Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kterak potomkům a dědicům svým pozemské statky spravedlivě rozděliti

01. 05. 2008
3
6
2338
Autor
těša
            „Heuréka!“ vykřikl postarší muž sedící ve své pracovně naproti obrazovce se skoro prázdným dokumentem ve Wordu. Štěstí, zrcadlící se v jeho tváři, zastiňovalo neoholenou bradu i odstáté uši, které čněly z mastných nazrzlých vlasů. Pavel Koleno vypadal sympaticky i v zašedlých gatích a teplákové mikině s rozbitým zipem. Roztrhané bačkory mu visely z nohou, což mu ale nebránilo v radostném podupávání. V místnosti přeplněné poházenými knihami vypadal jako zanedbaný vědec, který právě udělal objev století.
            „Heuréka, opakuji, synu můj,“ zavolal nadšeně znovu. „Cíl mé celoživotní snahy a stálého soužení nadešel! Ty ani nevíš, oč se tvůj starý otec celý předlouhý život pokoušel a vida – zdařilo se, než jsi se stačil otázat. Ano, dnes nadešel ten den. Vyrobil jsem křišťálové okuláry věčného zraku. Jen si je nasadíš na oči, pomyslíš na libovolnou věc a v mžiku zříš dalekosáhlé důsledky jakkoli smělé představy. Je, předpokládám, pochopitelné, že svůj objev nezneužiji pro své sobecké obohacení.“
            Mladý muž sedící u stolku v předpokoji se ironicky usmál při vzpomínce na všechny noci strávené překladem úředních listin, aby při studiu uživil sebe, otce i svou, teď už zesnulou, babičku. Matku nikdy nepoznal, prý se kdysi odstěhovala.
            Starý si úsměvu nevšiml a pokračoval: „Využiji svých objevů ke konání dobra! Napíšu pomocí okulárů nade všechny pochybnosti pravdivý příběh, který bude skýtat čtenářům po celém božím světě útěchu, radost i mravní ponaučení. Již teď píši úvod k dílu s velkým D, dílu století, tisíciletí; osmělím se do té míry, že pravím: novodobého evangelia. Snad mi Bůh odpustí mou pýchu. Vzletný úvod mého románu, ne románu, přímo romaneta, dokonce romanetissima! Romanetissimum pro potěšení duše a nalezení správné cesty v tomto odporně zmodernělém božím světě. Ale co, práce čeká, synu, tvůj otec je mudrc, nemůže tu s tebou klevetit, musí dřít na svém spise.“
            Syn smutně pokýval hlavou a dál se věnoval vyřizování pošty Překladatelské společnosti Pavel Koleno ml. Starý také sklonil hlavu a zamyslel se nad svým příběhem Kterak potomkům a dědicům svým pozemské statky spravedlivě rozděliti: „Stařičký kmet, vylézaje ze své červotoči prolezlé prastaré postele vypadl z okna na kočáry vybroušenou dlažbu. Celá ves se naříkajíc, plačíc a rmoutíc se seběhla, sic nebylo mu pomoci. A nebylo by mu bývalo bylo pomoci, ani kdyby se celý věc nebyla bývala byla seběhla – byl dočista mrtev. Bezbožní vesničané mu vystrojili okázalý pohřeb a na starcovu počest se sedm dní postili – do posledního rolníka.“ Pavel Koleno se na chvíli zamyslel a pokračoval: „…a poslední rolničky – tolik toho starce milovali. Stejně to nebožtíkovi nepomohlo.
            Ovšem jeho synové, byvše pravověrnými křesťany, se s jeho odchodem do nebes pokorně smířili. S pomocí boží a se se zármutkem brzy vyrovnali, anžto by pantátovi taktéž nepomohl, a odpečetili otcovu závěť. Jejich ot, byv přemoudrým a svědomitým člověkem, svou poslední vůli formuloval takto: Každý ze synů dostane díl rovný s ostatními. Synátoři svorně zaplakali štěstím nad takovou spravedlností. Rozdělili svou rodnou ornou půdu na tři díly, svůj rodný dávno neobyvatelný dům taktéž a rozešli se do tří světových stran.“
            Pavel Koleno byl viditelně nadšen. S okázalým úsměvem odložil klávesnici a uchopil podivný železný strojek připevněný na rozbité sluneční brýle s nápisem Fuck U, baby! Pohodlně se usadil v křesle a začal se usilovně soustředit na tři čerstvé sirotky. V několika vteřinách se před ním objevili.
             První opečovával stromy v sadu, který vyrostl na celém jeho dílu pole. Spisovateli se štěstím mhouřily oči. Dokázal to! Zahlédl ještě druhého synka – za velké peníze vyráběl ze zásob kvalitního otcova dřeva housle. Autor se oddal spokojenému odpočinku.
