II. EBENOVÝ HAVRAN

II. EBENOVÝ  HAVRAN

„Zafiro, buď zticha! Nikdo nás nesmí zahlédnout a Ty děláš takový hluk!“ Zafira se provinile podívala na svou paní a přestala kňučet. Elfled se sama uprostřed noci vydala pěšinou, vedoucí přes temný les, který tiše ležel severně od sídla. Pobývali tam cikáni, slyšela, jak o nich mluví kuchařka, podle ní to byla „verbeš“, která krade jídlo, vajíčka, slepice a někdy i psy, protože si nedokážou slušným způsobem vydělat na živobytí a také nedokáží žít na jednom místě, avšak jak se dočetla v knihách, které měl dědeček ve své knihovně, někteří cikáni dokázali najít léčivé byliny a uzdravit nemocné a také číst budoucnost, tomu poslednímu Elfl samozřejmě nevěřila, ale doufala, že pokud dokáží uzdravovat, mohli by uzdravit dědečka, který v posledním roce velmi onemocněl.

Hrabě se vydal na obhlídku rozlehlého panství, se svým správcem panem Edgarem Boundem, který u něj pracoval již přes deset let a hrabě mu bezmezně věřil. Byl to muž po padesátce, skvělý účetní, malé zavalité postavy, který se neustále potil a kapesníkem si utíral své upocené čelo a zátylek. Vlasy pana správce již byly také v nenávratnu a jeho typickým znakem bylo nervózní posunování brýlí na bambulce, kterou měl místo nosu.  Elfl mu nevěřila, cítila z něj jakési neurčité zlo, ale dědečka tím neobtěžovala, protože ho měl velmi rád a ona ho nechtěla znepokojovat svými pocity. Pro správce byla obhlídka panství opravdu výjimečnou záležitostí, spíše pobýval v kanceláři a ve skutečnosti neměl koně příliš v lásce. Většinou s hrabětem jezdila Elfled, ale zůstala ten den doma, protože Zafira se poprala s ježkem a měla rozpíchaný celý čumák, silně to krvácelo a Elfl řekla, že jí vyčistí a pokud to bude potřeba i zašije rány. Hrabě byl rád, že Efl zahořela tak silnou láskou k tomuto zvířeti a Zafira stejně tak k ní, ty dvě bez sebe neudělaly krok a staraly se o sebe navzájem. Elf Zafiře neustále nosila pamlsky a Hrabě se tvářil, že to nevidí, ale občas ji významně pokáral, že zvíře rozmazluje a Zafira jí na oplátku chránila. Vždy když prováděla Elfl nějakou neplechu, Zafira hlídala, zda se někdo neblíží a v případě ohrožení ji varovala. Také ji chránila, nikdo by se bez jejího svolení k Elfl nepřiblížil. Byla to zvláštní dvojice. Často se toulaly  po lese, Elfl s dlouhými vlasy barvy ebenu, které jí vlály ve větru, protože je nosila nenapravitelně rozpuštěné i přesto, že ji slečna Brooková za to neustále kárala. Divoký výraz ve tváři v kombinaci s fialovýma očima a Zafirou, velkým černým psem, který se podobal loveckému, jen byl větší a v černé srsti se mu zalesklo stříbro při světle měsíce, vypadaly opravdu jako démoni. Hrabě věděl, že pokud je Zafira s Elfl, nemůže se jí nic stát, proto její vycházky v lese toleroval, ač slečna Brooková byla jiného názoru..

