Ta z velké ohrady

Knoflík její košile.

Nebude ti patřit svět,
kdybys měla prstů šest,
nebude ti patřit nebe,
kdybych hasnul vedle tebe.

Zde remíza je hratelná,
zvu tě na drink, platím já,
opiju tě, budeš má,
milovaná, jediná!

Tahle je však trochu jiná,
svým pohledem můj protíná,
téhle růži chybí hlína,
tváří se jak chladné nic,
své pluky staví do pozic,
přehazuje rub a líc,
a když ji vyjdeš libo, vstříc,
vytkne ti to z plných plic.

K tomu tvář jak z alabastru,
libé tělo z linek rastru,
kde nevyčteš kladný cit,
tak budu radši více pít,
přece nemůžu nic pokazit.

Ráno potom sedím v křesle,
vypadám tak trochu sklesle,
v srdci píchá, to bude od žeber,
na tuhle ty nemáš, tak už se prober!

---