Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBratrstvo dobrých duší
28. 04. 2008
0
3
1101
Autor
Montrealer
Onehdá jsem v Bohnicích navštívil knihovnu a začal si tam se zájmem prohlížet časopis Esprit, hájící zájmy duševně nemocných. Tím jsem odstartoval řetěz setkání s krásnými dívkami, který mě nakonec dovedl až do ordinace Ireny.
První z dívek byla Milada, pružná, kočičích pohybů, obutá do přitažlivých Adidasek, která mně oxeroxovala článek s prapodivným názvem Dobroduš. Ale já dobře věděl, co dělám, doma po propuštění jsem si našel Dobroduš na internetu a zavolal tam. Ozvala se mně Lucie, lákala mě k návštěvě Belgické ulice, ale když jsem jí vysvětlil, že tam já metrem nikdy nedojedu, protože nenajdu místo k sezení, uvolila se navštívit mě. Měly původně přijít dvě slečny, sociální pracovnice totiž obvykle chodí ve dvou (asi jako prevence přepadení), ale Lucie nakonec přijela sama.
„Pane K., tak už jsem tady.“ ozvalo se v telefonu.
„Tady, to znamená kde?“ ptám se zvědavě.
„No tady, na zastávce autobusu, jak jste mně tak pracně vysvětloval do telefonu. Můžete sem za mnou přijít?“ zaprosila Ona.
„Jistě, já si vás odtamtud odvedu. Kam budete chtít.“
...
Seděla na zastávce autobusu na lavičce, na očích brýle s tlustými kulatými obroučkami a na krku šálu, jejíž konec tak trochu courala po zemi.
„Pojďte, slečno, půjdeme ke mně domů, je to kousek.“ povídám vemlouvavě.
„Ale víte, já bych chtěla, já jsem myslela... jako někde na neutrální půdě.“ zapípala nesměle.
„To bychom museli tady do té hospody na kafe a tam by nás ještě ošidili, jak mívají ve zvyku. Víte vůbec, kolik má stát v hospodě kafe?“
„Asi deset korun, ale já vážně nevím. Deset stojí u nás v automatu.“
„Zato já vím, že u mě to pořídíme levněji. Pojďte, povedu vás.“
Tak se mně podařilo zatáhnout Lucii do svého mládeneckého příbytku. Tam mě podrobila křížovému výslechu ohledně mé nemoci, léků, které užívám a psychiatra, ke kterému chodím. S výsledkem však spokojená nebyla:
„Neodpovídáte kritériím potřebným pro naši akci Dobroduš. Máte jen psychiatra na telefonu, navíc v Plzni a nedojíždíte k němu pravidelně. Já se o vás musím poradit s naší šéfovou, ale asi vám doporučím občanské sdružení Fokus, kde by se o vás postarali lépe než my.“
„Fokus znám, ale je to v Bohnicích, tam já jezdím jedině sanitkou nebo taxíkem, to by se mi to pěkně prodražilo.“ pokouším se namítat.
„Jenže oni mají pobočku taky v Jaromírově, znáte to tam?“ zeptala se Lucie.
„Zní mi to povědomě, ale zda tam dokážu dojet, o tom nechť rozhodne plán Prahy. Hledám, hledám... jo, jede mi tam přímo od nás tramvaj, tam já celkem snadno dojedu.“
„Tak já vás tam objednám. Ještě vám od nás zavolám.“ pípla Lucie a rozloučila se se mnou, mizíc na zastávku autobusu.
...
Ve Fokusu se mě ujala Renata. Byla ještě hezčí než Lucie a tak jsem si ji pořád prohlížel a ani si neuvědomil, že mě také vyslýchá. Mnohem zevrubněji, než Lucie, ale já jen odpovídal... a čuměl na ni.
„Víte, pane K., my nezajišťujeme služby, které by přišly za vámi až do bytu. Ale můžeme vám pomoci najít psychiatra v Praze, abyste nemusel pořád volat do té Plzně a ani se s tím doktorem neviděl.“
„Mně zatím ta Plzeň nevadí, ale mohli byste mi najít jiného obvodního lékaře?“
„Máte na mysli někoho konkrétního?“ zajímala se Renča.