Hraběti se na obhlídce udělalo zle a spadl z koně, správce dojel pro podkoního a společně přivezli pána do domu a přivolali lékaře. Elfl mezitím vyšla se Zafirou a jejím ošetřeným čumákem na procházku. K hraběti přivolali lékaře a ten po dlouhém vyšetření, sdělil správci, že hrabě dostal mrtvici a že pravděpodobně ochrne, pokud nebude pravidelně cvičit a neudrží nohy v teple. Když se Elfl vrátila z procházky a zjistila, co se stalo, běžela za hrabětem do jeho komnat, ale správce ji zastavil s tím, že dědeček potřebuje klid, dívka byla zoufalá a prosila ho, aby ji za dědečkem pustil, ten to však ignoroval. Po týdnu, kdy Elfl pořád jen plakala, přišel lékař, prohlédl hraběte a konstatoval, že pacient je stabilizován a že k němu může vnučka na krátkou návštěvu. Elfl celá uplakaná vešla do dědečkových komnat div se na něho nevrhla:

          „Dědečku, tolik jsem se o Tebe bála, co je Ti? Budeš v pořádku?“ hrabě si uvědomil, že jeho vnučka má v očích zlomený a žalostný výraz, který přesně odrazoval její duši a její pocity.

          „Elfledini, moje milovaná, jsem v pořádku, jen  s Tebou asi už nebudu chodit na fialky“ řekl smutně.

          „Určitě se uzdravíš a já Ti budu pomáhat, věř mi. Spolu to zvládneme, jako všechno doposud. Budu o Tebe pečovat, nesmí se Ti nic stát dědečku! A uvidíš na fialky spolu jistě půjdeme“ řekla mezi vzlyky odhodlaná Elfl.

 Po dlouhém léčení to vypadlo, že vše bude již v pořádku, Elfl s ním každý den cvičila aby posiloval dolní končetiny, nechala mu vyrobit kolečkové křeslo, které mu alespoň trochu usnadnilo život, předčítala mu z jeho krásných knih básně a historické romány,které měli oba rádi.

Zdravotní stav hraběte se na jaře začínal pomalu zlepšovat a Elfl pro něho dělala, co mohla. Blížily se narozeniny pana hraběte a Elfl mu chtěla připravit něco speciálního. Domluvila se s dělníky z vesnice, kteří pro hraběte pracovali a nechala pro hraběte vydláždit cestičku od domu až na louku k fialkám a tesařům zadala, aby postavili pro hraběte altánek, vedle smutenky s velkými prosklenými okny s výhledem na řeku i na louku. Dělníci měli dost práce aby od mrazů do narozenin pana hraběte všechno stihli, ale nakonec se jim to podařilo. V předvečer narozenin nechala do altánku přinést speciálně upravenou pohovku pro hraběte a vyzdobila ji květinami.

V den narozenin bylo nádherné počasí a Elfl hned po snídani vyvezla dědečka v kolečkovém křesl na terasu, dědeček trochu protestoval:

„ Princezno, může mě přece vést komorník, nemusíš se se mnou tahat. Jsem pro Tebe moc těžký.“

„ Dědečku, ale já Tě dnes chci zavést na tajné místo a chci to udělat jen já sama, dovol mi to a nezlob mě. Zavážu Ti oči, abys neviděl kam jedeme.“ Usmála se na něho povzbudivě.

„ Asi se začnu bát Elf, snad mě nechceš hodit ze srázu?“ dobíral si ji

„ Dědečku v tomhle se nežertuje!“ vykřikla zděšeně

„ Vždyť já vím děvče, jen jsem tě chtěl trochu popíchnout, tváříš se dnes nějak vážně“

„ Jen přemýšlím, zda se Ti to, kam jedeme, bude líbit“

„ Pokud to nebude sráz, tak jistě ano“ odvětil krátce hrabě.

Elfled mu zavázala oči a pomalu ho vezla po úzké dlážděné cestě. Hrabě byl opravdu trochu těžký na šestnáctiletou dívku, ale ona to na sobě nedala znát a hrdě jej tlačila dál po cestičce. Když dorazili na místo před altánek, sundala Elfl dědečkovi šátek a ten s údivem vydechl.

            „ Ach Elfleini, to je nádherné, nejkrásnější věc, kterou pro mě kdy kdo udělal, děkuji Ti“ řekl a v očích s mu zračili oči štěstím a láskou k této dívce.

