Proti sobě

Necítím nic. Koukám se z okna vlaku na ubíhající krajinu. Jaro konečně dává najevo, že je tu. Už žádné bahno, holé stromy, zima úporně předstírající, že není a nikdy nebyla. Kvetou stromy támhle v mlází se obírají srnec se srnkou. Pár sedící se mnou v kupé na ně kouká takovým tím přihlouplým pohledem, dívka dělá: Jééééé. A já necítím nic.

„To byla paráda, broskvičko!“ V hlavě úplně černo. Snad jen nejasné tušení blaha. I ta slova jsem řekl jen automaticky, i když upřímně. Postupně, minutu po minutě, se mi v hlavě rozsvěcí. Ležím na břiše. Ruku mám položenou přes zpocené oddychující tělo. Můj utahovák měkne, je pořád vlhký, i když prostěradlo už nasálo hodně. Tělo vedle mě vrní a říká něco, co zní jako přitakání. Kouše mě do ucha a hladí po vlasech. Mé dlouhé kudrnaté vlasy jsou taky nasáklé potem a studí mě na zádech. S tím tělem vedle jsem už zažil stovky podobných zatmění. To tělo vedle pevných krásných prsou a momentálně vzrušeně nepřítomně se tvářící hlavy nosí jméno Pavla. Pavlu miluju. Už čtyři roky. Po prosouložené noci nás oba přepadá spánek. Choulíme se do sebe a usínáme. Dokonalé spojení. Dotek hlav, nevědomky unikajících slin. Pot našich propletených těl. Sperma i její šťáva, ptáček letmo osahává hnízdečko. Jsem zamilovaný. Jsem šťastný. Usínám…

Necítím nic. Mé sperma jí z vaginy vytéká na stehna. Ona si navléká kalhoty, já zapínám poklopec, a klidnou pomalou chůzí jdeme pryč. Potkal jsem ji před půl hodinou v baru. Sám lehce připitý, ona evidentně nabuzena něčím za hranicí zákona. Sedla si vedle mě na barovou stoličku. Ani jsem jí neřekl Ahoj a už mě začala líbat. Až jsme málem oba spadli. Chytl jsem ji za ruku, koupil na baru flašku vodky na cestu, a táhl ji pryč. Během chvilky jsme tu flašku stáhli a zapadli do nejbližšího podniku. Hned u vchodu se jí neudělalo úplně dobře, a poblila koberec. Číšník nás chtěl vyhodit, ale odstrčil jsem ho. Dovlekli jsme se k jednomu stolu, tam jsem ji položil, stáhnul jí kalhotky, a začal jí píchat. Udělalo se mi při tom taky trochu šoufl, tak jsem to hodil na židli, aniž bych přestal zasouvat. Po chvíli, kterou oproti normálu natáhlo znecitlivění alkoholem, jsem se vystříkal. Lidé v celé restauraci po nás vyděšeně koukali. My se nevzrušeně zvedli a šli, jen já si nabral z jedné dózy trochu oleje, aby se mi blýskala hlava. Vycházíme, ona se ptá, jak se vlastně jmenuju. Říkám jí to, ona, že Alice. Krčím rameny a jdu pryč. Míjí mě policejní auto. Necítím nic.

Jsme s Pavlou na procházce. Tenhle park nás zná líp než naši rodičové. Lavičky, na kterých jsme oseděli lak. Strom, do kterého jsme s dětským nadšením vyryli naši lásku. Křoví, ve kterých ještě teď zní naše vzrušené vzdychání. Cestičky, po kterých jsme nachodili tisíce jarních, letních, podzimních i zimních kilometrů. Ptáčci, kteří znovu poslouchají naše štěbetání. O lásce. O pize na jejím nosíku, které jsem si nevšiml. O nové lokýnce v mých vlasech. O kočárku, který tu jednou budeme tlačit. O větru ve stromech. O novém příteli mé sestry. O slevě v obuvnictví. Naše ruce se tisknou. Jsem zamilovaný. Jsem šťastný. Jdu…

