Eckhartova metafyzika v latinských spisech a panteismus

 1. ÚVOD

   Tato seminární práce se pokusí zpochybnit legitimitu zařazování Mistra Eckharta mezi panteisty, resp. katalogizaci Eckhartova učení jako druhu panteistické metafyziky.

Pozdně středověký filozofující dominikán a mystik Eckhart je za panteistu pokládán v nejrůznějších popularizačních přehledech filozofie, tj. ve středoškolských učebnicích, filozofických slovnících a podobných publikacích ^1/. Tyto úvodní příručky mají za cíl uvést čtenáře do dějin filozofické tradice a poskytnout mu základní orientaci. Aby co nejlépe plnily svůj účel, musí být tyto dějiny zpracovány co nejpřehledněji a nejstručněji. Právě této přehlednosti a stručnosti je obětována jistá důslednost výkladu. Proto se nelze divit, že se zde teze Eckhart je panteista prezentuje jako pouhý fakt, který se nedokládá. Jednoduše proto, že na důkazy nezůstává prostor. Zároveň musím konstatovat, že zmínky o Eckhartovi v serióznější české sekundární literatuře jeho osobu proti nařčení z panteismu buďto brání, nebo se k němu nevyjadřují. Zdá se tedy, že kdo se Eckhartovi intenzivněji s vědeckým zájmem věnoval, je nařčení Eckharta z panteismu dalek.

   Tato práce by měla být jakýmsi náhradním prostorem, kde se nad oprávněností teze Eckhart je panteista můžeme hlouběji zamyslet. Právě s přihlédnutím k tomu, že obvinění z panteismu není v popularizační literatuře nijak dokládáno, nebudeme moci ve vlastní práci postupovat úplně přímočaře, tj. vystupovat přímo proti argumentům pro oprávněnost tohoto Eckhartova zařazení. Proto se budeme snažit spíše o vlastní promyšlení problému. V první část si vyjasníme pojem panteismu. Určíme si, co budeme chápat jako panteismus sám, a co budeme chápat jako jakési panteismu příbuzné názory. V druhé části se pokusíme na základě Eckhartových latinských spisů načrtnout řešení základního tématu jeho metafyziky, tj. povahu bytí Boha. Ve třetí části, která bude samým jádrem našeho textu, spojíme poznatky z těchto dvou předcházejících částí a zamyslíme se nad tím, co by v Eckhartově učení mohlo k panteistické interpretaci svádět, proč je tyto interpretace možné odmítnout, případně co skutečně panteistického v Eckhartových textech může být.

   Práce bude mít ambice vystupovat především proti označování Eckharta za stoupence jakéhosi „klasického“, „čistého“, tzv. imanentistického panteismu.

2. PANTEISMUS

2.1 Pojem panteismus a rozdělení jednotlivých typů panteismu

   Termín panteismus se skládá z řeckých slov pan, to znamená vše a theos, což je bůh. Doslovně znamená vše je bůh. Pojem byl poprvé užit v roce 1705 Tolandem a označuje nové i starší náboženské a filosofické koncepce, které identifikují Boha s vesmírem resp. přírodou v tom smyslu, že uznávají existenci pouze jediné nestvořené substance, která má bytí sama ze sebe, je absolutní, neosobní, bez počátku a konce, tj. věčná, a jednotlivé věci (člověka nevyjímaje) se pak různými pouze jeví, v hlubokém metafyzickém smyslu jsou ale vlastně pouhými mnohými jevy v rámci této jediné substance. Různé druhy panteismu lze rozlišovat podle následujících čtyřech hledisek.

2.1.1 Rozlišení podle typu identity Boha a věcmí

(a) Imatentistický panteismus tvrdí, že Bůh je absolutně totožný se všemi věcmi, takže se v nich úplně rozpouští (např. Ostwald, Haeckel, Taine)

(b) Transcendentální panteismus nachází Boha v nitru věcí, které jsme schopni zřít, když překonáme zdání (např. védanta, Plótínos, Scotus Eriugena)

(c) Imanentně transcendentální panteismus vidí Boha jakožto věc uskutečňující se ve věcech (např. Spinoza, německý idealismus, Goethe, Schleiermacher, Eucken).

