Adélka

Dnes byl nádherný den. Slunce pálilo a na obloze nebyl ani náznak mráčků. Za domem, na nedaleké louce u lesa, honila malá Adélka motýly. Dlouhé, jemné blonďaté vlásky vlály za ní.

Když doběhla k malému rybníčku, sedla si do trávy a širokou květovanou sukni rozprostřela kolem sebe. Vypadala kouzelně, jako malá víla. Natrhala si pampelišky a upletla si z nich věneček. Když si ho položila na hlavu, byla ještě hezčí a ještě více se podobala malé víle.

Tuto louku milovala. Kór na jaře a v létě, když byla nádherně rozkvetlá. Adélka natrhala mamince velikou kytici z lučního kvítí. "Maminko, maminko, podívej se. Ta je pro tebe." Volala a běžela domů.

"Ano, Adélko, moc pěkná. Dej ji na stůl do vázy." Odpověděla jí maminka, aniž by se na Adélku podívala.

"Dobře, mami," pronesla posmutněle.

Jako vždy byla maminka zaměstnaná péčí o Filípka, Adélčina bratra. Adélku to moc mrzelo a přesto běžela znovu na louku a natrhala ještě větší, hezčí a pestřejší kytici z lučního kvítí. Nepomohlo to. Reakce byla téměř stejná. Rozdíl byl jen v tom, že vázu s kyticí dala do ložnice. Adélka byla ještě smutnější. Oči měla jen pro pláč. Maminka si ničeho nevšimla.

Druhý den ráno Adélka opět běžela na louku, která byla ještě krásnější než včera. Adélka milovala, když se mohla proběhnout bosá v orosené trávě.

Opět natrhala kytici lučního kvítí. Tentokrát tak velkou, že ji sotva vzala do obou rukou. Nedonesla ji však s nadšením mamince. Pomalu došla domů, položila kytici na práh přede dveře a pronesla tiše: "Sbohem maminko. Promiň." Potom odešla.

Přešla louku k potoku, upletla věneček z pampelišek a hodila ho do vody. Ať ho proud odnese kamkoli. Ani se po věnečku neohlédla a vydala se dál. Někam do neznáma. Někam, kde si jí budou aspoň trochu všímat. Neviděla už, že se věneček zastavil o nejbližší kořen, který mu stál v cestě.

Maminka otevřela okno a volala na Adélku, aby přišla k obědu. Když se Adélka neozývala, otevřela maminka prudce dveře a chtěla si pro ni dojít. Beztak zase někde lítá.

V tom si všimla velké kytice z lučního kvítí. Až teď si uvědomila, jak se chovala a co způsobila. Z očí jí tekly proudy slz a zdálo se, že nemají konce.

Náhle se rozbrečel v chalupě malý Filípek.