kap. I- V Zajetí

 

Na ničím netknutou hladinu vodní tříště dopadaly pozdní paprsky. Slunce se sklánělo k obzoru a stíny protahovaly, ale i tak, díky všudypřítomné pustině, ta zlatavá stébélka ozařovala celé jezero. Celé, až na jednu tmavou stopu, letěla nízko až si málem zmáčela hruď. Orel lehce plachtil, využíval své tělo i vzdušné víry, a tak byl jen málokdy nucen mávnout křídly. Letěl ladně a elegantně a jeho zrak se upíral kupředu. Před ním se vynořovaly dva skalní masivy, které odděloval jen úzký horský průsmyk. Pták nabral rychlost, vystoupal výše a jezero pomalu začalo mizet v dáli. Peří se mu ve vichru nepatrně třepotalo. Jeho tmavý zahnutý zobák neustále směřoval k průchodu mezi oběma vrcholy. Jaro končilo, ale jejich špičky byly stále sametově bílé.

Orel vletěl do průsmyku a zmocnila se ho úzkost. Stěny stály blízko sebe a nevábně ostré kameny čouhaly všude možně. Pokud by tu pochodovali lidé, pravděpodobně by spustili lavinu, ale u tohoto stvoření takové nebezpečí snad nehrozilo. Úsek byl naštěstí krátký a tak se zvířeti, které se znovu ocitlo na rozlehlých pláních, brzy ulevilo. Přes skály sem však slunce nepronikalo a tak všude vládl stín a pološero. Na jihu se nořil hustý lesík lemován čirou bystřinou, jenž pramenil v podzemních jeskyních pod horami. Za hájem vzrůstalo několik menších pahorků, které trochu zkrášlovaly jinak rovinou pustinu. Z úpatí jednoho vrchu sbíhala matná pešinka a klikatila se právě k lesu v popředí. Pak se stáčela a dále pokračovala podél horského potůčku. Orel se natočil a zamířil k ní. Rychle se ochlazovalo, ale to nevnímal. Spíše ho zarazilo, že pár mil před ním, se na té stezce zvedal velký dým prachu. Vydal se tam…

 

Tvrdě spící chlapec se znenadání probudil. Procitl tak rychle a nečekaně, až se polekal a nadskočil. Vzápětí mu hlavou projela řezaná bolest. Do něčeho narazil. Zaskučel, sevřel oční víčka, ruka mu reflexivně vystřelila vzhůru a přitiskla se na čelo, pak znovu poklesl. Chvíli se svíjel a v agonii a teprve když bolest ustoupila znovu pootevřel oči. Promnul si je a několikrát zamrkal. Nad ním se táhla černočerná obloha. Sklopil zrak a oslepila ho záře lucerny. Když si zvykl na ostré světlo zděsil se.

 Ležel totiž v pojízdné kleci. Na rukou měl řetězy. Obklopovaly ho železné mříže s úzkými mezerami a podlaha stlučená z dřevených prken. Z jedné z blyštivých tyčí nahoře skapávaly kapky čiré krve, jak tam před okamžikem tvrdě narazil. Vozík vjel na nějaký šutr a začal se kodrcat. Mladík, mohlo mu být sotva dvacet, se stále užasle rozhlížel kolem sebe, a teprve až se trochu uklidnil, zjistil že ve vězení není sám. Na jejím druhém konci ležel muž středního věku a spal. Oba dva na sobě měli jen bederní roušky a jinoch se po chvíli začal klepat zimou. Víčka se mu zužila, rty zfialověly a zuby mu drkotaly. Podíval se ven z klece. Zjistil že je táhne menší poník, kterého neúnavně bičovala postava zachumlaná do zvířecí kožešiny a v druhé ruce držela lucernu. V průvodu se vlekly další vozy. Některé přes sebe měly přehozenou plachtu, jiné byly zasypané nádobím, zbožím, potravinami a zbraněmi, na dalších zase ležely tmavé postavy a pravděpodobně také spaly.

Matně postřehl rychle se pohybující šmouhu nad hlavou. Když se přiblížila, rozeznal obrysy mohutného ptáka, který ale rychle zmizel z dohledu. Sklopil oči a sesul se na zem. Na mysl mu stále přicházely jednolité otázky, které nedokázal vyřešit. „Kde to jsem? Co tady dělám? Kdo jsou ti podivní lidé? Co to všechno k čertu znamená?“ Došoural se dopředu, rukama stiskl mříže a naklonil se k nim.

„Hej ty tam, kdo jsi?“ zavolal na pochodující postavu s lucernou. Žádná odpověď.

„Prosím, pusť mě ven!“ zaúpěl. Nic.

