Jen si tak uvažuju

Jen si tak uvažuju…….

Určitě jsi viděl Matrixe.

Ten první svět, který vytvořili pro lidi jako náhražku za ten skutečný, jenž jim navěky odepřely stroje, byl nádherný, utopický, nikdo nestrádal, ale lidé v takovém světě neuměli žít. Můžeme si vzít mnohý příklad z historie. Je jich na tisíce. Mne napadá momentálně třeba tenhle. První polovina 20. století – Alžířané vs. Francouzi (v rámci imperialistické říše), abys v tom měl jasno, šlo o politiku. ….“Když muslimové protestují, rozčiluje vás to. Když souhlasí, podezříváte je. Když mlčí, bojíte se………“

My potřebujeme k životu bolest, utrpení….a možná se v tom z části i rádi utápíme. Bolest není naším nepřítelem, i když to tak na první pohled nevypadá. Díky ní víme, že ještě cítíme a žijeme.  Snad je to věčný koloběh lidského života, po něčem toužíme, představujeme si, jaké by to bylo vlastnit to, prožít to..a skutečnost je často velice jiná, taková šedivější, ne tak barevná, a přec neztrácí na lesku. A my se ženeme dál…a dál…naše srdce a naši mysl zaplní jiné sny, jiné cíle, jiné touhy, některé nenaplnitelné, některé o něco lehčeji dosažitelné. Je to naší nezbytnou součástí. Co je člověk bez snů, bez fantazie? Bez svého vnitřního světa?  Nedokážu si představit, že bych někdy o tohle všechno přišla. Musela bych se z toho asi zbláznit. O tom to možná je. Kdybych tu měla žít bez těch svých barev, snů, představ, jen tak proplouvat životem kolem nás, tolik uspěchaným, chodit do práce, a tak, asi by se mi tu moc nelíbilo. Není to naivita, jen si ráda ponechám své „iluze“, dokud mohu.

Svět je takový, jaký jsme si ho udělali. V našich dějinách se odráží člověk. Ne nadarmo se říká, že se historie opakuje. Tak jako člověk není dokonalá bytost, tak i náš svět nemůže být dokonalý. Ani po tom ve skutečnosti nikdo netouží. Za chvíli, by nás dokonalost omrzela. Po čase by zevšedněla, unudila by nás k smrti. Bez toho, aniž bychom poznali to špatné, jak bychom pak rozeznali, co je dobré? Tak jako noc střídá den, tak se střídájí i různé etapy našeho života. Faktem je, že těch dobrých věci není méňě než těch špatných, ale my rádi mluvíme jen o tom špatném a to dobré často přijímáme s vehementní samozřejmostí.

Kdyby bylo nebe naším zrcadlem, každý by upíral zrak k zemi. Přečetla jsem si pozorně Tvoje řádky…kráska….není to špatné, snad jen zpočátku jsem si víc než kdy jindy začala uvědomovat, co mi jednou řekl, nebo možná spíše i vytkl jeden skvělý člověk. „Skvělé, báječné, perfektní, grandiozní, úchvatné... máš skvělý talent. Děj utíká stejně rychle jako čas, což se mě nikdy nepodařilo. Je v tom také vidět, to vyzdvihování hezkých žen. Každá Tvoje žena v příběhu je mladá, sexy a přitažlivá. Kam vymizely starší ženy, a nebo ty méně hezké? Proto se ten Tvůj svět v příběhu zdá moc přitažlivý.. ikdyž je zkažený... ale pozorného čtenáře by to spíš tahalo za nos. Mohu říci že jsem to hltal. Opravdu hltal. Takovým způsobem psal mladý Asimov. Strohé přitom barevné, dějově bohaté a přitahující....“ /napsal o mé budoucí (rádoby) knize z mafiánského prostředí./

Ano, on má pravdu. Myslím, že tohle v náš vytváří naše ješitnost. I když hovoříme o tom, že krása je povrchní, pomíjivá, že není důležitá, všichni chceme být krásní, všichni o ní sníme. Ješitnost, povrchnost. Ať se nám to líbí,nebo ne, je to přirozená lidská vlastnost, kterou nelze potlačit. Uvědomila jsem si to, jakmile jsem začala číst Krásku. Ano, jistě, pro každého znamená krása něco jiného, každý má své „parametry“.

Když nad tím tak přemítám, musí tu být někdo ošklivý, abychom mohli posoudit, co je krásné. Musí tu být lidé chudí, abychom mohli být bohatí. Někdo musí zemřít a jíní se musí narodit. Říkám si, asi to tak má být. Je jasné, že každý by chtěl být šťastný, ale to není uskutečnitelné. Možná v tom vězí fyzika…..indukce, magnetická pole…...Mohla bych tu napsat řadu a řadu ušlechtilých slov, vyjmenovat je jako abecední seznam J avšak k čemu by to bylo dobré, když by to byly jen pouhá líbivá slova, nevystihující ekvivalentní podstatu toho, co se tu snažím říct?

Když si tu tak po sobě čtu tyhle řádky, řikám si, o čem vlastně jsou? Někdo by mohl namítnout, že o ničem. A trochu se bojím, že by mohl mít  pravdu.

Všechno je tak relativní a pomíjivé. Nejen my, jako živé lidské bytosti, ale teď mám na mysli naše city, názory, myšlenky…

Čemu v tom případě pak můžeme věřit? I pravda je relativní pojem. Pravda je to, čemu věříš. A sama dobře vím, jak rychle a snadko člověk uvěří, hlavně pak když tomu věřit chce. Pro mne může být pravdou to, co například pro Tebe pravdivé není. A nikdo není kompetentní rozhodnout, na čí straně je pravda. Je to složité, a bylo by to na dlouho. Snad až jednou budem někde spolu sami a budeme mít spoustu času, tak to rozeberem, protože se tak můžeme navzájem doplňovat a to znamená strašně moc. Stačí pár slov a už se naše mysl a naše uvažování začne ubírat jiným směrem, než kterým se ubírá takhle, když tu sedím sama a nechávám volný průběh svým myšlenkám. Má tohle vůbec hlavu a patu?

A koneckonců – není to jedno?

J J J J

Už se mi zavírají oči a určitě už píšu nesmysly. Jdu si lehnout. Dobrou noc, bráško.