2.1.2 Rozlišení podle způsobu vzniku mnohosti

(a) Emanistický panteismus je panteismus, v němž věci vznikají z neměnného absolutna (např. novoplatonismus)

(b) Evolucionistický panteismus hlásá Boha, který se uskutečňuje v dějinách a tak dochází sebeuvědomění (např. Fichte, Schelling, Hegel, Gentile, Croce)

 (c) Statický panteismus otázku po vzniku mnohosti neřeší (např. Spinoza)

2.1.3. Rozlišení podle aplikace typu teorie poznání

(a) Realistický panteismus říká, že věci a lidské vědomí mají skutečné bytí mimo Boží myšlení (např. Spinoza, E. von Hartmann)

(b) Idealistický panteismus učí, že věci jsou jen obsahy Božího myšlení.

2.1.4 Rozlišení podle prvotnosti bytí

(a) Panteismus v užším slova smyslu klade existenci světa před existenci Boha, který je v něm rozptýlen.

(b) Panenteismus je koncepce, která klade existenci Boha před existenci světa, z tohoto Boha však svět vzniká nutně, tj. bez aktu Boží vůle. Jako světonázor stojí někde mezi teismem a panteismem. Vše je Bůh, ale Bůh je více než vše stvořené, přesahuje své stvoření, není vesmíru ekvivalentní.

2.2 Jak budeme chápat pojem panteismus v této práci

   Termín panteismus budeme dále používat tak, jak byl představen v konceptu imanentistický panteismus. Domnívám se, že právě tento koncept je panteismem, který známe z obecného povědomí. Další rozlišení v kapitole Rozlišení podle typu identity Boha a věcí nám budou sloužit proto, abychom si ujasnili, proti jakým verzím panteismu nebudeme vystupovat přímo. Některým z výše uvedených typů se přesto budeme věnovat tehdy, když se budeme tázat, zda v Eckhartově učení skutečně nejsou některé panteistické motivy. Důležitý bude například zmíněný koncept panenteismu.

3 ECKHARTOVA METAFYZIKA

3.1 Eckhartovo dílo

   Eckhartovo dílo se často dělí na dvě části. Větší část jeho odkazu představují texty v německém jazyce. Tyto texty jsou napsány i prostému lidu srozumitelnou formou. Orientují se na praxi duchovního života, metafyzická témata se v nich objevují, nejsou však podány systematicky. Eckhart se zde k takovýmto tématům vyjadřuje jen tehdy, je-li důležité je uvést pro pochopení motivace úkonů náboženské praxe. Rozsahem menší část tvoří latinské spisy, které jsou spekulativní, jeho metafyzika je zde podána systematicky, ve filozofických termínech scholastiky. Tyto spisy jsou určeny vzdělanému publiku. Právě částem dvou latinských textů, spisů Pařížské otázky (Quaestiones parisienses) a Trojdílný spis (Opus tripartitum) se budeme věnovat.

3.2 Dvě pojetí Božího bytí v Eckhartově metafyzice

   Eckhart v těchto textech mluví o Bohu dvěma způsoby. Většinou o něm uvažuje jako o samotném bytí, tj. zdroji bytí všech jsoucích věcí. Těmto úvahám se věnuje kapitola 3.4 uvozená tezí Deus est esse. Druhým konceptem, který se objevuje jen v jednom místě Pařížských otázek (Quaestiones Parisienses) je Bůh Božím poznáváním. Tímto konceptem, který je v Eckhartově myšlenkové genezi novější spekulací se zabývá kapitola 3.1 uvozená tezí Deus est intelligere. Není jisté, zda je pozdější koncept Deus est intelligere myslitelný jako rozvinutí konceptu Boha coby samotného bytí, či zda ho ruší. Heinzmann doslova říká, že „Mezi Eckhartovými interprety nepanuje jednota v tom, zda se zde jedná o rozporné postoje, nebo o kontinuální rozvíjení v posledku téhož myšlenkového postupu“. Eckhart se ke vztahu obou konceptů nevyjadřuje, ale v části spisu Pařížské otázky, která se věnuje tématu Božího bytí a božího poznávání, klade oba koncepty vedle sebe bez toho, aby svůj předchozí koncept Deus est esse nějak korigoval. Proto se domnívám, že chce obě teze myslet jako součást jednoho systému, ve kterém Deus es intelligere vypovídá o Bohu samotném a teze Esse es deus o Bohu v poměru ke stvořenému, ačkoliv si uvědomuji, že toto mínění vede k jisté těžko interpretovatelné vlastnosti Boží podstaty, na kterou upozorním po té, co oba koncepty představím.

