André a Eleanora

Povídka o 6 částech, o lidech, a o tom jak těžké je žít ve "vězení nevědomosti."

Válka přijde a odejde, aniž by něco vyřešila. Všichni však díky ní musíme trpět. Tak tomu bylo, je a bude. Dnes už to vím. Sama jsem si to prožila. Jmenuji se Eleonora a budu vám vyprávět příběh o chlapci, který mi pomohl přežít nejdelší známou válku v celé historii světa. Válku drsných krveprolití, žalu a hořkých slz Angličanů a Francouzů. Příběh o chlapci, který mi pomohl přežít Stoletou válku.
Byl krásný slunný den, ležela jsem v trávě, poslouchala zpěv ptáků a šumění obilných klasů, které do sebe v poryvu větru zlehka narážely. Vedle mě ležel můj nejlepší přítel André, měl zavřené oči a spal. Trávili jsme spolu většinu času už od svých dětských let, kdy jsme se seznámili. Nikdy náš vztah však nepřesáhl hranice přátelství. André byl hezký hoch. Měl kučeravé delší vlasy slaměné barvy, jeho modravé oči byly hluboké a blyštivé jako dva safíry a už z jeho výrazu byste poznali, že to je dobrý člověk. Mnozí si nás spojovali jako pár, který jen čeká, až nám rodiče požehnají k uzavření manželství. Ale my jsme se takovým řečem vždycky jen od srdce zasmáli. André byl totiž pro mne něco jako bratr, kamarád do deště a zároveň člověk, s kterým jsem se nikdy nenudila.
Dodnes si živě pamatuji, jak jsme spolu ukradli staré tkadleně od nás z vesnice hedvábný kousek látky a vyšili na něj naše jména, která nám na kousek papíru napsal místní farář. Poté jsme jej polili svěcenou vodou na symbol víry a nekonečného přátelství. Když bylo celé dílo hotovo, rozhodli jsme se náš poklad zakopat na kopečku s kapličkou, kde jsme se pravidelně scházeli. Domluvili jsme se, že jej nikdy nevykopeme, abychom nevystavili naše přátelství jakémukoli riziku. Žila jsem prostým klidným vesnickým životem a i přesto, že jsem měla skvělou matku, otce i bratra, neměla jsem žádnou osobu, které bych mohla plně věřit, které bych mohla úplně všechno říct a necítit se při tom hloupě. S Andrém to bylo jiné. Přijal každou moji myšlenku, každý můj pocit a snažil se vždy najít způsob, jak mi pomoci. Nebylo to jako mluvit do dubu, ale jako lít vodu do studny, do které když spadnete, tak se neutopíte, ale najdete v ní klid a porozumění. Vzpomínám si na jeho žílu, která mu vždy naskočila na čele, když nad něčím zadumaně přemýšlel nebo když v sobě zadržoval salvy smíchu. Na své okolí působil jako energický a usměvavý dobrák, kterého nic netížilo. Jaký ale byl ve skutečnosti, věděl jen málokdo, dokonce i já jsem měla někdy problém z něj dostat, co si zrovna myslí. Nebyl nikdy dvakrát moc důvěřivý k okolním lidem. Většina totiž zneužívala jeho dobrosrdečné povahy, což si André moc dobře uvědomoval, a tak si své pocity a myšlenky raději nechával pro sebe. Nikdy jsem do něj pořádně neviděla.
„Nad čím přemýšlíš, Elen?“ zeptal se mě André, poté co se probudil, promnul si oči a upřel zrak na můj nepřítomný výraz v obličeji.
„Nad Angličany.“ Odpověděla jsem s povzdechem. „Počítám dny, kdy přijedou se svými vojáky i k nám do vesnice a začnou drancovat naše domovy. Bojím se André… bojím se každým dnem. Zdají se mi dokonce o nich sny. Sny o jejich nelidské krutosti, o hořícím kohoutovi, o remešské katedrále v červeno-bílých barvách.“
„Taky nad tím často přemýšlím. Ptám se sám sebe, kde jsou ty časy, kdy jsme si hráli na vojáky. Já byl vždycky anglický generál a ty francouzská královna. Pamatuješ si, jak jsme se jednou i vzali, tady u kapličky a uzavřeli věčný mír mezi Francií a Anglií?“
„Pamatuji. Skončilo to ale tím, že jsem tě ve spánku probodla kudlou a Francie se stala jediným konečným vítězem,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„A pamatuješ si, jak jsme pořádali závody ve válení sudů odsaď až dolů ke kostelu? Ten, kdo byl poslední, tak…“
„Tak tomu se celý den říkalo smrdutý Angličan.“ Dořekla jsem za něj s pobaveným uchechtnutím. „Ano, to si pamatuji… vždycky si byl totiž poslední.“ Při těchto slovech Andrému znovu naběhla žíla na čele.
„Jo, tak poslední říkáš?“ Zeptal se s neskrývaným pobavením André. „No uvidíme, jestli jsi nevyšla ze cviku, královničko,“ řekl André, chytil mě za ruku a po hlavě skočil dolů z kopce. V letu se rychle srovnal a pustil moji ruku, abych mohla zaujmout správnou polohu pro jízdu z kopce. Vzpažila jsem ruce a začala se po boku valit dolů ke kostelu.
„První!!“ vykřikla jsem přidušeně, když jsem dojela do cíle.
„To snad není možný, já tě za boha neporazím, Eleonoro!“ vydechl rezignovaně André a postavil se zostra zpátky na nohy. Bylo na něm ale vidět, že je rád, že se mu povedlo odlehčit atmosféru a přimět mě myslet na něco veselejšího. Povedlo se mu to skoro vždycky a díky tomu jsem ho zbožňovala. Věděl přesně, kdy mě má politovat a sdílet se mnou moje strasti a naopak, kdy mi musí znovu vdechnout život do plic nějakou ztřeštěností.
„Už se začíná stmívat, neměli bychom jít domů…?“ zeptala jsem se poté, co jsem se podívala na červánky zalitou oblohu. „Nechce se mi jít teď domů, máme ještě přeci chvíli čas. Co kdybychom se šli podívat do lesa za starým Garlandem? Dlouho jsme u tvého strýčka nebyli.“ Navrhl André.
„Dobře, udělá mu to určitě radost,“ souhlasila jsem s jeho návrhem a vydali jsme se společně k lesu. Garland bydlel ve starém srubu kousek od lesní křižovatky. Byl to starší nerudný samotář, který nikdy neměl děti ani manželku, možná právě proto si mě tolik oblíbil a sálal nadšením pokaždé, když jsme s Andrém přišli. Na začátku války jako mladý voják bojoval v mnoha bitvách proti Angličanům. I přesto, že sám utržil jen pár hlubších šrámů, nechal na bitevním poli spoustu let života a nesčetné množství přátel. Právě proto nenáviděl Angličany ještě více než kdokoli jiný z vesnice.
Když jsme dorazili k strýcovu srubu, bylo už skoro šero a stromy byly zahaleny do hávu temnoty. Už jsem chtěla zaťukat, když v tom mě André zatahal za rukáv.
„Vidíš tamhle ta světla?“ ukázal kamsi do dáli mezi stromy. Ve vzdálenosti několika stovek metrů žhnulo několik pochodní, které se stále přibližovaly blíž ke křižovatce.
„Vypadá to na nějaké jezdce…“ odvětila jsem se zkoumavým zájmem. Poté jsem si toho všimla. Jak se kavalérie blížila, byly zřetelně vidět vytasené meče houpající se podél těl neznámých jezdců. Za chvíli byla vidět i jejich korouhev. Na bílém poli se tyčil rudý kříž.
„Angličani!!!“ zhrozil se André a chytl mne za ruku. „Musíme se rychle schovat, pojď!“ a začal mne tahat hluboko do lesa. Byla jsem k smrti vyděšená a nevěřila svým očím. Několik desítek plně ozbrojených rytířů se řítilo na naši vesnici a v rukách třímalo hořící pochodně, bažící po ničení a pálení… bylo jasné, co se bude dít.
„Ne!!!“ vykřikla jsem poté, co jsem se probrala z šoku. „Musíme varovat Garlanda!“ Vytrhla jsem se mu ze sevření, přiběhla zpět k strýcově chatrči a začala hlasitě volat a bušit na dveře. Po chvíli se dveře otevřely.
„Á, moje drahá Eleano…“ chtěl přivítat strýc svoji neteř.
„Strýčku, Angličani!!! Podívej se támhle!!“ Přerušila jsem Garlanda a roztřesenou rukou jsem ukázala na blížící se světla pochodní.
„Honem, pojď dovnitř…“ vyhrkl překvapený Garland a vtáhl mě do chaty. Ještě jsem se rychle ohlédla, kde je André, ale nikde jsem ho neviděla. Strýček bleskurychle otevřel jakýsi otvor ve zdi, kde se skrývala tajná skrýš, a strčil mě do něj. Byla jsem vyděšená jako nikdy a čekala jsem, co se bude dít. Po chvíli se k chatrči donesl sílící dusot kopyt a válečný pokřik vojáků. Několik vteřin na to se rozlétly dveře a dva vojáci vešli do srubu. Garland stál připravený s vytaseným mečem proti nim. Už to bylo dlouho, co si jeho prsty pohrávaly s jílcem meče. Zostra se napřáhl a seknul nepřipraveného Angličana do krku. Ten jen zaúpěl a skácel se k zemi. U druhého už takové štěstí neměl, nestačil rychle vykrýt jeho útok a raněn se svalil na podlahu. Voják se nad zraněného Garlanda nahnul. Slyšela jsem, jak mu syčí do tváře: „You will never gain victory, old frenchman!“, poté se napřáhl a rychlým bodnutím proděravěl Garlandovo tělo. Slyšela jsem vojákovy kroky, jak se prochází po světnici a vybírá truhlice, poté jen z plna hrdla zařval: „Fire!!“ a vyběhl z obydlí, nasedl na koně a pokračoval v jízdě směrem do centra vesnice. Během několika málo minut začaly střechu olizovat ohnivé jazyky a dům začal hořet. Otevřela jsem dveře svého úkrytu a vyběhla ven z hořícího srubu. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem co dělat… kdyby tady byl André, pomyslila jsem si. Kde je mu asi konec… Rozběhla jsem se směrem k lesu, kde jsem se mu vytrhla z ruky. Když jsem přeběhla přes cestu na druhou stranu lesa, zůstala jsem stát jako přimražená. Podlomila se mi kolena a padla jsem hlavou do hlíny. Na zemi leželo bezvládné tělo, nebo respektive to, co z něj zbylo. Obličej byl zohaven tak, že nešlo rozlišit, zda to je vůbec chlapec, nebo dívka. Kdysi sametově bílá kůže byla nyní potřísněna krví a špínou. Kousek opodál ležely šaty. Ihned jsem je poznala. Byly to šaty mého přítele. André byl mrtvý.

₪₪₪
Když dozněly poslední žalozpěvy, Eleonora, zahalená celá v černém, přistoupila k otevřenému hrobu, poklekla před Andréa, zabaleného do plátna, aby nebylo vidět jeho zohavení, a na jeho hruď položila kapesník s vyšívaným emblémem. Bylo na něm napsáno dětským písmem: André a Eleonora. Poté se slzou na víčku políbila Andrého na čelo a zašeptala:
„Navěky André…“

---