kap. II- Křest

Kapitola druhá

Křest

Procitli časně. Mžourali ve tmě a posadili se vedle sebe. Joskar si prohraboval tmavou kštici a pohrával si s vousy. Ještě se nerozednělo a téměř všichni spali a tak se rozpovídali, Mluvil především Joskar.  Prozradil, že žil ve vesnici Cehag. Rodiče mu zemřeli v mládi při požáru a tak vyrůstal s bratrem, který se ale s chotí přestěhoval za obchodem. On žil sám, bez rodiny a živil se lovem zvěře. Předevčírem prý oslavovali dobrou úrodu, když v tom je přepadli orci, děti pozabíjeli, ženy znásilnili a ty nejhezčí vzali sebou, aby je prodali do otroctví. Celá vesnice lehla popelem…

Posadili se a u nohou uviděli misku s masem. Oba měli hrozný hlad. Joskar si vzal svůj díl a dychtivě baštil, zato dospívající s odporem misku odstrčil, když si představil, co je to za maso.

„Jen se najez, hlad tě nakonec stejně přemůže,“ dušoval se Joskar, ale dočkal se negativní odpovědi. A tak ukusoval sám. Zřejmě rád, že má co k snídani.

„Měli bychom ti vymyslet nějaké jméno,“ pokračoval: „Co takhle Arak. Nebo Jobin?“ navrhnul, ale mladík se jen zavrtěl a zakroutil hlavou.

„Neboj určitě nás brzy něco napadne,“ slíbil Joskar…

V noci se zřejmě spustil lehký deštík, protože jejich roušky byly vlhké. Bořili se do bahna a porost se třpytivě leskl jinovatkou. Raději vstali, aby snížili riziko nachlazení. Někteří vězni se už také probudili, zato převážná většina orků si zatím pochrupovala na lněné podestýlce a neobratně se převalovala ze strany na stranu. Jen pár z nich hlídkovalo na strategických místech tak, aby se z tábora nikdo nemohl proplížit. Ohniště už dávno vyhasla a popílek také zvlhl. Stromy kolem nich trpěly námrazou a jehličí se lesklo. Společníci přešli spící hlouček a opatrně, aby nevzbudili moc pozornosti, přešli na volné prostranství  tak, aby viděli, kam povede dnešní cesta.

                      Mlha se k nim snášela a stěžovala výhled. Na obzoru se rýsovali menší vrcholky, ale byly ještě dost daleko. Krajina pomalu stoupala a terén se vrásnil. V dáli spatřili bouřková mračna.

                     Brzy orci vzbudili zbylé vězně. Všichni rychle vyprázdnili obsah svých misek, pravděpodobně jim nedocházelo, jaké maso jedí. Potom únosci uhasily poslední zbytky roztroušeného ohně a popel rozkopali po okolí. Někteří vzali vynešené zboží a nacpali ho do přeplněných karavanů. Potom je začali rychle popohánět zpět do klecí. Chlapec si připadal jako ve snu. Všichni vězni se sklopenými zraky, šli pokorně, jakoby smířeni se svým zajetím. Nakonec, a nerad, vlezl společně s Joskarem do klece. Když se po cestě rozkodrcali dále, vyšlo slunce. Mlha pomalu mizela a oteplilo se a aspoň tato příjemná změna oba potěšila. Střídavě stoupali a zase klesali, krajina se začínala vrásnit. Místo roviny se objevovaly kopce, mizející louky nahrazovaly čím dál hustší jehličnaté lesy. Postupovali pomalu ale poníci kráčeli vytrvale.

                     Minuly několik měst. Chlapec doufal, že by se tam snad mohli zastavit a dostat kus žvance, protože jeho žaludek se neúprosně kroutil a zmáhaly ho křeče. Zmocňoval se ho pocit, že by pozřel, cokoliv jen, aby ukonejšil vzpouzející se břicho. Lehl si na chladná prkna a snažil se usnout. Joskar jako by vytušil jeho myšlenky, začal se přehrabovat ve své roušce a nakonec vytáhl chlapcovu snídani.

