Je Bůh mrtev?

Je bůh mrtev?

aneb

Sekularizace české a celé západoevropské společnosti

Vyprávěl mi jeden muž z Moravy, že když vstoupil do kostela v Plzni a uviděl mizivý počet věřících, myslel si, že nastává konec světa. Jistě jsme si všimli malého počtu věřících a řekl bych, že to v nás apokalyptické myšlenky rozhodně nevyvolává. Oku průměrně vzdělaného člověka taktéž nemůže uniknout, že tento proces je dynamický a lidí věřících neustále ubývá.

Čím to je? Co to způsobilo? Jak se tento proces nazývá? Kdo ho způsobil? Jistě jsme už zaslechly výroky „Bůh je mrtev“ nebo „Náboženství je opium lidstva“. Co tyto výroky znamenají? Jak byly myšleny a jak je tedy interpretovat? Kdo je člověk postmoderní a proč „nevěří“?

Radostnou zprávou pro všechny lidi ovlivněné osvícenstvím je, že pro tento jev je pojmenování a lze si ho zařadit. Pojem sekularizace (zesvětštění, laicizace) vyjádřil Bryan R. Wilson jako proces, ve kterém náboženské instituce, jednání a vědomí ztrácejí sociální význam. Tento proces zahrnuje vyvlastnění majetku (s tímto názorem přichází reformátoři) a ztráta politické moci náboženských subjektů, posun od kontroly náboženské ke kontrole světské či vlastní úpadek náboženských společností. Velmi často bývá pojem sekularizace zaměněn za pojem sekularismus. Ten lze chápat jako ideologii, která se s tímto procesem plně ztotožňuje a hlásá úpadek a zánik náboženství jako takového. Svou ideologii rozpracovává do jednotlivých bodů: chce odebrat výhody náboženství (monopol na poznání pravdy) tedy ho zrovnoprávnit s ostatními způsoby poznání, odluka církve od státu, dávat peníze pro církev jen na charitativní služby, odstranění náboženství ze škol… Vlastně usiluje k úplnému vyřazení náboženství z veřejného života. Na něj v podstatě navazuje unitární universalismus se svou myšlenkou osobní svobody vyznání (což podle mě vede k lhostejnosti vůči ostatním, dovedením sekularizmu do důsledku). Thomas Luckmann zde upozorňuje na to, že náboženství bylo často mylně spojováno s církevní religiozitou, tedy když ta upadala, vedlo to k mylnému názoru, že upadá náboženství jako takové a že svět bude odnáboženštěn postupem času a vědění (Marx).

Co to vlastně je náboženství? Na tuto otázku se snažilo odpovědět mnoho filozofů a vědců. Jejich odpovědi byly upraveny tak, aby zapadly do jejich filozofií a samozřejmě ovlivněny dobou ve které se nacházeli. Například Hegel říká, že náboženství je vědomost konečného ducha. Barth dodává, že náboženství je zděšením člověka nad sebou samým. K ostatním filozofům se ještě vrátíme, ale rád bych uvedl dnešní náhled: náboženství je vztah člověka k Bohu či bohům a jeho projevy - tedy postoj, přesvědčení, názor, akce, činnost nebo úsilí. Zde se od klasického pojetí náboženství odděluje Křesťanství, které ho chápe jako vztah Boha k člověku, blíže specifikovaný jako vztah dvou osobních bytí, kde se Bůh snižuje a chová se ve vztahu jako rovnocenný. Tomáš Halík dále ostře rozděluje náboženství, jako určitou doktrínu či ideologii, a víru, jako hlubší spirituální hledání, které podléhá pochybám. Víra jako něco co nás zároveň přesahuje a co nás zároveň vytváří (sv. Augustin).