            „ Dědečku, jsem ráda, že se Ti to líbí. Nevěděla jsem, co Ti dát, ale doufala jsem, že se Ti tento dárek bude líbit, sám jsi přeci říkal, že se Ti po fialkách stýská. Všechno nejlepší k Tvým narozeninám!“

Elfled se Zafirou se plížily lesem a doufaly, že nikoho nepotkají. Dorazili  k táboru cikánů a scéna, která se před Elfl rozevřela, vypadala zlověstně, maringotky byly postavené do půlkruhu a hrály různými barvami, plápolaly zde velké ohně, okolo seděli, tančili a zpívali cikáni cizí řečí, které nerozuměla. Dostala strach. Co když jí něco udělají a nebo Zafiře? Chvilku se přemlouvala a nakonec vystoupila zpoza stromů a mířila k ohni. Jedno dítě vykřiklo strachy a všichni cikáni ztuhli a upřeli na Elf pohled, hudba přestala hrát, i oheň jakoby se utišil. Přišla blíže a sejmula kápi z hlavy, vtom na ni zavolal velký mohutný cikán, kterému se v uchu leskla velká zlatá náušnice, byl oblečen v červené košili a na nohou měl plátěné kalhoty a vysoké boty, hlavu mu zdobil růžový šátek, zpoza kterého vykukovaly začínající šediny.

„ Co tu chceš?Mezi nás nepatříš, jdi pryč! Jsi snad démon?“

Elfl se vyděsila a chtěla utéci, ale pak si vzpomněla na dědečka:

„ Potřebuji Vaši pomoc, potřebuji lékaře“ cikáni si ji zkoumavě prohlíželi a ani se nehnuli, Elf vytáhla váček se zlatými mincemi a hodila jej Cikánkovi.

„ Stačí to?“ cikán potěžkal váček, chvilku se zamyslel a pak jí pokynul, aby ho následovala.

Elfl šla poslušně za ním a nervózní Zafira, která neustále potichu vrčela,  jí byla v patách.

 Cikán ji zavedl do nejzazší maringotky, která stála mimo půlkruh a byla menší než ostatní a také vypadala, že je mnohem starší, než ty, co stály v půlkruhu. Ostatní cikáni je bedlivě sledovali. Cikán vystoupal po schůdcích a chtěl zabušit na dveře, když v tom se dveře samy otevřely a v nich stála stará babizna, oblečená v různých kusech pestrobarevné látky a s šátkem obšitým zlatými penízky na hlavě. Bedlivě si Elfledin prohlédla a řekla:

„ Jen pojď malý elfíku, podíváme se na Tvé trápení.Ale ten krásný drahokam nech venku.“

Elfl vykulila oči v údivu, ale nic neřekla. Poručila Zafiře, ať počká venku, i když té se to moc nelíbilo. Cikán je opustil, Elfledin vstoupila do maringotky a babizna za ní zavřela dveře.

„ Posaď se Elfledin a neboj se, nic Ti neudělám“ řekla tajemným hlasem babizna.

„ Odkud znáte mé jméno?“ zeptala se dívka opatrně.

„ Měla jsem dnes vidinu, že ke mně přijdeš a budeš mě žádat o pomoc. Nevybrala sis moc dobrý den“ řekla tajemná.

„Proč myslíte?Potřebuji pomoci, můj dědeček, včera se mu velmi přitížilo a upadl do spánku, lékař tvrdí, že dostal infarkt a je jen otázka několika dní než zemře“ poslední slova řekla ve vzlyku a začala plakat-

„ Elfledin smrt k životu patří a teď si žádá Tvého dědečka, nedokážeš tomu zabránit“

„ Ale vy přece umíte léčit! Musíte mi pomoci, musíte pomoci mému dědovi! Nesmí zemřít!“

„ Elfl již je pozdě, pokud se s ním chceš rozloučit měla by sis pospíšit“ Elfl začala znovu plakat a vyděsila se, že dědečka opustila a že se s ním již nebude moci rozloučit. Chystala se vyběhnout ze dveří, ale babizna ji ještě zastavila:

„ Dnes potkáš muže, který bude Tvým osudem! Nezapomeň na to, ale nenech se jím zdržet, jinak dědeček zemře bez Tvého rozloučení!“ a následně Elfl vyběhla ze dveří.