                     „Doopravdy si nedáš? Raději jsem ji vzal sebou, kdybys náhodou dostal hlad,“ nabídl. Chlapec měl obrovskou chuť si kus mas vzít, ale potom by si připadal hloupě, když už jednou odmítl.

                     „Ne, sněz ho sám,“ zasyčel.

                     „Jak myslíš,“ odpověděl přátelsky a znovu snídani zastrčil za roucho.

Ospalci se zavíraly víčka až nakonec propadl do světa fantazie.

Smrákalo se.  Seděl na hřebci a rozhlížel se. Kolem krku měl přehozenou brašnu a křečovitě ji držel. Rozhlížel se kolem sebe, přemýšlel jakou stranou se vydat. Pohlédl na zapadající slunce a srovnal si světové strany. Obrátil hřebce na sever a dal mu povel, aby se rozběhl k lesu.

                     Velká kapka se roztříštila na jeho obličeji až sebou škubnul. Panicky se kolem sebe rozhlédl. Bezoblačnou dopolední oblohu zakryly tmavé mraky. Přicházely ze severu a průvod směřoval přímo do srdce bouře. Kolem začal proudit studený vichr a za chvíli se spustil déšť. Těžké kapky je brzy celé smáčely. Odrážely se na všechny strany a prkna zvlhla. Ozařovaly je blesky a nebe hřmělo. Vichřice sílila. Smetla některé stromy, kolem nich poletovaly větve i listí. Náhle na horizontu před sebou zahlédli masiv. Ze země se vynořilo několik zasněžených čepců, které rychle rostly do nebe. K jejich úpatí pořád zůstávalo několik těžkých hodin cesty ale i tak byly obrovské. Prašná cesta se rychle měnila bahno a postupovali stále pomaleji. Orkové přitom neustále bičovali vyzáblé poníky, kteří se třásly.

                     Zničehonic zabrzdili. Povoz sebou škubl a zajatci přelétli klec a zastavili se až o mříže, na nichž se rozplácli.

                     „Co se stalo?“ vyhrkl chlapec ohromeně, ale Joskar jen pokrčil rameny a hleděl k vozům vepředu. Orci na sebe začali zběsile řvát, ale nikdo jim nerozuměl. Situace nasvědčovala tomu, že jeden z povozů uvíznul v blátě. Někteří orci se vydali k místu nehody. Viděli vyskákat několik vězňů, jenž byli poblíž. Ti se o vůz zapřeli a snažili se ho nazdvihnout a vymanit z propadliny. Moc se jim to bohužel nedařilo a orci na ně křičeli a práskali biči. Někteří z nich si také přistoupili k vozu a pokoušeli se ho vyprostit. Po několika nekonečných minutách se jim to konečně povedlo, vězně nastrkali zpět do klecí a pokračovalo se v pochodu.

                     Oba druzi, promočení na kost, jen nepřítomně hleděli do dáli nechali se unášet směrem k mohutným horám. Už nevnímali čas, prostě jen seděli a snažili se nepřemýšlet o tom, co se stane. Takto uplynulo několik hodin. K večeru začali pozvolna stoupat a Joskar se probral ze snění. Upozornil chlapce a oba vyhlíželi co přijde. Po pár minutách se dostali až na horizont, za kterým spatřily dvě skaliska, na jejichž vrchol nedohlédli. Sužovali se do temné soutěsky, jenž střežila kamenná bašta Kritur. Tvořily ji čtyři řady barikád, přičemž opevnění s každým novým valem rostlo do výše. Strážní věže spojovala hradba měřící třicet stop do výšky a patnáct do šířky. Měla půlkruhovitý půdorys a byla vpuštěna do skály. Před nimi stála masivní brána, po stranách obstoupena vysokými hláskami, na nichž stáli ozbrojené hlídky. Na chvíli opět zastavili a potom orci znovu začali řvát a brána se pomalu začala otevírat. Kolona se dala do pohybu. Projeli zlověstně vyhlížejícím průchodem do neznáma. Kolem nich se vynořilo pár velkých budov, které sloužící pravděpodobně jako kasárny. Nerostly zde žádné stromy, keře, květiny ani travina. Všude samé kamení a prach. Ve skály byl otvor ze kterého proudem vytékala čirá bystřina a viaduktem kolovala podél hradeb, takže sloužila jako neustálý zdroj pitné vody. V srdci pevnosti stála vysoká hláska, kde sídlil správce hradu, Thuirgh.