            Z dřímání ho vytrhl neurčitý nepříjemný pocit. Prudce otevřel oči a uviděl před sebou rvačku. Prali se všichni tři jeho literární potomci – první bědoval, že zůstal bez domova, protože jeho část se během roku sesula, druhý otce proklínal, že nedostal úrodnější půdu a musí se celé dny mořit s vyřezáváním kobylek a třetí, který zrovna přiběhl z hospody, křičel, že nemá nic než umělecký talent a ošizený o houslařské dřevo může jen postupně propíjet celé dědictví. Krev stříkala, chlupy lítaly, kosti se lámaly a autor se sklesle krčil v křesle. Strhl si přístroj z očí. Takhle spravedlnost nevypadá. Se zoufalstvím v očích si odskočil na záchod, ale vtom na to přišel – každý musí dostat podle svých potřeb. Okamžitě se vrátil, smazal polovinu stránky a začal znovu: „Jejich ot, byv přemoudrým a svědomitým člověkem, svou poslední vůli (a v tom bych ho chtěl dát za příklad svým čtenářům) formuloval takto: Každý z mých přemilých synů nechť dostane statků pozemských dle svých schopností: prvorozený Josef celého domu i se zařízením a dvorcem, druhý, Matyáš, všech lánů a František zásob dříví jakož i jiné potřeby k hudlání. Bratři se v mžiku radostně rozběhli plniti své pozemské úděly. První vzav rádlo, druhý pilu a třetí smyčec, jali se do úmoru pracovati každý po svém. A kterak že se mládencům vedlo dále?“
            Spisovatel odsunul křeslo od počítače a s nadějí nasadil své zařízení. Ze tmy nejdřív vystoupil František, který za doprovodu citery zpíval o zlém otci, který na něj v závěti nepamatoval. Umělec se živí hořekováním, s tím nic nenadělám, pomyslel si jeho duchovní otec.a v myšlenkách se přesunul k Josefovi. Právě vyháněl z otcova domu, předělaného na levnou putku Matyáše: „Vypadni, ty jedna žebroto, pole´s ukrad, pluh´s ukrad a ještě mi přicházíš obtěžovat zákazníky!“ Měl dost peněz, aby bratru pomohl, ale rozčilovalo ho ponižující postavení výčepního, který musí na slovíčko poslouchat každého vesničana z okolí. Rád alespoň jednou dokázal svou převahu. Josef nakopl bratra, až vyletěl ze dveří. Matyáš rozhlédl po polích, která už dávno neurodila kukuřici ani pro něho samého. Nikdy se nesmířil s tím, že uvázaný k neúrodnému lánu nezbohatne. Bezmoc ho začala sžírat znovu – nemají pro něj, ošizeného ani vlídné slovo? Dobrá. Z žebráckého tlumoku vytáhl zápalky, škrtl a plamínek přiložil k nejsuššímu rohu roubené hospody.
            „Mám já ale pech,“ začal se muž vztekat při sundávání přístroje z očí: „Byv celý život stíhán nejprudšími ranami osudu, jsa neschopen dokončit své dílo, slyšíš, můj synu, jsa v posledním tažení, musím se dívat, jak spěje k závěru. K Zániku!“ Koleno mladší jen pokýval hlavou a dál se věnoval korektuře překladu článku Maxxximální prostředek na hubnutí aneb kvůli svému velebřichu chcete-li si pustit plyn – nezoufejte, kupte Zhubni!, zhubněte a buďte in! a starý Koleno se znovu zamyslel nad textem. Přišel na to! Bezcenný, ale důvěrně známý dům nechá citlivému Františkovi, ještě s houslemi; Josefovi, lačnícímu po penězích, přenechá půdu i s úsporami a ambicióznímu Matyášovi dvorek s dílnou, aby se mohl stát nejen sedlákem, ale dokonce řemeslníkem. Vždyť správný otec dobře zná povahu a touhy svých dětí! Vmazal všechen text až na nadpis, znovu zabil otce, sepsal závěť, rozdělil dědictví. Dovedl syny až do dalšího jara, potom se však přestal nechávat mást vlastní fantazií a jist si svým úspěchem se pustil do věštění dalšího osudu.
            Hned prvním pohledem byl navýsost potěšen – všichni bratři patřili k nejobdivovanějším lidem v okolí. Potom se přemístil o několik měsíců dál: Františka našel v klášteře při pilném studiu. „Otec, bratři, sousedé, všichni ho odmítají, něsvěří mu ani sekyrku a nevěří, že by mohl vykonávat jakoukoli činnost, tak chce vystudovat práva a všem jim ukázat,“ právě vysvětloval opatovi důvod svého obrovského úsilí. Z Josefa se stal nejbohatší sedlák v kraji – každý jeho soused po čase zemřel náhlou smrtí a Josef z výnosů svých obrovských pozemků hravě odkoupil jeho pozůstalost. Matyáš nebyl k nalezení, jen v obecní matrice stálo několik vět o úmrtí jakéhosi malíře, poblázněného vlastní genialitou. Jeho totožnost byla odhalena až později, když plátna svou cenou přesáhla běžná měšťanský dům.
            Autor bezmocně odložil věštecké zařízení. Napadla ho už jen jedna možnost: bratři budou hospodařit společně. Než začal psát, chvíli přemýšlel, co by jejich otce k takové nezvyklosti vedlo, a po několika minutách mu intuice sama prozradila, že se jedná o ještě horší řešení, než předešlá. „Ach bože, synu, copak v tomto proklatém božím světě žádná spravedlnost neexistuje? Ano, peníze, majetek opium lidstva. Měl pravdumusel to být Bohem vyvolený světec, ten přemoudrý Marx.“ povzdechl si starý Koleno stále ještě shrbený nad počítačem. Mladý něco zamumlal ale neotočil se.
„A nebruč, synče, mluvíš s živitelem rodiny!“ pronesl vyčerpaně otec. Mladý se už ani neozval.
„Synče, jednou jedinkrát poraď moudrému krutým osudem zmáhanému otci. Píšícímu epochální elementární etické epické dílo. Skoro jsem pokořil jsoucno!“ zakřičel nakonec. Syn spal.
 