3.2.1 Deus est intelligere - Bůh je poznávání

   Výrok Bůh je poznávání je nejzákladnější výpovědí o Bohu a oproti výroku druhému výroku Bůh je bytí je jaksi neobvyklejší a sofistikovanější. Pokud bych měl přiblížit to, co Eckhart myslí pojmem Božího poznávání a jaká je povaha takového poznávajícího Boha, pak bych řekl, že toto poznávání je analogické tomu, čemu dnes říkáme vědomí. Pokud bychom se tady ptali po tom, zda je Bůh nějaké jsoucno, měla by být tato otázka analogická k otázce, zda je vědomí jsoucnem. Závěr by u Eckharta byl takový, že jak Bůh, tak vědomí jsou „něco více“ než jsoucno, že jsou nad-jsoucí.

   V Eckhartově metafyzice Boží schopnost poznávat předchází jeho bytí. Eckhart vývoj svého promýšlení tématu Boží podstaty komentuje slovy: “už se nedomnívám, že Bůh poznává proto, že je, nýbrž že je, protože poznává“. Bůh patří prvotně do oblasti rozumu, která stojí mimo oblast bytí, je nad ní. Doslova se říká, že „v Bohu není jsoucno ani bytí“. Nemůže tak být chápan věcně-ontologicky jako nějaké prvotnější jsoucno. Je něčím naprosto jiným než existující věcí a nemůže proto být například existencí jsoucího nijak omezován v prostoru. Heinzmann interpretuje vznik konceptu Deus est intelligere právě jako řešení problému existence božské a mimobožské skutečnosti, když říká, že vlastně „nejde o existenci Boha, ale jde o starý problém, který sahá až k Parmenidovi, zda lze predikovat pojem bytí současně o Bohu a mimobožské skutečnosti“. Eckhart se tímto konceptem přísně přidržuje Prologu k Evangeliu, když píše, že „v první kapitole Janově je řečeno“Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo“ (J 1,1) Evangelista neříká „Na počátku bylo jsoucí a Bůh byl jsoucí“. Aby dále doložil nad-jsoucí povahu Boha, připomíná též, že „Spasitel říká u Jana 14: „Já jsem pravda“. Pravda však patří k rozumu, protože nese nebo zahrnuje vztah“, tj. je něčím, co se týká ne bytí, ale něčím, co se týká poznání a „poznání je vyšší než bytí a patří do jiného řádu“, tedy je nad-jsoucí . Toto nad-jsoucí převyšuje jsoucno tak, jako to, co je rozumné, převyšuje to, co pouze jest a možná ješte mnohem víc. Poznávání je vyšší také proto, že je v jistém smyslu svobodnější, může v něm být obsaženo něco, co být nemůže. Například můžeme poznávat oheň a nepoznávat jeho teplo, i když oheň bez tepla existovat nemůže. Všechny věci včetně samotného bytí jsou stvořitelné, bytí samo je pouze „první ze stvořených věcí“. Nestvořitelné je jen poznávání. Bůh, který je poznáváním, je tak v protikladu ke stvořenému, determinaci podléhajícímu, do mnohosti upadlého konečného a jsoucího světa nestvořený, plně svobodný, jednotný, nekonečný a nad-jsoucí.

3.2.2 Deus est esse - Bůh je bytí

   Teze Esse est deus je jaksi poplatnější běžnému uvažování o Bohu a neplatí o něm vlastně v tak silném smyslu, jako o něm platí Deus est intelligere. Na počátku totiž, zdá se, Bůh nebyl samým bytím. Eckhart říká o stvoření pouze to, že jako první stvořil Bůh bytí samo a teprve potom všechny věci. Tak ale vzniká ona obtíž, jejichž existenci jsem předeslal. Protože je Bůh „první a jednoduchý“, nemůže v něm být bytí a poznávání něčím odlišným. I bytí samo musí být sám Bůh. Bytí samo ale „má na prvém místě povahu stvořitelného“ a v Bohu by tak bylo v jednotě něco stvořeného a nestvořeného. Nedovedu si dost dobře představit jakou myšlenkovou figurou by se dala tato potíž překonat. Snad by se dalo vycházet z řešení podobné otázky o podstatě Krista, v němž je přítomna přirozenost lidská i božská a to neodděleně a nesmíšeně. Tedy i v Bohu by snad bylo stvořené bytí a nestvořené poznávání přítomno zároveň, neodděleně a nesmíšeně. To je ale má spekulace. Zde zkrátka narážíme na nejtemnější místo Eckhartova učení. Pokud by ale neexistovalo vysvětlení a oba koncepty by nebylo možno myslet zároveň, nemohli bychom navázat na jeho následující názory.

