného, něco crazy. Člověk, který chce jakýmsi způsobem tvořit, chce být tvůrčí a zejména v literatuře, musí být tak trochu blázen. Nedivte se, zní to možná zvláštně, ale copak by zdravý normální člověk sedl za stůl a napsal nějakou poezii nebo prózu? Kdeže! Ten člověk musí být hodně citový, vnímavý, musí být trochu melancholický. Dejme tomu, že i zakomplexovaný, ale to není podmínkou. Prostě musí být něčím zvláštní a nesmí se bát zahodit stud a zvyklosti. Pokud máte aspoň pár těchto vlastností, pak můžete psát. Ale samozřejmě, že to chce jakýsi trénink, jakousi zkušenost a jakési nadání. Nestačí být blázen.“ Zasmála se. V místnosti sedělo asi dvacet lidí. Všichni si zapisovali do deníku poznámky. Zasmáli se, když se zasmála paní Lukášková. Věřili každému jejímu slovu, protože ona byla paní spisovatelka. Pak začala číst svou nejnovější povídku o starém muži, který si uvědomuje, že už nebude na světě dlouho. Celá se do toho ponořila. Nikdo si netroufl ani posunout židli po podlaze, aby ji nevytrhl z přednesu. Když skončila, měla slzu v koutku oka. Byla na sebe hrdá. Sklidila obrovský aplaus. Ještě chvíli seděla v křesle a rozdávala na kolenou podpisy, pak si vyzvedla kabát v šatně a šla domů. Stoupala po schodech. Dneska výjimečně. Většinou jezdí výtahem. Pohlédla na dveře pana Petrželky. Už od té doby, co se sem přistěhovala, se jí pan Petrželka zamlouvá. Je to elegán se smyslem pro humor. Je docela hezký. Přímo z něho sálá kulturnost. A takové starší pány má v oblibě. Ale pan Petrželka o ni nikdy nejevil zájem. Už několikrát se s ním snažila sblížit. Párkrát ho zdržovala na chodbě, lákala na nějakou zajímavou rozmluvu a nabídla mu i kávu, ale pozvání doposud nepřijal. Párkrát měla pocit, že se jí dokonce vyhýbá. A přitom ona na něj každou chvíli myslí a jednou se jí o něm zdál i sen. Pan Petrželka přišel v béžovém svetru, nesl kytici kopretin a láhev suchého bílého vína. Seděl u ní na pohovce a předčítal jí Škvoreckého. Sama Zbabělce četla už dvakrát, ale z jeho úst zněli úplně jinak. Nádherně. Ale to byl jen sen. Odemkla byt. Sundala si střevíce. V zrcadle se odrážel obraz spokojené ženy. Dneska ti to šlo, Anežko. Byla jsi dobrá! Šla si uvařit kávu.

„Jednou jsem takhle byl v Amsterdamu a tam jsou uličky lásky, mimo jiné. Bylo dopoledne a já jsem se tam šel podívat. Jen tak ze zvědavosti. No musím říct, že to bylo krásné. Ulice byly pěkné, upravené. Děvčata byla moc hezká, to jsem se až divil. To bych ti přál vidět! Blondýnky, brunetky. Se tam tak promenádovaly a vystavovaly v těch skleněných vitrínách. No a pak tam byla jedna taková tlustá a ošklivá. Asi pro studenty nebo chlapy, kteří si moc nevěří. Kteří neoplývají krásou a kteří by si na hezkou holku netroufli. No a v tom kumbále měly vždycky jen nějaký lavor a postel, zrcadlo a to bylo všechno.“ Napil jsem se whisky. Kamarád se jen uculoval. V očích mu svítily ohníčky. Určitě by taky rád viděl uličky lásky. „Ty máš Bedřichu vždycky takové zajímavé historky. S tebou se člověk nikdy nenudí. Už ve škole s tebou čerti šili a po sukních ses otáčel, až tě za krkem bolelo.