Sen

Už asi tři hodiny se převaloval na posteli. Mozek běžel na plné obrátky a tělo měl ztuhlé a zatnuté. V pokoji bylo horko. Širokým oknem mu do pokoje pronikala směs měsíčního a umělého světla, která nutila všechny věci vrhat dlouhé stíny. Po místnosti se jemně proháněl vítr a houpal záclonou, takže se i všechny stíny na protější zdi lehce chvěly.
Převalil se na záda, odhodil peřinu z prsou a odlepil pyžamo přisáté k hrudníku. Snažil soustředit na svůj levý palec u nohy, představoval si, že se uvolňuje, ztrácí a postupně mizí. Pak pravý palec, chodidlo, lýtko, koleno, stále vzhůru. Šlo to pomalu. Jeho soustředění bylo neustále vyrušováno přemíláním dnešní cesty domů. Zítra půjde a všechno nahlásí. Kdyby tak šel zastavit mozek! Musí si nějak vyčistit mysl. Představil si bílou zeď a přikázal si nemyslet na nic jiného. Bílá zeď, bílá zeď, zeď, nic na ní není, jen bílá zeď. Všechny myšlenky se najednou ztrácely a do popředí nic nevystupovalo, jenom bílá zeď a nic na ní. Malátně se zaradoval. Bílá zeď, bílá zeď, opakoval v duchu, zatímco jeho pozornost pomalu ochabovala…
Se slabým zaduněním přejela bleskurychle po zdi tvář a zanechala na ní krvavou stopu. Viděl jen zeď s letmou červenou čmouhou. Polekal se. Najednou se hlava vrátila a narazila do stěny podruhé, tentokrát přímo. A pak znovu a znovu. Viděl ramena pevně tisknutá párem rukavic, které jimi v rychlém sledu hýbaly ode zdi a ke zdi a hlavu opožděně opakující týž pohyb. Dlouhé světlé vlasy se třepotaly jako ve vichřici. Pak se náhle rukavice odtáhly a ramena s hlavou se svezla bezvládně kamsi dolů, odhalujíce na zdi obrovský flek. Podařilo se mu odtrhnout pohled ode zdi a uviděl muže, ohlížejícího se letmo na všechny strany. Pak se muž podíval jeho směrem a na chvíli se snad zachytili pohledy.
Otočil se a utíkal pryč, běžel uličkami a každou možnou cestou zahýbal střídavě doprava a doleva. Míjel bezpočet bílých zdí a na každé velký, červený, nepravidelný koláč. Všiml si plechového štítu vyčnívajícího do ulice, rychle pod něj doběhl a rozrazil dveře.
Zvonek zařinčel. Stál uprostřed malého krámku, sotva popadal dech. Bylo to vetešnictví. Za pultem seděl starý Číňan a klidně na něj hleděl. Kávu? Přisunul si židli k pultu, zatímco Číňan zmizel za závěsem z korálků. Prohlédnul si krámek. Staré kyvadlové hodiny, vyřezávanou lenošku, zaprášená alba známek, šachový stolek. Černobarevný televizor. Jednu celou stěnu zabírala knihovna, která se táhla vzhůru až ke stropu. Bylo to celku vlídné prostředí. Podařilo se mu se na židli trošku uvolnit, ohnul záda a sesunul se po opěradle níže. Spojil ruce a přivřel oči, cítil se malátný a vláčný.

Náhle ho vytrhla z malátnosti vzdálená, přesto však křiklavá rána, doprovázená zvonkohrou sypajících se střepů.

Vstal a přistoupil k proskleným dveřím vetešnictví. Podíval se ven. Všechno bylo tiché a klidné, jen vítr se s hučením proháněl ulicí. Přitisknul nos až těsně ke sklu a pátral po vzdálenějších oknech. Žádné nebylo rozbité. Slídil očima dál. Slyšel přeci zcela zřetelně, že se rozbilo okno. Rozčílilo ho to. Ještě jednou si prohlédl všechna okna v protější ulici jedno po druhém. Nic. Za sebou uslyšel Číňana jdoucího po schodech vzhůru. Rychle se vrátil na své místo. Korálky se rozhrnuly. Číňan nesl podnos s konvičkou a dvěma malovanými hrnky.

Seděl, před sebou kouřící kávu. Pomalu šplhal pohledem po pruhu rozptylujícího se oparu, až se skrze něj podíval do tváře svého spolustolovníka. Skrz páru se obličej střídavě vytrácel a znovu objevoval jako jezero na poušti. Rysy byly matné a rozmazané, jako by je namaloval prstem na zamlžené zrcadlo a nechal schnout. Na okraji pultu, těsně u svého břicha, si náhle všiml páru černých rukavic, ze kterých se táhly dvě mohutné paže, ztrácející  se kdesi v kávovém dýmu.
Krámkem se prohnal průvan a rozfoukal kávovou clonu. Číňan se na něj zlověstně šklebil. Opět se ho zmocnila úzkost. I tady ho může najít. Pohlédl skleněnými dveřmi ven na ulici. U chodníku zastavilo auto. Vstal a sáhl po klice.