   Přejdeme tedy toto temné místo a řekneme si, že když Bůh začal tvořit, začalo platit vše, co zde nyní bude následovat. Teze Bůh je bytí otevírá totiž dveře celé Eckhartově spekulaci, která se týká Boha a stvořeného, a je místem, ze kterého lze celé jeho učení o těchto věcech pochopit, protože "když dobře usuzujeme, [můžeme na základě této teze] snadno zodpovědět všecky nebo skoro všecky otázky o Bohu; mnohé co je o něm psáno, a i to temné a obtížné, lze přirozeným rozumem jasně vyložit“. V Bohu je tedy podstata a bytí identické. Negace tohoto tvzení je nemyslitelný. Pokud by totiž neplatilo, bylo by možné jen jedno z následujícího- 1/ buďto by Bůh vůbec nebyl, nebo by 2/ nebyl Bohem, protože by byla jeho existence odvozena a závisela by na bytí, které by bylo vyšší a prvotnější než on, a proto také božštější. Jsoucí má zdroj svého bytí v Bohu. Toto božské bytí má společné s Bohem, není mu ale ekvivalentní, protože jsoucí je stvořeno, ale Bůh je nestvořený, je stvořitelem, tím, kdo dává bytí z ničeho. Řečeno jinak- jsoucí je jsoucí skrze samo bytí, a toto samo bytí je stvořitelem a toto samo bytí je Bůh. To lze dokázat znovu tím, že kdyby toto samo bytí bylo něco jiného než Bůh, pak by i stvořitel byl něčím jiným než Bohem, a to je v sobě opět sporné. Samo bytí, které je Bůh, je více než pouhé kvalitnější bytí, je opravdovou kauzální příčinou všeho jsoucího, tak jako je bělost příčinou bílých věcí a musí tomu tak být, protože teze, že by bytí bylo něco jiného než Bůh obsahuje spor. Zároveň ale stále platí, že Bůh je i poznáváním. V podstatě by se snad dalo říct, že je jakýmsi bytím-poznáváním. To je proto, že je Bůh jednoduchý, tj. nesložený. Cokoliv je v něm, je on sám. Proto je myšlení, které je v něm, jím samým. Jednoduše v Něm „nemůže být žádný případek“, nic, co by mohlo nebýt jeho podstatou.

3.3 Esse hoc et hoc - Jsoucí to a to (stvořený svět)

   Jsoucí je na rozdíl od Boha stvořitelné, platí v něm příčinnost, je rozložitelné na mnohá jsoucna a platí, že jedno jsoucno v prostoru omezuje jiné. Bytí jsoucna je poznamenáno proměnlivostí oproti stálému a pevnému božskému bytí. Ve vztahu k dávajícímu bytí Boha, je jsoucí tím, kdo bytí přijímá. To znamená, že bytí nemá ze sebe. Eckhart rozlišení tuto vlastnost jsoucího dále vyhrocuje, když říká, že samo o sobě nemá jsoucí vůbec žádnou skutečnost, existuje pouze proto, že může bytí přijímat. Pokud by vystoupilo ze vztahu k dávajícímu bytí, nebylo by samo o sobě vůbec ničím. To je důsledek toho, že je-li Bůh vše, nemůže mimo něj nic být.

4. ECKHARTOVA METAFYZIKA A PANTEISMUS

4.1 Teze 1: Z historických souvislostí plyne, že Eckhart nechtěl vytvořit panteistický systém.

   Eckhart si byl vědom toho, že vyslovuje tvrzení, která se “budou na první pohled zdát nestvůrná, pochybná nebo nesprávná“ a že hrozí možnost jejich neortodoxní desinterpretace. Sám v předmluvě k Trojdílnému spisu o těchto věcech ale říká, že “ [p]ři hlubším a pečlivějším prozkoumání se však budou jevit jinak: jasně se totiž ukáže, že zde řečené dosvědčuje sama pravda a autorita Písma svatého nebo některého ze svatých a slavných učitelů.“ Poté, co byly některé z jeho výroků shledány jako vykazující známky bludu tyto výroky odvolal a navíc vyjádřil svůj úmysl být pravověrným ^2/. Už jen z tohoto lze předběžně usoudit, že jeho záměrem pravděpodobně nebylo vytvořit v opozici k učení katolické církve nějaký nový směr uvažování o Bohu, neboli že nechtěl vytvořit panteistický metafyzický systém.