“ Zavalitý muž kolem šedesátky se rozesmál na celou kavárnu. Od ostatních stolků se k nám otáčeli. Ale ne pohoršeně, Pepa měl takový ten smích, který vás strhne s sebou, k němuž se přidáte a smějete se, ani nevíte čemu. Také hosté v kavárně se začali uculovat. „To víš, já hodně cestuju, mám spoustu zážitků. Už jsem i rozepsal knihu. Rozhodl jsem se, že něco o sobě sepíšu. To víš, po celý život střádám zkušenosti a teď je nemám komu předat.“ Kamarád pokýval hlavou. „A máš ještě nějakou pikantnost?“ Zatvářil se jako malé dítě, které škemrá o to, aby se dozvědělo nějaké tajemství. „Pikantnost? Těch je všude kolem tolik. Třeba v televizi. Viděl jsi Fridu? To ti je dobrý film, já jsem se na to nedávno díval. Natočili ho v Kanadě před šesti lety. Režírovala to Julia Taymor. Je to o mexické malířce Fridě Kahlo, perfektně ji hraje Salma Hayek. Hlavní hrdinka prožívá bouřlivý život plný bolesti i lásky. Jsou tam všelijaké milostné aférky. Jejím manželem je Diego Rivera, kterého hraje Alfred Molina. Frida je zachycena taky jako politická revolucionářka. Všechno je tam tak přesvědčivě ztvárněné, objevují se skutečné postavy z historie. Moc se mi to líbilo. Taky ta erotická složka v tom. No ale jinak jsem si vzpomněl, že jsem byl teď nedávno v Praze. Šel jsem ti takhle k nádraží a přitočí se ke mně taková mladá hezká cikánka. Pořád se kolem točila, jednou se objevila vpravo, jednou vlevo. Usmívala se a zeptala se, kam jdu. Tak jsem řekl, že na nádraží, že jedu domů. Volala na mě, ať nejezdím, že doma to znám. Ať jdu s ní. Hezká byla, člověk by možná i šel, ale viděl jsem, jak se za námi pořád táhnou dva její kumpáni, tak to jsem si řekl, že do toho nejdu. Ještě by mi natloukli nebo mě okradli. Ale bylo to takové zajímavé. Jdu si na vlak a kolem se přitočí cikánka. No stála by za hřích, o tom nemluvím. Ale víš, člověk už si taky v mých letech nemůže nic moc dovolovat.“ Pepa se celý červený pochechtával. Jako nějaký puberťák, který se dívá na fotky nahé ženské. Seděli jsme takhle příjemně v hospodě až do půl druhé do rána. Pořád jsem vytahoval staré historky z vojny, ze školy, ze svých cest i z práce v bance. Pepovi smíchy tekly slzy z očí a já jsem měl dobrý pocit z příjemně stráveného času. Už je to dlouho, co jsem se takhle nad ránem vracel domů. Byl jsem plný energie, tak jsem šel pěšky. Asi tři kilometry. Nevzal jsem si tramvaj, ani jsem se nezastavil na zastávce autobusů. Chtěl jsem se projít, nadýchat nočního vzduchu a zavzpomínat na doby, kdy jsem se každý pátek vracel v pět ráno domů, opilý jako námořník. To byly časy! Člověk už ve stáří pořád jenom sentimentálně vzpomíná. Ale ne, i teď zažívám něco nového a lákavého. Jakpak by ne! Vždyť minulý víkend jsem relaxoval na chatě jedné mojí známé. V Beskydech to bylo. Ona je malířka, ne moc proslulá, ale dobrá. Mám od ní tři obrazy v obývacím pokoji a kdokoli přijde, vždycky mi je chce odnést, ale já je bráním zuby nehty. O tom víkendu jsem Pepovi ještě nevyprávěl, škoda, ten by se zas červenal. Lehal jsem do postele ve čtyři. Pod okny už pospíchaly kroky dělníků spěchajících do práce.