Dveře se s velmi opravdovým zaskřípěním otevřely.

Vyšel na ulici a nastoupil do auta.
Seděl na zadním sedadle vedle svých dvou kamarádů ze střední. Za volantem seděla štíhlá plavovláska. Přímo před ním se opírala hlava s poďobaným krkem, patřící nějakému mladíkovi. Jeli prázdnými ulicemi. Nikdo nemluvil. Pak, jako by se to dralo na povrch, uslyšel v tichu slabé šeptání kroků. Postupně kroky sílily, byly stále blíž, až byly téměř u jeho hlavy. Komu patří?
Podíval se do zpětného zrcátka a prohlédl si dívku, jenž řídila. Byla mu povědomá. Zřejmě musela jeho pohled vycítit, neboť na chvilku odhlédla od řízení a poslala mu skrz zrcátko vyzývavý úsměv.
Mohla byste prosím vypnout rádio?
Jistě.
Znovu se usmála a  natáhla ruku po rádiu.

Ozvaly se dva silnější dunivé kroky, kterým jako příraz předcházely jiné, jež narušily rytmus pravidelné chůze. Jako by ti, jimž kroky patřily, stanuli na místě, které si vytyčili za cíl.

Mám pro vás nabídku.
Plavovláska si zkoumavě prohlédla všechny tři, jak se mačkají vzadu. Kývla směrem k mladíkovi na sedadle spolujezdce.
Víte, tady Jožo je strašně stydlivý. Vy tři mi uděláte návrh. Když nebudu souhlasit, ať je po vašem. Když se mi návrh bude líbit, tak… spiklenecky se usmála. A nakonec půjde Jožo, protože se tak hrozně stydí.
Tělem mu projela vlna tepla a drobného strachu, jelikož tušil, co bude následovat. Vzápětí ucítil na svém těle dotyk teplé kůže, na tváři horký dech. Najednou byla tak blízko něj. Miloval se s tou ženou.

 „Je to on?“

Hluboký bas, který náhle zazněl, ho vylekal. Seděl zase na zadní sedačce auta. Otočil se za hlasem. Koukal na svého bývalého spolužáka. Jistě, jsem to já, napadlo ho. Ten hlas, jenž promluvil, ale neznal, k tělu s vůbec nehodil. Dělo se něco divného.
Náhle se v něm začaly míchat city jakoby v barevném víru. Nevzpomínal si, na co myslel před chvílí, neměl myšlenky, jen přívaly pocitů. Byl vzrušený, zcela propadal ženě, jejíž obličej si nedokázal vybavit. Nekontroloval se, jeho tělo se zmítalo. Začal se třást chtěním, hlavou se zabořil – i když jistý si svým vnímáním dávno nebyl - mezi dívčiny prsa, líbal ji.

„Je.“

Co to? Na chvíli byl opět v autě, ale pak nový příliv vášně ovládl jeho tělo. Hltal rozkoš z dívčina těla, nedokázal to však natolik, aby se cítil být aspoň na chvíli sytý, nevěděl, kam ji má líbat dřív. Vnímal zřetelně pnutí všech dívčiných svalů, každý její pohyb ho vzrušoval, byl jimi zaplavený. Zešílí. Nejradši by ji celou pohltil, pozřel.

„Koukni, jak se mu rychle hýbou víčka.“

Slyšel to. Něco tady nehrálo, nemůže přece… Miloval se, dotýkal, objímal dívku jako by ji chtěl rozdrtit. Necítil slast, jen svoji neukojitelnou žízeň, s každým dotykem bylo jeho vzrušení větší, napětí v mozku sílilo. Vášeň ho ovládala, nemohl se dostat pryč. Věděl, že už to nevydrží, pukne a rozptýlí se do všech koutů vesmíru, očekával ten okamžik a v duchu odpočítával vteřiny.
A náhle se octnul zpátky v autě. V autě. Nemůže být přece na dvou místech zároveň. Počkat, kde vlastně je?

„Asi se mu něco pěknýho zdá.“

Jasně rozeznával slova, nedokázal si však vybavit jejich významy. Snažil se soustředit. Jeho tělo se stále zmítalo. Odpoutat se tak od něj, konečně pochopit, co se děje! Když tu se mu mysl začala rozjasňovat. Počínal si uvědomovat, že se nachází jinde, postupně získával zpátky kontrolu. Kontury reality vystupovaly líně z všeobjímajícího zmatku na povrch. Myšlenky se proháněly prázdným prostorem a hledaly, kde by nalezly ukotvení. Když jsou myšlenky, musí být někdo, kdo je myslí. Konečně našel své tělo. Ucítil, že má ruce s prsty, nohy a bolavý krk, slepená oční víčka, která se nechtějí otevřít. Do jeho těla se začínal proudem vracet život.

„Tak už mu vystřel mozek z hlavy.“