Cikání čekali co se bude dít, Elfledin vyletěla ze dveří a běžela  přes tábor, nehleděla napravo, ani nalevo, Zafira překvapená úprkem své paní, se za ní tryskem vydala a za chvilku obě zmizely v lese. Běžely tmavým lesem, Elfl klopýtala přes mýtiny a utíkala ze všech sil. V duchu si říkala, „ „Ještě musím přeběhnout přes dostavníkovou cestu a most a pak už budu na panství, musím tam být co nejrychleji, ach dědečku, prosím neodcházej!!!“ už skoro přebíhala přes cestu, když v tom zůstala Zafira stát a začala štěkat.

„ Zafiro, poběž honem, musíme k dědečkovi, co blázníš?“ zahloubená do svých pocitů se nerozhlédla na cestě a ze zatáčky se vyřítil kůň s osamělým jezdcem. Elfledin se lekla, kůň se vzepjal a kopl Elfledin do ruky, jezdec se nenechal shodit, pouze koně zkrotil a zastavil. Seskočil z něj a běžel k dívce, před ním se vynořila Zafira, která se jezdci jevila jako krvelačná bestie a k Zafiře ho nepustila.

„ Pejsku neblázni, musím Tvému pánu pomoci!“ Zafira, jako by rozuměla, ustoupila stranou a pustila ho k Elfl, která ležela zahalená v plášti, v prachu na cestě. Jezdec ji otočil k sobě, aby zjistil, že je to mladá dívka, měla nádherně ebenové vlasy a smetanovou pleť. Měla velmi drobnou postavu, až dětskou. Oči měla zavřené a jezdec doufal, že ji nezabil. Pomalu otevřela oči a uviděla osamělého jezdce, jak se nad ní sklání, okamžitě se mu vytrhla, vyskočila a začala utíkat, zavolala jen:

„ Zafiro poběž, musíme k dědečkovi!“ a byla pryč. Jezdec zůstal stát ohromený na cestě a ztratil hlavu pro fialové oči.

Elfledin přiběhla z posledních sil k domu, vběhla do komnat k dědečkovi, ale přišla pozdě. Dědečkovi už dal kněz poslední pomazání a bylo po všem. Svíce zhasly, ostatní lidé odešli a nechali Elfl s její Zafirou po boku, aby se rozloučila se zemřelým dědečkem.

Elfedin seděla u okna na baldachýnu  s ovázanou rukou, kterou jí lékař ošetřil hned potom, co odešla z dědečkových komnat, Vůbec s neuvědomila, že je zraněná, ani si nepamatovala, kde se zranila. Zafira jí ležela u nohou a smutně kňučela. Elfledin od dědečkovi smrti nevycházela z pokoje a nyní se připravovala na jeho pohřeb. Byla oblečena v jednoduchých dlouhých šatech černé barvy. Lodičkový střih dekoltu, dlouhé rukávy a jednoduchá dlouhá sukně ještě zvýrazňovaly její drobnost. Přes ramena měla dlouhý pletený pléd černé barvy s bílou výšivkou. Který jí přivezl dědeček z Londýna, ač mladé dámy a slečny už vůbec ne, neměly nosit černou barvu. Slečna Brooková nosila Elfl jídlo, ale ta se skoro ničeho nedotkla. Jen uplakaně hleděla a myslela na dědečka a na to, jak ho zklamala tím, že nebyla u toho, když zemřel. Srdce jí pukalo bolestí nad touto ztrátou. Teď už neměla nikoho, byla úplně sama, nikdo jí už neochrání, nikdy.