                     Thuirgh se nevyznačoval zrovna mohutnou postavou, jako většina orků, nebyl to pravý krvelačný zabiják, přesto si dokázal zjednat velký respekt a úctu. Chybělo mu mnohé, ale jako jeden z mála orků byl bystrý a velmi vypočítavý. Právě tyto dvě vlastnosti mu zajistily takto vysoké postavení v orcké hierarchii, přestože na tyto posty král volil především nejsilnější a nejodvážnější bojovníky. Pro některé závistivce to byla tak nepochopitelná skutečnost, že se Thuirghovo postavení stalo zdrojem mnohá diskusí a pomluv po celé říši. Povídalo se například, že Thuirgh tuto pozicí zastává jen díky krevní spřízněnosti s králem. Pravdou ale bylo, že vládce se k panování dostal za poněkud záhadných okolností, přičemž zemřeli všichni jeho bratři, kteří pro něj představovali reálné nebezpečí a zbývala jen otázka, komu král svěřil tento podlý úkol. Těchto pověstí existovala spousta, faktem ale zůstávalo, že Thuirgh své léno, pevnost Kritur, spravoval dobře.

                     Kritur postavili orci již v dávných dobách ještě před počátkem druhého věku a střežilo jedinou přístupovou cestu do jejich říše. Tvořily ho dvě ležení, každé z nich obepínalo horu z jiné strany a propojovala je pouze úzká soutěska. Severnější tábor, Kie Linq, sloužil jako zásobovací. Skladovali se zde suroviny a ty se potom rozváželi po okolí a také do druhé části bašty, Kie Brutu, jenž plnil obranou funkci. Zde měl také sídlo správce Thuirgh. Pevnost nikdy nikdo nezdolal a pravila se legenda, že byla pro lidské pokolení prokleta. Jedině prý bytost, kterou sem orci dobrovolně vpustí, ji může pokořit…

                     Část konvoje se je opustila a zůstala v pevnosti ale vězni pokračovali dále, vnořili se do temné soutěsky. Ostré sklaní stěny se tyčily nebezpečně blízko a přepadala je stísněnost. Nad průvodem panovala tmavá obloha a déšť ani na okamžik neustával. Po pár minutách znovu vyjeli na volné prostranství a ocitli se v podobné pevnosti, ve které byli před pár chvílemi. Všimli si ovšem, že hradby jsou poněkud menší, zato stavení je tu o to více. Zabočili z hlavní stezky doprava a kolona se začala trhat, jak se povozy rozzařovaly a mířily každý k jiným příbytkům. Ten jejich, spolu s několika dalšími zastavil u chatrné, prkny sbité noclehárny. Orci je rychle vyvedli z klecí a zaháněli je do budovy, kam jich nacpali dvakrát více, než byla maximální možná kapacita. Zapadla petlice. I když tu stáli celkem stísnění, všem se ulevilo, že si mohou trochu protáhnout končetiny. Místnost páchla zatuchlinou a těžko se dýchalo. Nestál tu žádný nábytek. Vězni byli smíšeni, postávaly zde i ženy. Všichni se nervózně rozhlíželi a nevěděli, co očekávat. Po několika minutách se postupně začali skládat na zem, což bylo velice těžké. Překáželi si, leželi na sobě, až se nikdo ani nemohl pohnout. Joskar a chlapec spočívali těsně vedle sebe. Cítili přerývavý dech ostatních, který jim nemilosrdně vanul pod nos. Vedle nich se mačkal jeden muž se ženou, pravděpodobně manželský pár a něco si šeptal. Hoch je, ač nerad, musel poslouchat. Zjistil, že žena se jmenuje Fila a muž Nardem. Jeho choť se o něco strachovala, ale on je pomalu přestával vnímat a usínal.

