Starý deník 2

Když jsem viděla prababičku o týden později, byla rozzářená.

"Vendulko, ten deník mi udělal obrovskou radost. Nevěřila bych, jak se dokážeme nasmát nad touhle snad milion let starou knížečkou vzpomínek. Jen povídej, dědku."

"No to víš, Vendulko. Babička si do něj zapisovala své myšlenky od doby, co jsme se poznali. Co já se na sebe nedozvěděl!"

"Ale nepovídej, dědečku. Mimochodem, co že se tam o tobě psalo?"

"Jéžíšmárja. Ty i babka jste obě stejný. Strašně zvědavý. Až otravně." Podívaly jsme se s babičkou na sebe, chytly jsme se kolem pasu a zároveň jsme řekly:

"No jasně."

"Jéžíšmárjá. Já se z těch ženskejch zblázním."

"To nedělej, dědečku zlatej. Byla by to škoda. Kdo by nám pak vyprávěl zážitky z války? Kdo by nadával na dnešní dobu a pány politiky? A, přiznejme si to, nikdo nefandí při fotbale tak krásně, tiše a slušně?"

"Vendulo, ty potvoro, že ti jednu vlepím." Naznačil, že mi vrazí facku a dal mi lepáka.

"No jo, nojo, dědo, už mlčím."

"To bych ti radil."

"Vendulko, na, tady máš ten deník. Přečti si ho. A nech si ho. A jen tak, mezi námi děvčaty, ne, že se budeš dědečkovi smát." mrkla na mě babička.

"Já - děkuju. Ale vrátím ho."

"Vendulo, opovaž se. Ať ho u babky nevidím."

Všichni se smějeme.

Když jsem přišla k babičce, šla jsem hned do kůlny. Sedla jsem si na svou provizorní židličku, rozsvítila petrolejku a nedočkavě otevřela deník. Listovala jsem jím a četla místy jen útržky.

3. červen 1948

Dnes jsem poznala Josefa D. Pohledný mladý muž. Vypadal, že měl zájem.

15. červenec 1948

Dnes jsem s ním byla opět venku. Pozval mě na tancovačku! HURÁ! Ještěže to neví tatínek. Ten by ho hnal!

2. srpen 1948

Tancovačka se vydařila. Přišla jsem domů po půlnoci. Kdyby tatínek věděl. Jsem trochu zklamaná. J.D. mě akorát políbil na čelo. Suchar jeden.

3. srpen 1948

Opět jsme se byli projít. ANi mě nedoprovodil domů. Prý trefím sama. Nevychovanec jeden. Myslím, že si to s ním brzo rozmyslím.

10. září 1948

Nejradši bych mu vrazila facku. Celou dobu mlel o nějakým fotbalu. IDIOT! Ani se mě nezaptal, jak se mám.

19. listopad 1948

Idiot, nevychovanej suchar beze smyslu pro humor. A zrovna s ním jsem začla dneska chodit. Tatínek o tom ví. Vzal to s klidem.

Smíchem se válím v prachu, pavučinách a kdo ví v čem ještě. Ale to mi teď nevadí. Babička se za mnou přišla podívat, co se to děje.

"Jsi v pořádku, Vendulko?"

"V naprostém, babičko. Jen jsem si na něco vzpomněla."

"Dobře, dobře. Nebudu rušit."

"Děkuju." O deníku neví.

No, asi nemusím vědět o prababiččině milostném životě vše. Odrovnala jsem harampádí, oddělala  zrezlý zámek, otevřela starou skříň a deník jsem vrátila tam, odkud jsem ho vzala. Třeba ho najdou další generace a budou si v něm číst. Skříň jsem zarovnala tak, jako byla před tím, než jsem ji otevřela. Sedla jsem si na židličku a zamyslela jsem se.