Káva. Včerejší noviny. Chleba s máslem. Osm hodin ráno. Typický začátek dne Anežky Lukáškové. Vyspala se do růžova, má dobrou náladu a těší se na výlet do Hradce Králové, kde má dnes schůzku s regionálními básníky. Pětiletý chlapec řídil v noci auto rodičů a boural. Muž v Šenově znásilnil tři ženy, už je ale dopaden. Matka utopila dvouměsíční dítě. Padesátiletý muž se rozhodl vyhladovět, přišel totiž o práci. Zvonek. Za dveřmi stál rozcuchaný pan Petrželka. V županu a teplácích. „Omlouvám se, paní Lukášková. Já jsem si šel pro noviny do schránky a zabouchly se mi dveře. Potřeboval bych si od vás zavolat zámečníka.“ Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepolila vlna štěstí a radosti. „Ale jistěže. Pojďte dál. V obývacím pokoji je telefon a vedle něho Zlaté stránky. Dáte si kávu, pane Petrželko?“ Dal si. Sedl si do křesla a rozhlížel se po bytě. Byl nucen čekat na zámečníka a lepší čekat v teple než na chodbě. Nehledě k tomu, že byl jen v teplácích a županu.

Zatímco paní Anežka vesele pobíhala po kuchyni a chystala nejlepší hrnečky, co měla, a hledala čokoládové věnečky ke kávě, rozhlížel se po nábytku a ač si to neuvědomoval, hodnotil jej jako by ho někdo požádal o posudek. Nábytek ve stylu secese. Hezké obrazy, od nějakého lidového malíře, krajináře. Fotografie s významnými umělci, zejména literáty. Tady je dokonce Bohumil Hrabal. Usmál se. Pak se postavil před dubovou knihovnu a očima přejížděl hřbety knih. Čeští velikáni a světoví klasikové. Dobrý výběr. Ať už se díval na nábytek, na doplňky, na knihy, na fotografie, všechno mu ladilo, všemu se obdivoval. „Už se to nese.“ Pomalu pokládala tácek s kouřícími se hrnečky na stůl. Odsunula hromadu papírů stranou. „Víte, dneska zas jedu na takové kamarádské autorské čtení, tak se trochu připravuju.“ Posadil se a skoro se až styděl za to, že byl načapán při tom, jak si nestydatě a bez svolení prohlíží její sbírku knih a jak prohlíží celou místnost. A byl na sebe vzteklý taky proto, že ji dodneška nemohl přijít na chuť a teď ji v mysli pořád jenom vychvaloval. Jeho vnitřní neklid šel vidět i na tváři. Paní Lukášková si hned všimla, že je nějaký nervózní, zmatený, ale nevěděla z čeho. „Přiznám se, že jsem od vás ještě nic nečetl, ale asi to brzo napravím.“ Prolomil ticho, které už trvalo na jeho vkus nezvykle dlouho. Napil se, vzal si sušenku a pomalu se uklidňoval. Vždyť se nic neděje. Nemohla přečíst v mých očích, že jsem ji vychvaloval. „Ale to ne, to nedělejte. V knihkupectvích jsou lepší knihy ke čtení. Těmi mými budete ztrácet čas. Řekla bych, že spíš čtete literaturu faktu než beletrii nebo poezii.“ „To máte pravdu. Pořád se vzdělávám, aby mi to pak bylo k ničemu. Vezmu si to s sebou do hrobu.“ Oba se zasmáli. „Ale i Čapka nebo Nerudu si občas přečtu. To já zas až tak ve vědě neležím. Knihy o divadle, archeologii, historii a kultuře vůbec, to mám hodně rád. Toho mám doma plnou knihovnu. Každý čtvrtek chodím do antikvariátu a pokaždé si aspoň jednu knihu přinesu. Takový zvyk. Jsem už jako balič papíru Haňťa v Příliš hlučné samotě.