„Kruci, se to děje, co tady dělám? Řekni mi to!“ Mládenec zlostně zabušil na mříže. Postava se nezastavila, neotočila, zato se zpod železné přilbice ozval hrubý hlas. Spíše si jen tak něco prohodil pod vousy a nebylo mu rozumět. Mladík to vzdal a znovu se sesul k podlaze. Bylo to beznadějné. Hleděl na krajinu kolem které projížděli. Byla velmi nízká, žádné kopce ani hornatina, jen pustá rovná plošina. Sem tam spatřil hustý lesík. Pak se mu scenérie rozmazala. Pohled měl smáčený slzami. Pokusil se lehnout si co nejpohodlněji. Zavřel oči a zkoušel usnout. Nemělo smysl se o něco snažit. Bude raději šetřit silami. Nechal se unášet do dáli…

Když se znovu probudil, všude stále panovala tma. Klec se kodrcala po křivé cestě. Prostoupil ho chlad a nesmírně se třásl. Ruce tiskl křížem a k ramenům a schoulil se do klubíčka. Tělo ležící proti němu sebou znenadání škublo. Muž otevřel zářivé oči a rozhlédl se. Promnul si tvář a prohrábl delší, umaštěné vlasy. Pak na sebe pohlédli.

„Zdravím mladíku, vidím, že jsme tu uvízli společně. Já jsem Joskar…jaké je tvé jméno?“ pravil klidně. Chlapec mu už chtěl odpovědět, jenže pak si s úžasem uvědomil, že si ho nepamatuje.

„Nevím“ zabručel. Muž se na něj vytřeštěně podíval.

„Jak to myslíš?“

„Já… já nevím, nemůžu si nic vybavit,“ konstatoval suše. Muž vstal a přešel k němu. Dřepl si a nějakou dobu si ho prohlížel. Pak, pod pramenem mládencových vlasů, spatřil jeho ránu.

„Ještě, aby sis vzpomínal, máš na čele bouli jak tele.“

„To asi není z toho, to jsem si udělal až tady v té kleci.“ Vysvětlil kluk a ukázal na již zaschlou krev na mříži. Muž pochopil.

„Jak dlouho jedeme?“ zeptal se.

„Nevím, já taky dlouho spal.“ Opáčil chlapec. Nově probuzený si ho náhle přestal všímat a místo toho se začal rozhlížet po okolí. Když spatřil jdoucí postavu s lucernou, zakřičel na ni.

„To nemá cenu, už jsem to zkoušel,“ řekl: „Ostatně, nemáte náhodou ponětí, jak jsme se zde ocitli?“ zeptal se. Muž po něm střelil pohledem, a zdálo se, že přemítá, zda ho už někdy neviděl.

„Zaútočili na naši vesnici. Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Ale tebe neznám.“ Vysvětlil.

„Kdo, kdo na Vás zaútočil?“ vystřelil okamžitě chlapec. Jeho spoluvězeň se zrovna hodlal odpovědět. Když vozík znenadání zastavil a on se spadl na podlahu. Z průčelí průvodu se ozvaly nějaké skřeky a postupovaly k nim. Osoba s lucernou se otočila a zařvala něco, čemu nerozuměli. Zástup za ním ho napodobil. Vypadalo to, že už dnešní noc dále nebudou pokračovat. Postava přistoupila k jejich kleci, od opasku vytáhla svazek klíčů a chopila se jednoho obzvlášť zrezivělého. Surově ho narvala do zámku a pootočila jím. Pak jim otevřela a ustoupila o krok zpět. Oba dva vězni se vysoukali ven, ani je nenapadlo pokusit se o útěk. Postava se k nim otočila a zář lampy jí osvětlila tvář. Chlapec tupě otevřel ústa a zíral na ni. Nezajali je lidé… To stvoření mělo nevábně zelenou, velmi slizkou kůži. Zpod helmice mu padaly řídké umaštěné chomáče vlasů. Pod hustým obočím mělo hluboce zaražené krvavé oči a z tlamy mu crčely ostré, dlouhé tesáky na všechny strany. Z koutku mu skapávala slina. Tváře měl naduté a krk silný. I přes silnou kožešina si byl vědom jeho mohutného těla, které spočívalo pod ním. Paže měl zcela určitě silnější než, než kterýkoliv člověk. Pod kabátce neměl žádné košili ani halenu. Svaly mu vyskakovaly kdykoliv se pohnul. Kolem pasu měl obepnutý opasek s železnou sponou, za kterým byl zavěšený dlouhý válečný meč. Stehna také obnažená, jen na holeních uviděl sepnuté a velice tvrdé chrániče s ostny. Obuv též pevná s bronzovými řemeny sepnutí.

