Nebezpečná

         Bledýma rukama si objala lokty a oči přilepila na temně modrou hladinu oceánu pod sebou. Snažila se nemyslet na to, na co myslela pořád. Ale nedokázala tomu zabránit.

         Proč já? ptala se sama sebe. Ne, na tohle nemůžu myslet. Nemůžu, nesmím.

         Osm let ve vězení se podepsalo na její bledé tváři. Vězení, které mělo být jejím domovem, ale které bylo pouhým žalářem. Osm let. Nemohla vycházet ven, ne, protože byla tak nebezpečná. Pro její dobro, i dobro ostatních.

         Nedokázala zabránit touze po krvi, když viděla lidi přecházející pod jejími okny, a z toho utrpení, které cítila – nejen nenaplněná žízeň, ale i zhnusení vlastní touhou – působila bolest sama sobě. Její ostré zuby, tolik toužící po roztrhání něčí kůže, vyhledaly bledou kůži jejích rukou, cítila zvrácené uspokojení z teplé krve na svých rtech. Milovala to, a přitom to z hloubi duše nenáviděla.

         Osm let.

         Od třinácti let, kdy poprvé zjistila, co je zač, zůstávala skrytá. Tak často hledívala z okna na hladinu oceánu, na vodu, do níž se nikdy nebude moc ponořit, na vlny, které se jí nikdy nedotknou. Osm let, co se mohla jen dívat.

         A její vlastní rodiče s ní mluvili jen přes dveře.. báli se jí.. ale copak ona za to mohla?

         Nemohla přece za to, když její touha po krvi zabila její sestru, ona to přece nechtěla udělat, ne, nebyla to její vina, nemohla.. nechtěla..

         Ucítila slzy v očích. Rozzuřeně si je setřela, ne, nechtěla plakat. Tohle nebyl hlavní důvod její bolesti.

         Před třemi lety tam přešel poprvé – nový chlapec, co se přistěhoval do jejich města. Byl překrásný, tak nevinný. Usmíval se na ni do oken, na dívku, kterou nikdy nepotkal. Hodil jí do okna růži, ten bláhový mládenec.

         Už neviděl, jak ji její ostré zuby roztrhaly, jak červené okvětní plátky létaly pokojem. Neviděl, jak padla na zem, zuby ostře zaryté do ruky, neviděl její slzy.

         Neviděl její upíří identitu.

         Přešla po pokoji. Včera, včera jí dal znamení, že přijde. Ne, to přece nemohl. Nevěřila, doufala, nechtěla, toužila.

         Ach.

         Bledé ruce, bez jediné jizvičky, se opíraly o okno. Temnýma očima shlížela do zahrady. Nepřijde, našeptával jí hlásek v hlavě. Proč jen chce přijít? Stejně se ke mně nikdy nemůže dostat do okna, jsem příliš vysoko, a rodiče ho ke mně dveřmi nepustí, domlouvala si. Otevřela okno, chladný vítr jí cuchal vlasy, a ona shlížela do temnoucí ulice. Stmívalo se, ale kde byl on?

         On, ach jen on, jen jeho chci, nikoho jiného.

         Potom spatřila na kraji ulice tmavou postavu. Jak se přibližovala, poskočilo jí srdce. Byl to on, s jedinou růží v ruce, byl to on!

         Přišel až k jejich domu, ladným přeskokem se dostal přes nízkou zídku, a naprosto spontánně a přirozeně vyšplhal po zdi nahoru; stačilo mu ajít lehounké výstupky a nerovnosti, tak hbitý byl.

         Zírala na něj. Zblízka byl ještě krásnější než zdálky. Vlezl k ní oknem.

         Nic neříkala. V tmavých šatech na něj shlížela, a ucítila novou touhu.

         Tentokrát ne po krvi.

         Růži odhodil. V přívalu touhy, který prostoupil oběma těly, si tiše padli do náručí, on přitiskl své rty na její, a jí se jímala závrať.

         Nesmím, bliklo jí v hlavě, neudržím se.

         Odstrčila ho. V očích ucítila slzy, ale potlačovala je.

         „Copak?“ zeptal se starostlivě, dotýkajíc se její bledé ruky.

         „Nemůžu.“ zašeptala, a v náhlém přívalu agónie zaklonila hlavu a zakřičela bezbranným pláčem, „Nemůžu, protože jsem nebezpečná.. pro tebe.“

         Přistoupil k ní blíž, vůně jeho pokožky jí podráždila smysly. „Neboj,“ zašeptal, jeho úzké rty kousek od jejích, „neboj se, nesmíš se bát.“

         Nechápal, co tím myslela, neznal ji.

         Ale ona nemohla, ne, nemohla, ublížila by mu, to věděla.

         Znovu přitiskl své rty na její, zaslepujíc jí myšlení. Nechtěla, a přitom chtěla.

         Jejich polibek nabýval na intenzitě. Ztratila hlavu, nedokázala se od něj odtrhnout, nedokázala přestat. Chtěli se, ona chtěla jeho a on ji, patřili k sobě. Milovala ho víc než cokoli nebo kohokoli na celém světě, on ji miloval víc než dokázal vyjádřit, miloval každý její kousek, miloval ji celou.

         Ve vší tichosti, nepřestávajíce v polibku, zacouvali k posteli. Jako ve snách ji na ni položil, a začal ji zbavovat přebytečného oblečení. Cítila jeho dlouhé štíhlé prsty na své kůži, cítila něžné škrábání jeho třídenního strniště na břiše, uvědomovala si, že na sobě necítí žádné oblečení, jen jeho dotyky.

         Nepřemýšlela. Velelo jí srdce, ne mozek. Touha těla byla silnější než jakékoli argumenty, její toužebné ano bylo silnější než jakékoli rozumné ne.

         Ano, ach ano.

         Cítila, jak do ní vstoupil. Celá se mu oddala, uvědomovala si, že nechce nic jiného než cítit ho uvnitř sebe. Pevně se k němu přitiskla, a přestože i nadále zvyšovala jeho touhu a rozkoš pohybem boků, byla k němu přitisknutá těsně a pevně jako klíště, objala ho rukama i nohama, cítila pot, který mezi nimi vznikal, a díky kterému o sebe jejich těla klouzala stále rychleji.

         Toužebně mu líbala krk, něhu vystřídala naléhavost, musela.

         Matně zaslechla jeho zasténání, věděla, že dosáhl vrcholu. Všechno ale slyšela jen tlumeně, v uších jí divoce hučelo, cítila, jak její touhu po jeho těle vystřídala touha po krvi. Ve snaze zabránit vlastní přirozenosti zaklonila hlavu, ale když jí do obličeje zavanul jeho horký dech, nedokázala se dál vzpírat.

         Zabořila zuby do jeho měkké pokožky a krku, ucítila teplou krev, která jí smáčela rty a jazyk, cítila její příjemnou kovovou chuť. Zakřičel, ale bylo pozdě. Zakousla se znovu, její touha byla čím dál větší, jazykem obkreslovala tvary jeho ran, ne, teď nemohla přestat. Jeho krev byla příliš dobrá, až příliš.

         „Miluju..“ zašeptal tiše, když mu hlava přepadla dozadu a jeho dech postupně odumíral, „tě...“ vydechl.

         Věděla, že vydechl naposled. Slezla z něj, stále nahá, bledá a uspokojená. Přešla k oknu, zahleděla se ven na noční oceán, jehož vlny tiše šuměly. Poslední záblesky slunce už odezněly, teď byla její hodina.

         Ohlédla se na svou postel. Viděla obrys jeho nahého těla, cítila ve vzduchu krev. Nenáviděla se za to, co udělala, ale nedokázala potlačit pocit uspokojení.

         Cítila, že se jí z očí vyřinuly slzy. Byl mrtvý, ona ho zabila, ach, proč jen to udělala?

         „Promiň,“ zašeptala, když líbala jeho mrtvé rty, plakajíc, bílými prsty zkoumajíc jeho rány, „promiň, ale já říkala, že jsem nebezpečná.“

         V dálce šuměl oceán, její nehty se zarývaly do stále čerstvé rány a z očí jí kanuly slzy.

         Nenáviděla sama sebe.

---