“ Mezitím co se oba zase smáli, zazvonil zvonek. Zámečník. Pan Petrželka poděkoval za kávu a za dočasný úkryt a odešel zpátky do svého bytu, který byl do dvaceti vteřin zase otevřený. Za tři stovky samozřejmě. Paní Anežka sklízela nádobí ze stolu, když se opět ozval zvonek. Soused Bedřich s láhví vína. Srdce jí poskočilo. Sedli si v kuchyni ke stolu. Nachystala jednohubky s lososem a cibulí. Pan Petrželka otevřel víno a přisunul skleničky na vysokých stopkách. „Víte, nedávno jsem v Beskydech… na jedné chatě v horách. U známé. Je malířkou, neznámou, ale dobrou. Mám od ní doma tři obrazy. Takové pocity na plátně. Moc se mi to líbí, nedal bych to nikomu ani za milion, ještě k tomu, když je to dárek k narozeninám. No a když jsem vám byl takhle na víkend v těch Beskydech, relaxoval jsem tam, chodil po horách, po lesích, obdivoval ty krajiny a krásnou přírodu, to si představte, že mi moje milá známá řekne, že bude mít v sobotu večer návštěvu a že bude malovat, jestli mi to nevadí. Tak jsem se usmál, že mi to nevadí, že se zavřu nahoře v pokojíku a tam si budu číst a vůbec že se jim tam nebudu plést. To ona mi zas hned na to, že jí nebude vadit, když se tam budu pohybovat a dívat se, že to bude jen pro mé dobro. Tak jsem si řekl, že se teda přijdu podívat, jak kreslí. Že uvidím mistra v akci, to si přece nenechá nikdo ujít.“ Napil jsem se, vysychalo mi v krku. Ani nevím, proč jsem se pustil do vyprávění téhle historky. Možná tím paní Lukáškovou urazím, kdo ví. Ale risknul jsem to a vyprávěl dále. „Sešel jsem dolů v šest večer. Už od čtyř jsem slyšel hlasy dole, ale nechtěl jsem tam hned běžet, aby to nevypadalo nezdvořile. Vzal jsem si nový svetr, abych tam nebyl za šupáka. No a představte si, když jsem vešel do ateliéru, nestačil jsem zírat. Kolem stěn byly pohovky, na nich sedělo několik mladých lidí. Bavili se, pili, jedli. Uprostřed stála židle, na ní seděla nahá mladá modelka, moc krásná a pózovala a moje známá pobíhala kolem stojanu s plátnem. Seděl jsem tam tiše, ani slovo jsem nepromluvil. Jen jsem se díval po lidech v místnosti a odhadoval, co jsou zač. Určitě samí umělci, možná že byli všichni malíři. A pak jsem s nadšením pozoroval kamarádku, jak během tří hodin dokázala vykouzlit tak nádherný obraz, který bych se nestyděl pověsit ani v Národní galerii. No nekreslila to jen tři hodiny, říkala, že má tu modelku zaplacenou na měsíc a že jí tam chodí tak dvakrát do týdne, jak potřebuje. Ale přiznám se, že když jsem další dvě noci spal nahoře v pokojíku, tak jsem pořád musel myslet na tu nahou modelku, jak tam tak bezprostředně seděla a pózovala.“ Oči se mu leskly vzrušením. Nejradši by se i rozbrečel, ale to si nemohl v přítomnosti dámy dovolit. Čekal na reakci. Paní Anežka upíjela víno. Sem tam si dala do úst jednohubku a mlčela. „Asi jsem vás urazil, omlouvám se.“ „To vůbec ne, můj milý. Jen se mi hned spustila lavina myšlenek. Během vašeho vyprávění mě napadla témata na dvě básničky. Omlouvám se, zabrala jsem se do úvah, jak bych je mohla realizovat. Moc krásně vyprávíte. Dokázala bych vás poslouchat až do rána. A to máme teprve jedenáct dopoledne!“ „To jsem rád, že jsem vás nepohoršil. Víte, jsem zvyklý kamarádům vyprávět takové historky, oni to vždycky po mně chtějí a smějí se tomu a já jsem pro každou legraci. Ani nevím, co mě to napadlo, vám to vyprávět.“ „Nedělejte si těžkou hlavu. Nejsem žádná puritánka. Moje poezie je také plná erotiky, i když není patrná na první pohled. Všechno je to v metaforách, ale pozorný čtenář na to přijde. Já už jsem ve svém životě a během své práce zažila spoustu podobných chvil. Je to příjemné, člověk má pak na co vzpomínat. A s úsměvem. Dáte si ještě víno?“ „Pokud vás už nenudím, nebo snad pospícháte?“ Nejistota. „Pojedu až večer. V sedm vlakem. To si stihneme ještě hodně říct.“ Pousmání. „Tak to vám budu vyprávět, jak jsem jel na Sicílii prohlédnout si trosky antických divadel.“ Otevřela další láhev. Chardonnay z Kalifornie. Tisíc šest set za sedmičku. Schovávala ho na zvláštní příležitost. A ta právě nastala…