                     Už upadl do dřímot, když ho probudila rána, jak někdo práskl dveřmi. Podíval se k nim a spatřil dva orky, které ozařovaly blesky v dáli. Chlístala z nich voda.

                     „Všechny ženský stávat, půjdete s námi!“ přikázali společně. Nikdo nevstal, zato se většina vězňů roztřásla. Šel z nich strach.

                     „No tak, bude to?“ pokračoval jeden a chopil se rukojetí meče. Ženy začaly panicky ječet a to je bohužel prozradilo. Ork vešel dovnitř, zatímco druhý hlídal, aby nikdo neutekl. Šlapal po tělech a hledal ženská těla, která nešetrně zvedal ze země a předával je ke dveřím. Takto prošel celou místnost a nakonec se vydal zpět ke vchodu, když v tom zahlédl Filu a popošel k ní. Chystal se ji vzít za paži a zvednout, jenže mu cestu zahradila tmavá postava. Byl to její muž.

                     „Nech ji být ty svině,“ Pronesl odhodlaně.

Ork na něj překvapivě zazíral, pak ho ale vzal a jednoduše hodil ke stěně. Chopil ženu a přehodil si ji přes rameno a vydal se ke dveřím. Muž si ale pospíšil za ním, vyskočil a pověsil se mu za krk. Nastal zmatek a všichni této scenérii užasle přihlíželi, nikdo se ani nepohnul. Ork sebou škubal a ve zběsilé potyčce se ho snažil setřást, což mu stěžovala ta okolnost, že mu Nardem vši silou mačkal oči. Zrůda se motala, až se dostala ke dveřím, náhle zakopla o ležící tělo a vylétla otevřeným průchodem ven. Jeho pomocník, který mezitím ženy svázal se vydal za ním. Náhle se ozval nelidský řev a všichni se nahrnuli ke dveřím a skulinám v prknech. V měsíčním světle spatřili Orka zmítajícího se v bolestech, muž mu totiž vydrápal oči, přičemž sám upadnul na zem. Nato se přihrnuly posily a chopily se vězně a odváděly ho pryč i s ženami. Jedno z monster se k nim vrátilo a nařídilo, aby všichni zalehli. Potom zavřel dveře a petlice znovu zapadla.
                        Nikdo se nepohnul ani nepromluvil. Všichni jen horečně přemýšleli. Snad několik minut užasle seděli. Chlapec se podíval na Joskara, který na něj mrknul a naznačil aby si znovu lehnul.

                     „Ten muž je velice statečný,“ konstatoval suše Joskar. Hoch přikynul.

                     „Zajímalo by mě co se s ním stane,“ poznamenal.

                     „Zemře,“ odpověděl Joskar. Mladík na něj vyděšeně pohlédl. Nedokázal si něco takového připustit, přestože bylo nad slunce jasné, že to tak skončí.

                     „Víš, na světě existují důležitější věci než samotný život. Myslíš, že by ten člověk mohl dál žít s myšlenkou, že nechal svoji ženu prostě jen tak odejít? Lepší je zachovat se správně a zemřít, než se skrýt do díry a strávit celý život o samotě a s výčitkami. Ten muž se zachoval jako pravý rytíř, teď může přejít na druhý břeh v pokoji,“ pousmál se Joskar a chlapec mu musel dát za pravdu. Zamyslel se a chvíli oba druzi mlčeli. Pak si něco začal drmolit pod vousy.

                     „Co říkáš?“ vyzvídal Joskar. Chlapec na něj zaujatě pohlédl a dával si s odpovědí na čas.

                     „Myslím, že už vím jak si budu říkat. Nardem, tak se jmenoval ten muž.