„Mám. Řeknu vám jméno a adresu, ale neznám telefon.“
„To si snadno najdu ve Zlatých stránkách.“
„To těžko,“ povídám, „Zlaté stránky jsou letos mimořádně odflinknuté. Já raději používám loňské, které jsem naštěstí nevyhodil.“
„Tak to najdu na internetu.“ sebevědomě tvrdila Renča. Sice to našla, ale udané telefonní číslo nesouhlasilo. Proto zavolala na 1188 a nechala se na to správné číslo rovnou přepojit. Nyní jsem čuměl, jak zkušená sociální pracovnice "dohazuje" obvodnímu doktorovi nového pacienta. Nakonec řekla:
„Mám tu VAŠI paní doktorku na drátě, ráda by věděla, kdy se přijdete ukázat. Chcete si s ní popovídat?“
Tak jsem poprvé mluvil s Irenou. Ukázalo se, že je v ordinaci až do jedné odpoledne, takže to k ní stihnu ještě cestou z Fokusu. Rozloučil jsem se s Renčou a vydal se na zpáteční tramvaj. Byla poloprázdná, sedl jsem si.
...
Irena měla soukromou ordinaci v krásně přebudovaném suterénním bytě. Sympatická miničekárna pro pět pacientů, záchůdek, trochu obézní, ale jinak téměř sympatická sestřička. Občanka, kartička zdravotní pojišťovny, jako v sanitce. A potom jsem byl pozván do ordinace.
...
Irena byla jednou z žen, které vědí, v jakých případech si mají u svých šatů a pracovních plášťů odpárat veškeré rukávy. Svýma rukama mě doslova ohromila. Koukal jsem na ně a blekotal něco o svých potížích, které mi zatím nikdo neuvěřil. Irena zřejmě ano, napsala mi "nějaké" prášky na artritidu.
Holt už trpím nemocemi "mužného" věku. Mám se ukázat za 14 dní a poreferovat, jak prášky zabraly. Standardka. Pohodovka.
První z dívek byla Milada, pružná, kočičích pohybů, obutá do přitažlivých Adidasek, která mně oxeroxovala článek s prapodivným názvem Dobroduš. Ale já dobře věděl, co dělám, doma po propuštění jsem si našel Dobroduš na internetu a zavolal tam. Ozvala se mně Lucie, lákala mě k návštěvě Belgické ulice, ale když jsem jí vysvětlil, že tam já metrem nikdy nedojedu, protože nenajdu místo k sezení, uvolila se navštívit mě. Měly původně přijít dvě slečny, sociální pracovnice totiž obvykle chodí ve dvou (asi jako prevence přepadení), ale Lucie nakonec přijela sama.
„Pane K., tak už jsem tady.“ ozvalo se v telefonu.
„Tady, to znamená kde?“ ptám se zvědavě.
„No tady, na zastávce autobusu, jak jste mně tak pracně vysvětloval do telefonu. Můžete sem za mnou přijít?“ zaprosila Ona.
„Jistě, já si vás odtamtud odvedu. Kam budete chtít.“
...
Seděla na zastávce autobusu na lavičce, na očích brýle s tlustými kulatými obroučkami a na krku šálu, jejíž konec tak trochu courala po zemi.
„Pojďte, slečno, půjdeme ke mně domů, je to kousek.“ povídám vemlouvavě.
„Ale víte, já bych chtěla, já jsem myslela... jako někde na neutrální půdě.“ zapípala nesměle.
„To bychom museli tady do té hospody na kafe a tam by nás ještě ošidili, jak mívají ve zvyku. Víte vůbec, kolik má stát v hospodě kafe?“
„Asi deset korun, ale já vážně nevím. Deset stojí u nás v automatu.“
„Zato já vím, že u mě to pořídíme levněji. Pojďte, povedu vás.“
Tak se mně podařilo zatáhnout Lucii do svého mládeneckého příbytku. Tam mě podrobila křížovému výslechu ohledně mé nemoci, léků, které užívám a psychiatra, ke kterému chodím. S výsledkem však spokojená nebyla:
„Neodpovídáte kritériím potřebným pro naši akci Dobroduš. Máte jen psychiatra na telefonu, navíc v Plzni a nedojíždíte k němu pravidelně. Já se o vás musím poradit s naší šéfovou, ale asi vám doporučím občanské sdružení Fokus, kde by se o vás postarali lépe než my.“
„Fokus znám, ale je to v Bohnicích, tam já jezdím jedině sanitkou nebo taxíkem, to by se mi to pěkně prodražilo.“ pokouším se namítat.
„Jenže oni mají pobočku taky v Jaromírově, znáte to tam?“ zeptala se Lucie.
„Zní mi to povědomě, ale zda tam dokážu dojet, o tom nechť rozhodne plán Prahy. Hledám, hledám... jo, jede mi tam přímo od nás tramvaj, tam já celkem snadno dojedu.“
„Tak já vás tam objednám. Ještě vám od nás zavolám.“ pípla Lucie a rozloučila se se mnou, mizíc na zastávku autobusu.
...
Ve Fokusu se mě ujala Renata. Byla ještě hezčí než Lucie a tak jsem si ji pořád prohlížel a ani si neuvědomil, že mě také vyslýchá. Mnohem zevrubněji, než Lucie, ale já jen odpovídal... a čuměl na ni.
„Víte, pane K., my nezajišťujeme služby, které by přišly za vámi až do bytu. Ale můžeme vám pomoci najít psychiatra v Praze, abyste nemusel pořád volat do té Plzně a ani se s tím doktorem neviděl.“
„Mně zatím ta Plzeň nevadí, ale mohli byste mi najít jiného obvodního lékaře?“
„Máte na mysli někoho konkrétního?“ zajímala se Renča.
„Mám. Řeknu vám jméno a adresu, ale neznám telefon.“
„To si snadno najdu ve Zlatých stránkách.“
„To těžko,“ povídám, „Zlaté stránky jsou letos mimořádně odflinknuté. Já raději používám loňské, které jsem naštěstí nevyhodil.“
„Tak to najdu na internetu.“ sebevědomě tvrdila Renča. Sice to našla, ale udané telefonní číslo nesouhlasilo. Proto zavolala na 1188 a nechala se na to správné číslo rovnou přepojit. Nyní jsem čuměl, jak zkušená sociální pracovnice "dohazuje" obvodnímu doktorovi nového pacienta. Nakonec řekla:
„Mám tu VAŠI paní doktorku na drátě, ráda by věděla, kdy se přijdete ukázat. Chcete si s ní popovídat?“
Tak jsem poprvé mluvil s Irenou. Ukázalo se, že je v ordinaci až do jedné odpoledne, takže to k ní stihnu ještě cestou z Fokusu. Rozloučil jsem se s Renčou a vydal se na zpáteční tramvaj. Byla poloprázdná, sedl jsem si.
...
Irena měla soukromou ordinaci v krásně přebudovaném suterénním bytě. Sympatická miničekárna pro pět pacientů, záchůdek, trochu obézní, ale jinak téměř sympatická sestřička. Občanka, kartička zdravotní pojišťovny, jako v sanitce. A potom jsem byl pozván do ordinace.
...
Irena byla jednou z žen, které vědí, v jakých případech si mají u svých šatů a pracovních plášťů odpárat veškeré rukávy. Svýma rukama mě doslova ohromila. Koukal jsem na ně a blekotal něco o svých potížích, které mi zatím nikdo neuvěřil. Irena zřejmě ano, napsala mi "nějaké" prášky na artritidu.
Holt už trpím nemocemi "mužného" věku. Mám se ukázat za 14 dní a poreferovat, jak prášky zabraly. Standardka. Pohodovka.