Starý deník

Jako každý rok i letos trávím prázdniny u babičky na vesnici. Přestože jsem už téměř dospělá a mohla bych je strávit téměř kdekoli jinde.

Sedím v malé staré kůlně, kde je jen spousta harampádí. Chtělo by to ji uklidit. Snad někdy v létě.

Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem nepátrala, jaké tu jsou ukryté poklady. Zvědavost je silnější než já. Začínám se prohrabovat starými věcmi, které jsou pod silnou vrstvou prachu a které jsou pokryté mnoha pavučinami. Musím oddělat a posunout mnoho věcí, než se dostanu ke staré skříni. Je na ní starý zámek, ve kterém zarezl klíč. Naštěstí je odemčený.

Je zde spousta věcí. Staré vázy, kabát, nádherný kalamář a nějaké knihy. Ty mne zaujaly nejvíce. Teda hlavně jedna. Je vyvázaná v kůži, která prozrazuje stáří. Na mnoha místech je odřená. Je znát, že ji někdo bral do svých rukou dost často. Se zatajeným dechem ji otvírám.

Zůstávám stát s pusou otevřenou úžasem. To není kniha. Je to deník. Písmo, kterým je napsaný, je zastaralé. Teda na dnešní dobu. Takhle dneska už skoro nikdo nepíše. Poznávám rukopis mé prababičky. Listuji deníkem. Teď si vzpomínám. Babička (tak své prababičce říkám) se o něm několikrát zmiňovala. Myslí si, že se navždy ztratil. Zavírám skříň a rovnám zpátky věci, které jsem musela odsunout. Vrátím se sem třeba zítra, abych zjistila, jaké další poklady skříň ukrývá. Deník si odnáším.

 Odpoledne jsem se rozhodla, že navštívím prababičku. Bydlí jen kousek odtud, ve vedlejší vesnici.

"Ahoj, babi." Podáváme si ruce.

"Ahoj,Vendulko. To jsi hodná, že ses za námi přišla podívat. Co tě přivedlo navštívit staroušky?"

"Víš, babi, mám  pro tebe něco, co by ti mohlo udělat radost."

"Vážně? Máš pro mě flašku slivovice?" Obě se rozesmějeme.

"Ne, to ne.Mám pro tebe něco lepšího."

"Tak už mě holka nenapínej. Víš, že jsme strašně zvědavá."

"Ano, to vím. Víš, dnes jsem byla zase ve staré kůlně. Zvědavost, kterou jsem mimochodem zdědila po tobě, mi nedala a otevřela jsem tu skříň. Našla jsem tam tohle." Podala jsem jí její starý deník.

Babička si ho vzala a přejížděla rukama po kožené vazbě. "Ale, to je.." řekla hlasem roztřeseným dojetím.

"Ano, babičko." odpověděla jsem jí s úsměvem. "Tvůj starý ztracený a po několika desítkách let znovuobjevený deník. "

"Já.. moc ti děkuju, Vendulko. Udělala jsi mi opravdu velikou radost. Větší než flaškou slivovice. Opravdu."

"Nemáš zač, babičko. Vidíš, že je ta zvědavost k něčemu dobrá. A kde je vůbec dědeček?"

"Ále, sleduje fotbal a hudruje, jaký to bylo za našich mladejch let."

"No jo, děda." Rozesmýly jsme se.

Po chvíli jsem odešla. Vrátila jsem se do kůlny. Úklid však nechám na léto.