4.2 Teze 2: Pozdější Eckhartův konceptem Deus est intelligere je vyhraněně proti panteistický.

   Domnívám se, že krom historických souvislostí lze Eckhartovu nechuť vytvořit panteistický systém dokladovat vytvořením konceptu Deus es intelligere. Je to koncept Boha úplně odlišného od všeho stvořeného, plně svobodného, nedeterminovaného, neomezeného, neohraničeného, nekonečného a jednotného který nemá se světem společné ani to, jak jest, ani není zdrojem jeho bytí.

4.3 Teze 3: Možná interpretace sjednocující Boha a stvořené věci protože oboje je v nějakém smyslu nic je neudržitelná.

   Zastánce teze Eckhart je panteista, by mohl říct, že Bůh podle toho konceptu Deus est intelligere ve srovnání se jsoucím vlastně není (tj. je nic), neboť je jinak. Při výkladu o světě v rámci konceptu Deus es esse se ale zároveň v latinských textech i v německých kázáních říká, že "všechna stvoření jsou nic“ ^3/. Takto, pokud by měl být koncept Deus est intelligere rozvitím a ne opozicí k Deus est esse zároveň platí, že Bůh je nic a stvoření je také nic .A tím by se dalo uvažovat na jejich totožnost. Každopádně, pokud je panteismus definován jako "učení uznávající existenci pouze jediné substance“, pak by mohlo být nanejvýš řečeno, že Bůh je totožný se stvořeným světem, nemohlo by se ale říct, že je to panteismus v tomto významu. A navíc- Bůh je, zdá se, nic absolutně, v nejsilnějším smyslu toho slova, kdežto stvořené věci nějak jsou a zároveň nejsou, protože přijímají bytí. Bůh se od nich odlišuje tím, že žádné bytí nikdy nepřijímá, tak fundamentálně je nic a je tedy ještě jiné nic, než jaké nic jsou stvořené věci.

   A nakonec- myslím, že tyto Eckhartovy výroky sledují jinou intenci než říct, že Bůh je totožný se stvořením. Spíše se mi zdá, že Eckhart říká, že Bůh je nic, aby zdůraznil, že Bůh je úplně jinak než to, co známe z každodenní zkušenosti jako jsoucí, tj. stvořený svět. A když říká, že jsoucí je nic, chce tím podle mého říct to samé, jen z opačného pohledu. Když říká, že Bůh je nic, vyvyšuje ho, když říká, že je stvoření nic, snižuje ho, obojí se záměrem aby Boha a stvořený svět oddělil, a ne aby tyto dva spojil.

4.4 Teze 4: Možnou interpretaci sjednocující Boha a stvoření skrze bytí lze odmítnout .

   Jiná, přímočařejší interpretace by mohla mluvit o tom, že bytí samo (už v rámci konceptu Deus est esse) je ve věcech jaksi přítomno tím, že jsoucí jest, a že by tedy Bůh, který je tímto bytím, byl nějak ve stvoření. Eckhart ale rozlišuje stvořitele a stvořené. Příčina není to samé co důsledek. Při jedné příležitosti říká, že bod je něco jiného než čára a přece je jejím počátkem a příčinou. Stvoření je závislé na samotném bytí, ale bytí nezávisí na stvořených věcích a nic si od nich nebere. Bytí samo neupadá do mnohosti, Bůh se nerozpouští ve světě v tom smyslu, jak by tvrdil imatentistický panteismus, ale mnohost naopak sjednocuje tak, jako se duše nerozpadá do údů, ale sjednocuje tělo. A stejně jako tato duše zůstává od těla odlišená, tak i Bůh je něco jiného než jsoucí.