Smuteční průvod byl velmi dlouhý a čítal spoustu lidí. Rakev ležela na černém povoze, který byl vyzdoben černou a nachovou barvou. Na rakvi byly opatrně položeny velké věnce s černými stuhami a nachovými květy. Povoz táhli dva krásní ebenoví koně, které koupil hrabě od arabského obchodníka. Za rakví kráčela Elfledin se svou guvernantkou Brookovou, za nimi správce Bound se spoustou příbuzných, které Elfl nikdy neviděla a doufala, že již nikdy neuvidí. Dále v průvodu kráčel snad celý podaný lid z panství, všichni přinesli květiny a tiše kráčeli cestičkou, kterou mu nechala Elfl vydláždit. Hrabě po své mozkové příhodě napsal notáři, že si přeje být pohřben na fialkové louce u řeky a ne v rodinné hrobce, aby mohl navždy cítit vůni fialek. Když smuteční průvod dorazil na místo, hrobník s pomocníky uložili rakev do hrobu. Kněz poté pronesl oslavnou řeč k poctě hraběte a popřál upřímnou soustrast slečně Elfled. Ta stála nad hrobem a přes slzy neviděla, ostatní truchlící přinášeli květiny a opatrně je pokládali okolo hrobu, snad aby ji nevyrušili v jejím truchlení a smutku. Smuteční průvod se pomalu vracel zpět do sídla a Elfl zůstala stát na svém místě a loučila se, hořké slzy, velké jako perly se jí kutálely po tvářích a vsakovaly se do plédu od dědečka. Hrobníci zakopali jeho krásnou ebenovou rakev, pokladli květiny od přátel a nechali Elfl jejímu smutku. Zafira jí byla neustále po boku a čekala trpělivě na svou paní.Po dlouhých hodinách, kdy respektovala slečna Brooková její smutek se pro ni vrátila. Elfledin položila dědečkovi na hrob malý svazek fialek, ovázaný stuhou a nechala se odvést do domu i se Zafirou. Slečna Brooková poslala komornou, aby ji převlékla a uložila do postele. Elfledin tupě zírala před sebe, nechala se převléknout, lehla si do postele, Zafira si lehla k ní, aby ji zahřála a komorná doufala, že její paní brzy usne.

Efledin nevycházela z pokoje, jen ležela v posteli, s nikým nemluvila, nikoho nepřijímala. Několikrát slečna Brooková z obavy o slečnin život zavolala lékaře, který ji prohlédl a řekl jen, že ji trápí velký žal ze ztráty dědečka, dal jí utěšující léky, aby alespoň v noci trochu spala.

Elfl přemýšlela, vyčítala si, proč nezůstala s dědečkem, když věděla, že je  tak závažném stavu, proč jen se vydala za těmi cikány.  Začala se pomalu rovzpomínat, šla za cikány, aby jí pomohli, ale nepomohli a babizna jí řekla jen samé hlouposti. Měla pravdu pouze v tom, že se nestihne s dědečkem rozloučit. Utíkala přes temný les a pak začala Zafira štěkat a když se otočila stál proti ní kůň na zadních a kopl ji do ruky, ruku měla dvakrát zlomenou a dost ošklivě, lékař říkal, že jí zůstanou jizvy, ale Elfl to bylo jedno, stejně tak bolest zlomeniny byla o mnoho menší než bolest v srdci, kterou cítila. Pak už si jen pamatuje, že se nad ní skláněl jezdec v plášti, ale nemohla si vzpomenout, jak vypadal, ale měla na něho neskutečný vztek, potkat jej znovu,  poslala by na něho Zafiru, aby jej kousla do krku a on by vykrvácel za to, že nestihla přijít včas. Nebo by ho zastřelila pistolí, dědeček jí v jejím věku naučil celkem slušně střílet.

Ebenový havran, který doposud seděl na parapetu a sledoval Elfledin vzlétl k nebi a odletěl, navždy.