Nebíčko

r..ty .......r .. ty ...........r ...... t..y

Je to taková ta chvíle, kdy všichni v kupé mlčí....

Něco se ve mě svíjí..Bolestí....Křečí..

Naproti sobě sedí.. Čtyři neznámí

Klap..Klap....Klap..Klap...Pak....Pak..Pak.Pak..

Vlak do nebe.....

Plc...Plc.....Plc.....Plc...Plc.......Plc...

Spolusedící se snaží trefovat rytmus .. netrefuje..

Moje tělo chce zvracet.. Ne ale ústy.. Nejde to.. Nejde nic.

O zavřené dveře kupé. Opřené lopaty...

"Jak dlouho ta cesta ještě potrvá?" ptá se někdo..

Lokomotiva už projíždí nebeskou branou... mlčení .. čekání .. mlčení.

A jako všichni lidé z vagónů před námi..i my vidíme bezvládné, rozstřílené tělo

svatého Petra pohozené u polámané, nelidskou silou vyvrácené nebeské brány.

Ta věc ve mě... tlačí se dolů....

Kdysi..krásná...světlá....pozitivní...krajina..

Nyní z cca 75% pokrytá hnědou, tepající slizovitou hmotou..podobnou hlenu...hnisu...

Z cca 75% pokrytí dělníci venku....umrlé pohyby..opírají se o zahnědlé lopaty..

A vyčerpaně zvedají pohledy k projíždějícímu vlaku, kde se setkávají s našimy...

umrlými..........pohledy...........vracejí se k......

Vlak sebou trhne!

Škubne mi ve tváři.

Málem přepadnu na souseda.

Prudce se zastaví.

Kýve se ze strany na stranu. Rány! Ty Rány! Otřesy..

To ve mě! Ve mě!

Podlahou kupé proráží..ocelově šedá chapadla..víří..

Stáhnou mě dolů. Prozažený otvor mi natrhne maso někde po těle.

Tlak...Mačká mě to..Vybuchující tma..nevidím..Tlačí..na mě..ze všech stran...a já dávím

hnědou, tepající slizovitou hmotou..podobnou hlenu...hnisu...

---