4.5 Co panteistického lze v Eckhartově učení nalézt?

   Myslím, že je náležitě předvedeno, že Eckhartovo učení nemůže být katalogizováno jako druh onoho "čistého“ "klasického“, tj. imanentistického panteismu. Stále ale zůstává otázkou, zda nemá něco společného s jinými, méně obvyklými druhy panteismu. Pokud jde o rozlišení podle typu identit (2.1), oba zbývající typy naznačují něco z toho, co Eckhart skutečně říká ve svých německých kázáních. Jako tvrzení zastánce transcendentálního panteismu může působit Eckhartovo učení o jiskérce duše. Ta je skutečně Bohem, který přebývá v nitru duše. Toto učení bylo opravdu odsouzeno bulou In agro Dominco. Duše u Eckharta má ale v porovnání s ostatním stvořením naprosto unikátní postavení. To, co Eckhart říká o duši, tedy že v ní přebývá Bůh by neřekl o žádném jiném jsoucnu. Jinak by se u Eckharta dalo hovořit snad jen o panenteismu. Eckhart explicitně neříká, že Bůh stvořil svět nutně, přesto může být ale část první z odsouzených Eckhartových tezí, tj. „jakmile Bůh byl, hned stvořil svět“ důvodem, proč se domnívat, že něco podobného měl na mysli. Domnívám se, že v textu nelze najít důvod, proč Eckharta jako panenteisty neoznačit. Myslím ale, že není možné pojímat panenteismus jako určitý druh panteismu, neboť nenaplňuje zásadní rys panteismu, tj. totální identitu Boha a stvořených věcí.

5 ZÁVĚR

   Při vypracovávání této práce jsem se pokusil vyvrátit možné panteistické interpretace a naopak ukázat, že Eckhart odděluje Boha od stvoření v konceptu “Deus es intelligere“ až křečovitě. Bůh, který je tak odlišný od jsoucího, že v před stvořením světa není ani zdrojem bytí je myslím důvodem pro odmítnutí panteistické interpretace. Omluvou pro autory učebnic filosofie může být snad jen fakt, že latinské texty, které o Bohu mluví takto jasně, byly objeveny až v roce 1886, a zájem o tohoto autora je otázkou spíše až posledního půlstoletí. Navíc platí, že texty německých kázání, která tvoří většinu výboru Eckhartova díla jsou v otázce panteismu poněkud zavádějící, neboť téměř žádný prostor nevěnují úvahám o bytí Boha, nýbrž hlavní důraz kladou na náboženskou praxi a často zmiňují tzv. jiskérku duše, která je skutečně identická s Bohem. Domnívám se, že v učení o jiskérce má označení Eckharta jako panteisty kořen. Je třeba si ale uvědomit, že toto božské je jen v duši a v žádném jiném jsoucnu, protože to je jen “stopou Boží“ a Bůh tedy není ve všech věcech, ale jen v duši. Zdá se ale, že Eckhart může být pokládán za panenteistu.

POZNÁMKY

 ^1/ Emanuel Rádl, Dějiny filosofie I. – Starověk a středověk, Votobia, Olomouc, 1998, str. 486: „Psal o Bohu nepostihlém lidskou řečí, o emanaci božských osob od věčnosti; o emanaci světa z božské podstaty, i duše lidská prý vychází z božství a v sobě samé prý je může opět najít. Oproštění duše chudobou je prý nejlepší cestou k Bohu. Autority církevní se právem zarážely nad tímto panteismem (…)“. nebo: Lexikon filozofie, Obzor, Bratislava 1993, str. 132: V kresťanskej teológii v stredoveku nachádzame panteistické predstavy veščinou u kritikov scholastickém dogmatiky,predovsetkym v mystike Majstra Eckharta.“ atd.

^2/  Sokol, str. 318, Papež Jan XXII. v bule odsuzující některé články Eckhartova učení: „ (…) je zvláštní listinou potvrzeno, že jmenovaný Eckhart na konci svého života vyznal katolickou víru a že těch dvacet šest článků, které přiznal, že kázal, i všechno co napsal a ve školách i v kázáních učil a co by v myslích věřících mohlo budit bludný, mylný a pravé víře nepřátelský smysl, pokud jde o tento smysl odvolal a zavrhl.“.

 ^3/ Opomeneme formální námitku, která říká, že se zde vychází z premis, které jsou v dalším kroku zpochybněny. Totiž, že nad-jsoucí povaha Boha implikuje jsoucí povahu jsoucího, která je ve výroku „všechna stvoření jsou nic“ vyvrácena. Mohlo by však jít o Eckhartovu nedůslednost.

BIBLIOGRAFIE

Brugger, Walter: Filosofický slovník, Naše vojsko, Praha, 2006

Heinzmann, Richard: Středověká filosofie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc, 2000

Sokol, Jan: Mistr Eckhart a středověká mystika, Vyšehrad, Praha, 2000

Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie I – Starověk a středověk, Votobia, Olomouc, 1998

Kolektiv autorů: Lexikon filosofie, Obzor, Bratislava, 1993

Kolektiv autorů: Filosofický slovník, Olomouc, Olomouc, 1998