Kde se tu vzala sekularizace? Myslím, že velikým obratem, spuštěním samotného procesu, byl Descatres svou filozofií „cogito, ergo sum“. Říká, že aby mohl člověk dosáhnout pravého poznání, musí nejdřív o všem pochybovat – nic totiž není jasné. To je příčinou velikého zlomu v lidském myšlení. Člověk barokní viděl Boha, jako něco jistého, samozřejmého. V životě by ho nenapadlo pochybovat o tom, jestli Bůh je nebo není. I když se k němu později Descartes později vrací (v podobě deismu), tato myšlenka se již určitě vkrádá do lidského podvědomí. V našem procesu nastupuje David Hume, který vychází z Johna Locka (ten je proti vrozeným ideám). Hume je silně agnostický. Popírá, že známe opravdovou příčinu věci, jak se dějí. Tím popírá také první příčinu, Boha. Všechno vědění totiž přichází ze smyslů, poznat můžeme jen kauzalitu a to pouze současnou. Budoucí předpokládáme na základě zvyku (pudu), který ponouká k příčinnosti. Tím popírá metafyziku a teologii. Náboženství je pro něj pověrou, pravé poznání dává racionalistická filozofie. Lidé tedy začali pochybovat o zjevených božích pravdách podávaných v náboženství. A v tomto pochybování přichází Humův výrok, že náboženství je pud (zvyk). Tuto myšlenku přece nelze přijmout. Přeci tolik nábožensky založených lidí se nemůže mýlit. Proto přichází Kant a tvoří most mezi racionalismem a empirismem. Uznává, že zkušenost je slepá, ale rozum jí dává smysl. Vytváří kategorický imperativ „co nechceš sobě, nečiň druhým“. Náboženství je pro něho uvědoměním mravního zákona (kategorického imperativu), jakožto příkazu božího. Kant si uvědomoval ohrožení křesťanství a snažil se proto chránit základy křesťanské víry. Myslím, že tím jí spíše ublížil, neboť pokud je bůh pouze imperativem, nač ho ještě potřebujeme? Jsme přece schopní si vládnout sami. Bůh ztrácí na důležitosti a nahrazuje ho společenská smlouva (společenský zákon). Tento postup shrnuje Auguste Comte do svého pozitivistického náhledu na náboženství a to sice v tom smyslu, že má být překonáno. Je spoluzakladatelem evoluční hypotézy původu náboženství jako pozůstatek primitivního, předvědeckého období. Tato kolektivní nevědomost bude postupem času překonána vědou. Zde vidíme, že vychází z Huma, neboť ten říká, že nevědomost je matkou zbožnosti. Dodnes však věda náboženství nevymýtila. Naopak dnes vidíme provázanost vědy a náboženství, kdy jsou pomocí vědy dokazovány zázraky a přibývá kreacionistů (přírodovědců, kteří uznávají vznik světa stvořením). A protože věda na existencionální otázky neodpovídá, rozšiřují se v u nás mnohá alternativní náboženství (Hare-kršna, novopohanství, satanismus). Mylná je též představa pozitivistů, že vývoj lidstva (včetně kultury a náboženství) je přímočarý.

Též je nutno připomenout představu humanitního křesťanství, že svět je jeden velký stroj a Bůh je velký hodinář, který ho kdysi stvořil a teď už se o něj nestará. Tento Bůh se stává neosobním, tedy nejeví zájem o lidi, snad jen jako někdo, kdo se z výšky dívá na tu velkou „lidskou“ podívanou a příjemně se baví. Tento motiv Boha můžeme často pozorovat v barokním umění jako starce sedícího na oblaku. Představa Boha jako „montéra“ je naprosto nekřesťanská. A jako radostná zpráva, že Bůh miluje lidi a má o ně zájem, křesťanství rozšiřovala, tak zpráva o krutém Bohu, jenž laxně pozoruje lidské utrpení (občas se dokonce škodolibě zasměje), naopak křesťanství uvádí do úpadku, tedy sekularizuje.