Starý posbíral zbyle síly a napřímil se. Zbývala jediná možnost. Zatnul zuby a začal úplně znovu: „Stařičký kmet vylézaje ze své červotoči prolezlé prastaré postele vypadl z okna na kočáry vybroušenou dlažbu. Snášeje se k povrchu zemskému zavadil o spodní prádlo prachsprostě zavěšené nad průjezdem. To rozhoupalo šňůru uvázanou na okně, jež ústilo do jizby jednoho z potomků. Zachvěvší se okno dotklo se rozepsaného listu na stole, který počal padati, přičemž zavadil o pavučinu upnutou mezi zdí a komodou, kterážto se tímto počala houpati, až se s pomocí Boží utrhla a spadla na rozžhavená kamna. Stalo se proto, že než mohl ctihodný kmet dopadnout na kočáry vybroušenou kamennou dlažbu, celé stavení vzplálo. Synové a dědici moudrého otce pak žili šťastně a spokojeně až do smrti.“
„Dokončil jsem své Dílo přes neskutečné útrapy a únavu, která by porazila i vola!“ zajásal nahlas autor. „Bože, pomoz, jsem k smrti vyčerpán,“zašeptal ještě a odešel si uvařit kávu.
 

6 názorů

Diana
01. 05. 2008
Dát tip
Já bych také čekala nějaký efektnější závěr, dokonce snad pointu. Povídka upoutá, čte se dobře. Líbila se mi. t***

Lakrov
01. 05. 2008
Dát tip
Shledávám v tom určitou paralelu s marným snažení leckoho zde (na Písmáku, třeba :-) Pasáže, popisující starcem psaný příběh, by bylo vhodné odlišit jiným typem písma. Takhle jsou střihy v textu poněkud nepřehledné.

moorgaan
01. 05. 2008
Dát tip
/*

Garth
01. 05. 2008
Dát tip
já už mam postvečer. good luck.

těša
01. 05. 2008
Dát tip
jo, díky, odstavce by to asi chtělo ještě přidat, snad se k tomu dokopu. a konec...nevím, kokuknu se na to s odstupem nebo uvidím. nonic, pěknej večer.

Garth
01. 05. 2008
Dát tip
je to dobrý, vynalézavý... jenom konec mi přijde slabší, skoro jako by spisovatel použil své nápady předtím v povídce a teď už mu nezbyl žádný na závěr; taky by to možná chtělo víc do odstavců, ale možná je problém v mém momentální stavu, to teď nevím

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru