Možná ....

Pak sem pochopila tu zrůdnou pravdu té jediné věty

která prolétla až moc blízko.

A táta byl dál než sme si dokázali představit,

každé jeho slovo bylo cítit žlučí,

která se usadila za těch šestnáct let.

Pravda byla všude a nikde,

nebo sme ji prostě nemohli uchopit,

a to nás semklo, možná.

Každopádně ale, pamatuju si přesně tu chvíli,

kdy to všechno začalo…

A já proti vlastní vůli vstoupila mezi ostatní.

A teď můžu jenom děkovat pokaždý, když se přejím,

protože mě to pohltilo jen zčásti.