Od Descarta můžeme pozorovat jasnou matematizaci ve filozofii a vůbec v pohledu na svět. Co nám poskytuje matematika? Jisté pravdy. Možná se už lidem středověku omrzely „jasné“ pravdy typu „tak to chtěl Bůh“, které však neustálé přinášeli pochybnosti. Vezměme v potaz náboženské války, opravdu to tak chtěl Bůh? To přeci jenom pochybnosti vyvolává. Na lidech vždy můžeme pozorovat touhu po jistých pravdách, nezpochybnitelných. Člověk tento náš proces sekularizace začal právě matematizací, touhou po jistých pravdách. V tom bych viděl základní rozpor s křesťanstvím, které je postaveno právě na víře („věřím, protože je to absurdní“ sv. Augustin) a Bůh je opředen tajemstvím. Když tuto víru přijmeme, jakoby vstupujeme na cestu, kde jsme neustále napadáni pochybnostmi. Prof. Halík dokonce říká, že Bůh je nepochopitelný a kostely, kde ván vlastníci pravdy nabízejí náboženské nezpochybnitelné jistoty, Bůh nechá vyplenit, což se vlastně děje. Svatý Pavel otevřeně kritizuje židy, kteří si myslí že „vlastní“ Boha a jistoty vyjádřeny v zákonech. Zde nutno podotknout, že vědecko-matematický pohled na svět, který v něm hledá nezpochybnitelné jistoty, takového Boha nepřijímá.

„Bůh je mrtev!“ Tento výrok bývá tak často dezinterpretován, že cítím nutnost se ho pokusit znovu interpretovat s co nejvyšší věrohodností. K opravdové interpretaci bych ale musel interpretovat celého Fridricha Nietzscheho, což by bylo na celou jinou práci. Pokusím se o to alespoň z části, neboť je to také velmi důležitá část tématu sekularizace.

Nejdříve k době, ze které Nietzsche pochází. Křesťanství je v úpadku, neboť nedokáže odpovídat na posun v myšlení a stává se handlem s Bohem. Církev se stává prostředníkem moci. Je nastolen člověk společenský a Bůh je vytlačován. Avšak myšlenka společnosti jako nejvyššího dobra nás jaksi netáhne tak dopředu. Po dlouhých a krvavých revolucích přichází opět absolutismus. Na to se snaží odpovědět Shopenauer. Říká, že to co nás tlačí dopředu je slepá vůle (např. pro zachování rodu). Svou slepotou nás však vždy netlačí jen k dobru. Tím lidé dále ztráceli vztah k transcendentnu, tedy touhu po jeho poznání, neboť bylo pesimistické a plné utrpení. Na to reaguje Nietzsche a jako jeho prorok Zarathrustra i on sestupuje z hor k lidem a hlásá nadčlověka. Tehdy se setkává s lidským opovržením ke všemu, co ho přesahuje a sám proti tomu vystupuje.“Hlásám vám Nadčlověka, člověk je něco co musí být překonáno…“. Otevřeně také bojuje proti křesťanství, jako projev soucitu a pokrytectví. Nietzsche byl vychován v prostředí ženském a protestantském. Zdá se, že často bojoval sám proti sobě. Na Nietzscheho boji proti soucitu můžeme pozorovat jeho zdánlivou paradoxnost. Na jednu stranu odvrhuje soucit jako projev slabosti, na druhou stranu se o něm traduje, že když uviděl ztýranou herku ve drožkářském zápřahu, padl jí kolem krku a s pláčem jí litoval. Nietzsche bojuje proti neustálému odvolávání se na slabé. Tvrdí, že pošetilost soucitných přivádí utrpení. Jako pokrytectví křesťanské religiozity vidí náboženské projevy a postoj kněží tehdejší doby. Ti když neznali vysvětlení pro věci kolem sebe nebo chtějíce manipulovat lidmi používali termíny „to se stalo/děje z Boží vůle“. Lidé to potom slepě přebrali jako nezpochybnitelné pravdy a nepřemýšlely. Mimochodem, nestává se to občas i nám dnes, když „slepě“ věříme vědeckým výzkumům a říkáme, že je to pravda, protože to říká věda? Dále kritizuje a napadá právě toto zůstávání na povrchu, nazývá to malá myšlenka a vyzívá člověka, aby „pronikal hlouběji“. Ve svém díle Tak pravil Zarathrustra (1885) se snaží zbavit konvenční (otrocké) morálky a nahradit jí vůlí k moci, tvořivé moci (zde je viditelná myšlenka romantismu). Nietzschemu pění krev když slyší od křesťanství, že pravá svoboda je konat vůli Boží. Oponuje: pravá svoboda je tvořit. Poukazuje na to, že Boží vůli nelze jen tak od někoho převzít jako jasnou věc. Prof. Halík přitakává svou myšlenkou, že pochybování o pravosti Boží vůle je základní součástí víry v Boha. Nietzsche sám nechtěl Boha vyvrátit ani potvrdit, nýbrž předvést, že víra v boha (v našem případě vztah člověka k bohu) může způsobit chorobu, tedy zůstávání na povrchu (slabost). Konstatuje, že důvěryhodnost boží existence se rozpadá, což by se dalo nazvat sekularizací. Zjišťujeme však, že to se s podstatou křesťanství nevylučuje. Prof. Halík by zde zajásal a řekl, že Nietzsche poukázal na podstatu Víry – věřím ve Vyšší moc, Boha, jako nejvyšší dobro, aniž bych měl jakékoli exaktní jistoty. Nepochybuji o Boží existenci, ale o tom jaká je Boží vůle, neboť mě přesahuje a je mnou nepochopitelný. Zde vidíme, že Nietzsche bojuje proti náboženství vírou ve Vyšší moc, vírou v Nadčlověka. Snaží se přesvědčit lidi o tom, že nejsou na Bohu závislí, a to díky vědecko-technickému pokroku, který umožňuje člověku, aby si vládnul sám, vytvořil si „království nebeské“ již zde na zemi, aby se stal Nadčlověkem. Touto myšlenkou se později inspiroval Adolf Hitler při budování národního socialismu v Německu. Avšak po dlouhém brození potoků krve, jež způsobila Druhá světová válka, se nadčlověčí hrdost proměnila v hnojiště, na kterém vyrostly dva hřiby v místech, kde dříve stávaly města Nagasaki a Hirošima. Člověk, který přestal dříve věřit v Boha a začal věřit i v člověka, náhle zpochybňuje (bohužel ještě neztrácí) svou víru v Nadčlověka. V co tedy věřit teď? Věří tedy pouze v to, na co si může sáhnout, co si můžeme ověřit, vyfotit (zde musím zmínit úsměvný argument některých ateistů, že Bůh neexistuje, protože nemáme fotky). Začínáme tedy věřit v materiál. Tento materiál zkoumá věda, ve kterou věříme tentokrát. Tato věda nám však neodpovídá na naše existencionální otázky a tak začínáme věřit v peníze. To ony naplní odvěkou lidskou touhu po štěstí. Protože dnes lze koupit za peníze VŠE! i štěstí. Tato doba se Nazývá postmoderna…

Postmoderna naznačuje, že moderna byla přemožena, nebo je stále přemáhána. Tu charakterizoval T. G. Masaryk jako dobou víry v pokrok. Bojem nového názoru na svět (např. secese) s názorem starým (náboženským). Moderní člověk ztrácí jednotný náboženský pohled na svět, což ho vede k anarchii, která způsobuje vnitřní nejednotu člověka, ten potom vede neustálé boje (vnitřní a vnější), z čehož radost rozhodně nemá a často si bere život. 19. století nazývá stoletím zoufajícího titána. Filozofie by měla ucelovat a vnášet vnitřní klid. O tuto ucelenost se tedy snaží např. Goethe a Dostojevskij, kteří se nakonec k náboženství vracejí. Masaryk se také vypořádává s Marxem, který prohlásil, že náboženství je opium lidstva, všelékem na lidské bolesti, a vychází z bídy a nouze. Na to mu Masaryk odpovídá, že hladový nejdřív řeší jak se najíst, afričtí misionáři říkají, že fyzická bída odpovídá duševní bídě. Podle Marxe by bohatí lidé neměli věřit. Byl to však fenomén jeho doby. Již od dob Masaryka se můžeme setkat s upřímně věřícími boháči. Nemyslím tím pokrytecky věřící majetné členy strany KDU-ČSL. Italský filozof Gianni Vattimo tvrdí, že moderní doba začíná Descartem. Tedy bychom mohli nazvat moderní dobu dobou sekularizace. Podle něho moderní doba již končí, neboť již byly vyčerpány moderní ideje, ethos a moderní světonázor. Jedna z úvah tu připomíná účel moderní doby – setřít rozdíl mezi chudými a bohatými a snížit pravděpodobnost válek. Posuďme sami, kolikrát se tyto ideje v tomto období naplnily.

