Snění

Hle, drahá, zahrada. Taková, po které srdce prahne. Svěží vánek tímhle sadem vane. S listím si pohrává, vesele poletuje. List padá. Snáší se, země dosahuje. Větřík neustává, pofukuje. Mech hebký a vláčný chodidla laská. Rosa čerstvě padlá, jako perličky pohozené, bezpočtem barev pomrkává. Tráva, ta se jen líně pohupuje, jazykem nezřetelným si pošeptává, písek jí tiše přitakává. A ty, drahá, jak zřím, se brouzdáš ostřicí s úsměvem sobě vlastním. Zpíváš. Písně znělé, sladké se vzduchem nesou. Naslouchám a jsem štasten s tebou.

         Na obloze, drahá, také mnohé věci uzříš. Ptáci krouží ve výšinách, perutě pozlacené. Mraky jako beránci načechraní a slunce září, svítí, hřeje. Avšak ustupuje, záře pohasíná.

         Plíživá temnota vše obklopuje a svými spáry svírá. Ale  nelekej se, drahá. Stříbřitá luna už brzy vzejde, zaplaší noční stíny a stříbro vystřídá zlato. Temnota zřídne, rozpustí se a zvláční. Stíny noční ustoupí, stříbrošedé šero zavládne a vše obejme ve svém chladivém náručí. Dá odpočinout unaveným perutím. Snášejí se stříbrnou tmou k příbytkům svým, usínají a spí jako právě ty, má drahá. Jemně a krátce oddychuješ. Cítím to, ale přesto nebdíš.

         Vidíš, drahá, krásy nezměrné, přesto pramálo ceněné. Nekonečně širá a temná cesta luny. Hvězdy pableskující na nebeské klenbě, viděné i neviděné. Sledují nás, drahá, tiše a trpělivě. Pozorují. Jako andělé dlící v nebeských síních. Každá někomu patří, přesto necítí se svázané.

         Drahá, probouzíš se, avšak beze strachu. Nový den se rodí, ale zemře a ještě tisíckrát znovu vzejde. Ničeho se neobávej, drahá, já s tebou jen jednou zato napořád přetrvávám.