OSEL A RŮŽE

Byl jednou jeden osel
a spokojeně žil,
než jednou v ranní rose
na růži popatřil.

Ta růže byla překrásná
jak démant, červená,
s perlami rosy na listech
a vůně její dech.

Osel tam stál jak zmámený
a tiše hovořil:
"Tys nejkrásnější na Zemi.
O Tobě jsem vždy snil.

Svou krásou teď i v poledne
i slunce zastíníš,
že připadne si nevzhledné,
leč Ty ho uklidníš.

Jemnou vůní, slovy pár,
pohledem laskavým,
že ztiší svého hněvu žár
a ten zmizí jak dým.

Růže je tím zaskočena:
"Och. Za kompliment dík.
Však já jsem jenom květina.
Tys lichokopytník."

"Co na tomhle všem záleží,
když já Tě miluji?"
řek osel rdíc se po uši,
šlapajíc do tůjí.

"Co na tom, že plot dělí nás?
Že z dubu je? Tak ať!
Mě nezastaví ani ďas,
když mám Tě tolik rád."

"Můj oslíku, hloupý, milý,
já brzy odkvetu,
a po mě časem zbyde tu
jen na krajině sníh.

Zastav slzy, neplač prosím.
Alespoň teď ne už.
Představa, že Tě ztratím
sama je jak tuš.

Zas přijde jaro, rozkvetu,
snad nezapomeneš.
Přijdeš mi říct krásnou větu,
já řeknu Ti ji též."

Osel vesele přikývnul
a slunce stouplo výš:
"Potrvá naše láska dál
a nezanikne již.

Nakloň se ke mě, růže, víc,
chtěl bych být k Tobě blíž.
Už nesnesu déle jen snít,
musím Tě políbit."

Růže svou hlavu sklonila,
osel jen hubou chňap.
Skončila růže spanilá,
a i náš příběh. Snad.

---