Začátek doby postmoderní, tedy víry ve vykupitelskou moc peněz, bych datoval rokem 1919, kdy byla výzkumem potvrzena teorie relativity Alberta Einsteina. Ta změnila víru v hmotu (materiál) v relativizmus. Ten se vyvinul do teze, že souběžně platí různé a vše se neustále mění. Proč tedy hledat stálé hodnoty jako je absolutní pravda a tudíž ani neexistuje universální náboženství, tedy ani Bůh, ke kterému bych mohl mít vztah, neboť ho nelze nijak specifikovat. Vzhledem k nihilismu, se pak z života stává jedna velká šeď a nuda. Když tedy něco dělám, dělám to proto, abych se zabavil, jsem hnán slepou vůli: „nenudit se!“. Kdo v tuto dobu nedokáže zaujmout (zabavit), postupně ztrácí svou důležitost, ať už je to škola, nebo církev. Je však nutno zmínit, že účel zabavit nemá ani škola ani církev. Překážky církvi, která má za úkol udržovat náboženství, klade i dnešní pojetí času. Je to jako v Disneylandu: všechny doby se tu tlačí vedle sebe a my si vybíráme a kombinujeme je. Jako argument nám může být představa nemalého počtu mladých lidí, že „Ježíš byl hippík v sandálech a ponču a hodně hulil“. Církev dnes moc s dobou nejde. Je to její odvěký spor: na kolik má jít s dobou a nakolik si udržet svou identitu. I přesto, že udělala velký krok na Druhém vatikánském koncilu, stále si zachovává mnoho zastaralých postojů a postupů. O chybách z tohoto plynoucích se můžeme dozvědět v knize Petry Dvořákové Proměněné sny, kde vypovídá deset lidí o tom, jak církev ničila životy jejich nebo ostatních.

Co říká křesťanství na náboženství? Svatý Pavel se ve svých listech ostře vymezuje proti židům, kteří se pokládali za znalce boží vůle, tedy vlastníky nezpochybnitelných jistot v podobě zákonů, které dodržovali bez jejich hlubšího chápání (Řím 2,17-29). Jistě známe nekonečné spory mezi Farizeji a Ježíšem, který je nazýval „pokrytci“.

Již jsme pozorovali, jak lidé popřeli to, v co věřily a nastolili místo přístupu náboženského přístup racionalistický, místo Boha člověka. Nikdy však nepřestali věřit. Religiozita je podle Halíka přirozená dimenze člověka, kterou může buď rozvíjet, nebo potlačit stejně jako smysl pro humor. V čem ale tato víra spočívá? Právě v odklonění se od sebe samého, popření svého egoismu a zaměřením se na vyšší cíl (moc) ať už to křesťané nazývají Bůh, pozitivisté společnost, Nietzsche Nadčlověk nebo Hegel absolutní duch a všichni tomu plně věří, neboť kdyby tomu nevěřily, prohřešovali by se vůči sobě samým a nebyla by to víra, ale pouze postoj. Budou překonány způsoby vyjádření této touhy po poznání přesahující moci, ale nikdy tato touha sama. Náboženství budou překonány, nikoli však náboženskost, jako antropologická konstanta.

A neustálé boje proti náboženství? V tomto bych si vypůjčil od Marxe teorii třídních bojů vlastníků a nevlastníků a posunul bych jí ze sféry materialistické do sféry duchovní jako boj vlastníků jisté nezpochybnitelné pravdy a vlastníků pravdy zpochybnitelné, kteří ve svojí pravdu věří a nebojí se jí vystavit náporu argumentů ostatních i za cenu toho, že bude zpochybněna. Mezi bojem těch, kdo si již svou pravdu našli a těmi, kdo ji neustále hledají a nenalézají, a jediné co jim zbývá je víra.

„Měřítkem skutečné zbožnosti je laskavost k lidem.“

T. G. Masaryk

Prameny:

Jan Heller: Nástin religionistiky, Tomáš Halík: Není pevné, co je bez chvění, Dušan Lužný: Nová náboženská hnutí, David Lyon: Ježíš v Disneylandu, Störing: Malé dějiny filozofie, časopis Dingir, Fridrich Nietzsche: Tak pravil Zarathrustra, Antikrist; T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství, Internet: BBC archiv.