Znovu ho zahalil stín a pokynul jim, aby šli po cestě. Vydali se tedy vpřed a brzy se zamotali do chumlu těchto stvoření a dalších lidí, kteří byli zřejmě také vězněni. Dostali se až k prvním povozům a ty obešli. Před nimi se rozprostíral jehličnatý les, do nějž byl vykrojen půlkruh. Na tomto prostranství se všichni shromažďovali. Tam se zastavili, obklopeni spoluvězni. Vzduch promísil hrozný puch, až nedýchatelno. Kolem hloučku byli rozmístěni strážní, ruce na rukojetích dlouhých mečů a ozubených šavlí. Pak ucítili žár a světlo po jejich pravici. Joskar byl vyšší a zjistil, že tam únosci rozdělali táborový oheň. Za chvíli je plameny olizovaly ze všech stran . Ohně byly čtyři. Pak se z řady strážců náhle vynořila vysoká postava, též zahalená do kožešiny a se štítem u boku. Předstoupila před ně.

„Lidé, dnešní večer už zůstaneme zde. Oheň za vámi je váš, abyste nezmrzli. Buďte klidní a nedělejte problémy, pak se vám nic nestane,“ pronesl hrubým tónem. Pak se otočil a přešel k nejbližšímu ohni. Ostatní zbojníci ho následovali. Joskar s chlapcem se vydali k ohništi, kde byla pořádná mačkanice. Nakonec se ale prodrali se až k ohni a užívali si tepla, které z ohniště sálalo. Takhle strávili několik minut, natáčeli se na všechny strany a užívali si horka. Potom přenechali místo prochladlým. Našli si pohodlné místečko v příjemné vzdálenosti od ohniště a sedli si. Chvíli jen tak civěli na hlouček vybledlých lidí, kteří se ohřívali, v kontrastu s urostlými zrůdami v mohutných kožešinách a pevných botách. Naneštěstí se jich pomalu začal zmocňovat ukrutný hlad.

„Myslíš, že dostaneme nějaké jídlo?“ zeptal se Joskara.

„Myslím, že nás nenechají zemřít, když nás vezli až sem…určitě ne všechny,“ odpověděl. Mladíka to ale spíše zneklidnilo. I jejich strážci vypadali neklidně a loupali pohledy po zajatcích jakoby očekávali, že se pokusí o útěk. Zdálo se však, že všichni byli tak vyděšení, že na takové věci neměli ani pomyšlení. Jak si všimli, mezi vězni nebyly žádné mladší děti, žen u ohně postávala jen hrstka, všechny do jedné půvabně krásné a zdatné, jinak všude jenom silní a schopní muži.

                              Asi po hodině začali vězni usínat, většinou se snažili dostat, co nejblíže ohni. Oba společníci je sledovali, spát se jim ale zatím nechtělo. Zbojníci stále posedávali u ohně o tlachali. Jeden z nich dotáhl z povozů korbel černého piva a menší zvěřinu, jenž si teď opékali na klacíkách. Pak Joskar zahlédl jakýsi pohyb a ukázal ho chlapci. To se od dohořívajícího ohniště pomalu plazilo několik mužů směrem k lesu, o kterém doufali, že by je snad mohl ochránit před případnými pronásledovateli. Se zájmem sledovali ten výjev a přemítali, zda se jim útěk zdaří. Když se doplazili až k prvním stromkům, zvedli se a rozprchli do lesa. Ještě jim ani nezmizeli z dohledu a táborem se rozlehly tři smrtelné výkřiky. Zajatci se nečekaně probudili a snažili se zjistit, co se stalo. Nikdo ani nešpitl. Chvíli v dáli chřastilo a praskalo listí, pak se nad mrtvolami objevily tři zahalené postavy, které si je přehodili přes záda a odnesli k ohňům. Zrůdy se začali srdečně smát. Popadli těla a začali je připravovat na oheň. Mladíkovi se udělalo zle a odvrátil tvář.

                „Mám takový neblahý dojem, že ti šmejdi přesně věděli, o co se někteří z nás pokusí. Nechali tam hlídky aby je zabili jak psy.“ Zašeptal Joskar.

„Myslíš, že jedí lidské maso?“ užasl.

„Není to přece jasné? A i tak, hladových je tu více než dost.“ řekl Josrak a smutně se zašklebil: „Pojď spát nebo si nás taky dají k večeři,“ vybídl ho ještě.

Vstali tedy a došourali se k ohniště, kde také zalehli. Uvnitř už zbývaly poslední žhnoucí uhlíky. Oba se na ně dívali a přemýšleli.

„Ty, Joskare, jak se jmenují ty stvoření, co nás vězní?“ odvážil se zeptat mladší z dvojice. Joskar se znovu zašklebil nad jeho nevědomostí.

„Orci přece…Ledoví orci…putujeme na sever,“ vysvětlil a než hoch stačil vyzvídat, ozvalo se tlumené chrápaní. Ale náš bezejmenný dumal nad dnešním dnem, přemýšlel o tom, co se mu přihodilo a nejvíce ze všeho se snažil rozpomenout, nad svojí vlastní minulostí. Jak se jmenuje? Odkud pochází? Pracoval? A co jeho rodina? Kdo je jeho matka, otec? Má také sourozence? S těmito nevyslovenými otázkami konečně zavřel oči a zalehl.