Necítím nic. Teče mi po tváři sperma nějakého cizího chlápka, jeho žena ho má plnou vaginu, kterou právě lížu. Chce mi škubat vlasy, ale můj upocený ježek jí klouže z rukou. Ležím připoutaný k posteli, na zádech, která pálí po ranách bičíkem. Chlap na mě právě močí. Před hodinou jsem ji nažhavoval, jak mi přikázala a on pil pivo a smál se mi. Před deseti minutami jsem sledoval, jak do ní přímo nade mnou vniká a píchá jí zezadu, zatímco její prsa mi mlátí do obličeje, já bez možnosti pohybu a zapojení se. Před pěti minutami chlap ejakuloval, svalil se na bok a smál se mi. Teď z její vaginy lížu jeho sperma. Ve stolku leží peníze, které při odchodu za tenhle zážitek dostanou. Necítím nic.

Pohledem si kradu její tvář pro sebe, nasávám parfém mísící se s vůní jejího těla. Mlčím, ale v duchu mi dokola běží: „Pavla, Pavla, Pavla…“ Před třemi hodinami jsem přišel na oběd. Franta sice psal, že nakonec nestíhá dorazit, ale to už jsem byl na cestě.. Všude bylo plno, tak jsem si přisedl k jedné slečně. Čtvrt hodiny nato jsem so do polévky převrhl dózičku s olejem. Před dvěma hodinami jsem po dezertu dostal její telefonní číslo. Dali jsme si pusu a rozloučili se. Musíme se smát, protože se ani jeden z nás nezvedá. A ještě víc, když si téměř jednohlasně objednáváme kávu. Všechno je tak samozřejmé…. Když mluvíme o našich zálibách, když se dotýkají naše prsty, když zjišťujeme, že oba zbožňujeme film Snídaně u Tiffanyho, když se předháníme, kdo má šílenější zážitky z tábora, když mi dělá z vlasů copánky, když jí slibuju nejlepší masáž jejího života, když se smějeme ženě u vedlejšího stolu, která nadává manželovi, že si má vzít z nás příklad, takhle že vypadá úžasný pár a on že se zatím chová, jako by byla vzduch. Teď tu sedím bez hlesnutí, díváme se jeden na druhého, a já si říkám, že… Kašlu na to, že ji pořádně neznám, a na další a další rozumové důvody, které mi říkají, že to tak nemůže být. Kašlu na rozum, nemyslím, cítím. Jsem zamilovaný. Jsem šťastný. Dýchám…

Necítím nic. Zrovna jsem nějakému člověku v modrobílém dresu rozplácl noc. Někdo mi zezadu do týla vrazil tak, až mi srazil kšiltovku. Do obnažené kůži pod ní se opírá vítr a zvýrazňuje stuzení stékající krve. Nápis Sivok na mých zádech hbitě rudne a začíná ladit se zbytkem trika. Přišli jsme před půl hodinou , já a dvacet dalších věrnejch. Už zdálky jsme slyšeli zpěv se zřetelným hanáckým přízvukem. Při čekání jsme cvičně zlikvidovali dvě lavičky. Před deseti minutami jsem s jedním chlápkem praštil o strom. A se obracím bijci za mnou do tváře: „Spartááááááááááááááá!!!“ A necítím nic.

Právě jsem se rozešel s Pavlou. Je to už měsíc, co mi řekla, že si našla nějakého kluka. Že mě miluje, ale chce to s ním zkusit. Miluju tě, Pavlo!

Snažím se věci dát dohromady, ale nejde to. Jedeme na úžasnou dovolenou, romantickou, vzrušující, zábavnou. Ani nevím, kde se to ve mně bere, ale denně dám dohromady aspoň jednu báseň, sms, větu, nabitou láskou jako nikdy nic v mém životě. Miluju tě, Pavlo!

Pozoruju, jak se náš vztah rozpadá, přestává fungovat. Jako auto s vybitou baterkou, jedna po druhé se vypínají součásti našeho vztahu. Jeden den mi neřekne, že mě miluje. Druhý podle ní neslavíme Valentýna, i když ten svátek máme oba moc rádi. Třetí si začne česat vlasy jinak, než celé ty společné roky. Maličkosti. Nejde to. Nejde to! NEJDE TO!!! Miluju tě, Pavlo!

