Jeden z druhů samoty + čas jít domů

Pozoruji dětinské objímání - bez sebemenšího střípku elegance - dvou přerostlých kluků, provázené bujarým smíchem, vytřeštěnými pohledy dědků před barem a hostinského za ním a rušivým, i když oproti povyku kolem nepatrným, zvukem větráku, hučícího nad naším stolem a nejspíše právě pod vlivem všech těchto elementů, očividně znásilňujících můj klid, se už konečně zeptám:
Co tady, Bože, dělám? Ta otázka zapůsobí jako vysvobození; příliš krátké vysvobození, než aby mě dokázalo vytrhnout z mohutných okovů jakéhosi neanalyzovatelného utrpení, zpět do přijatelného života. No, nejsem si vlastně ani jistý, zda-li mohu svůj předchozí život označit za přijatelný. Pokud jsem zrovna nepracoval, potloukal jsem se ulicemi a chodil do kaváren pozorovat šťastné lidi. Večer co večer jsem usedal k televizi s imaginárním pocitem, že se skvěle bavím a cizí společnost vlastně vůbec nepotřebuji. Tu naivitu jsem v sobě sám vypěstoval a sám jí také uvěřil.
Tu naivitu jsem v sobě sám vypěstoval a sám jí také uvěřil. Tahle pravda mě až příliš zneklidňuje, než abych byl schopen ji jednoduše ignorovat.
Je logické, že pouze naivní, tudíž hloupý, člověk, je ochotný uvěřit vlastním nebo okolním lžím, jejichž příčinou většinou bývá idealizace konkrétních činitelů, počínaje sugestivním zmírňováním bolesti a končeje zkreslováním vlastní životní podstaty. Může ovšem skutečný hlupák procitnout?
,,Už dost! Já přeci vím, že nejsem hloupý! To oni jsou hloupí, tak z jakého důvodu bych se měl pasovat na jejich úroveň? Vystudoval jsem dvě vysoké školy a to mi ještě není ani dvacet šest let, živím se jako právní koncipient a brzy se stanu regulérním advokátem, ale i přes to všechno přivolávám neexistující problémy. Proč?''
,,Protože vzdělání není patent inteligence; jak snadné,'' promluví jakýsi vnitřní hlas – snad mé alter ego.
,,Už na základní škole mi naměřili IQ 128...''
,,Ale k inteligenčnímu kvocientu se nevztahuje naivní představa o spokojeném životě, která přetrvá i po procitnutí - něco jako celoroční Vánoce.''
,,Jistě, jistě! Zase máš pravdu!... Původcem všech mých pochybností může být jedině samota. Ano! Vždyť skutečná samota není nikdy znakem štěstí, proto každý člověk, kterého obklopuje, hledá jakékoli, třeba i zoufalé, prostředky k úniku; snaží se od ní co nejvíce psychicky oprostit - vědomě ji naprosto přehlížet - jelikož libovat si v ní je nemožné.''
,,Přehlížet samotu? Ale no tak! To by znamenalo přehlížet i možnost nějakého východiska, sedět s rukama v klíně.''
,,Jako bychom potkali nádhernou dívku, či chlapce, tloukli mořské vlny až k jejich smrti, kdyby přiletěl poštovní holub byť jen s prázdným psaním - nesneseme; nejspíše bychom byli rádi za opak; pomyšlení na nic jiného, než okno v našem pokoji, tvořící hranice lidských hodnot; nejen těch povrchních; které ona místnost nenabízí. Pokud jsme sami, nemůžeme s vášní ulehat na lože, nechávat se mámit vlastním hlasem, jehož význam vyniká až při reakci druhého, popřípadě druhé, ani za každou cenu oplývat smíchem. Co však je nejlepším řešením samoty; udržet okna špinavá - s čistými Někoho nenalezneme, ani se o to nepokusíme, jelikož uvidíme do reality, kterou je odloučení... A já už žádná okna nevidím, rozumíš? Nebo chceš snad ještě něco dodat?''
Nedodá nic. Ještě lépe řečeno, dodá nic bez jediného slova.

---