Pořád se ale nemá k rozhodnutí a stále se mnou snídá, prochází se, pečuje o byt, povídá si, večeří, kouká na televizi, souloží, spí. Došlo to tak daleko, že jsem to já, kdo jí musí donutit, aby se se mnou rozešla. Druhý den se odstěhuje. Miluju tě, Pavlo!

Jsem sám, sám, sám. Zavřený ve svém bytě, plném věcí, ale přece tak prázdném. Chybí duch toho místa. Ne skříně, ne stůl, ale válející se kalhotky, rtěnka, počmáraná knížka, parfém, vůně, zvuky, dech, Pavla. Přesto mě to tam neskutečně táhne. Udělat vše nezbytné v práci, téměř bez hlesnutí odejít a hned domů, a tam sedět, koukat do zdi, litovat se, vztekat se, oddávat se marné naději, brečet. Svět se proti mně snad spiknul, pořád mi ji připomíná. Místo, kde teď bydlí, její jméno, její oblečení, její manýry, gesta, tím vším mě okolí blízké i vzdálené zásobuje.

Jsem sám? Kamarády i přátele si celkem účinně držím od těla extrémní nevrlostí a ty neodbytné, co mi chtějí pomoct, upřímným pohledem a slovy Chci být sám. Už se to táhne snad čtvrt roku. Hrozné je, že už se sám ani necítím, přijde mi, že Pavla je se mnou, ještě žárlivější než kdy byla. Dělá mi problém bavit se s lidmi v práci, prodavačku v obchodě si představuju v burce. Můj svět se zmenšuje a zmenšuje, jsem jen já a Pavla. Totiž „Pavla“. Zbytky mého rozumu mi říkají, že musím něco udělat, jinak se zblázním. Jenže co?

Jsem tu se svým plánem. Jak mě to napadlo, netuším. Taková pitomost.. Ale Pavly se jinak nezbavím, na to se nedá jít pomaloučku polehoučku. Chce to střelu, která ji odpálí, aniž bych měl možnost plán drobně měnit. Tenhle totiž i s většími změnami je pořád dost radikální. A přitom útočí oklikou, nenápadně. Třeba si to Pavla v první chvíli ani neuvědomí.

Jsem tu se svým plánem. Tak zítra chystám první útok. Symboly.. Už ani nevím, kde jsem to slyšel, že vše stojí na symbolech. Když jsem o tom přemýšlel.. Co by byla Česká republika bez vlajky a vítězství hokejistů v Naganu? Bez desítek dalších věcí, které dávají tomu pojmu nějaký obsah. Má obsah sám o sobě? Nevím, a nechci to zjišťovat, žiju tu rád. Je však dost dobře možné, kdybychom symboly zničili , zjistíme, že kromě nich existuje už jen ten název.

Já ale nechci ničit Českou republiku, chci zničit Pavlu. Totiž „Pavlu“. Svoji Pavlu. Kus své duše. Takový autoterorismus. Volá známý, že Alice je domluvená a přijde nafetovaná až po strop, takže si s ní můžu dělat co chci.

Necítím nic. Koukám se z okna vlaku na ubíhající krajinu. Jaro konečně dává najevo, že je tu. Už žádné bahno, holé stromy, zima úporně předstírající, že není a nikdy nebyla. Kvetou stromy támhle v mlází se obírají srnec se srnkou. Pár sedící se mnou v kupé na ně kouká takovým tím přihlouplým pohledem, dívka dělá: Jééééé. A já necítím nic.

Před pár měsíci bych určitě vzpomínal na Pavlu a na spoustu naších podobných cest. I teď si uvědomuju, že k něčemu takovému došlo, ale je mi to jedno. Pavla už tu se mnou není. Je síly zbavená vzpomínka.

Co bude dál? Nevím. A je mi to jedno. Právě sedím ve vlaku, zítra brzo ráno jdu kamarádovi na svatbu dělat řidiče. Dál už vím jen to co je. Jestli si na té svatbě najdu lásku? Jestli za rok, za pět let, nikdy? Dám se zpět dohromady s Pavlou nebo ji už nikdy nepotkám? Mám byt, mám práci, mám koníčky, mám přátele, mám sám sebe, mám nezlomnou touhu užívat života. Jsem šťastný. Žiju...