Šelma

   Pocit zmaru a nekonečného utrpení. Sevřel mě náhle a bez varování, spáry temné šelmy do srdce se zaryly. Sápe se po všem, co mu do cesty přijde. Trhá a ničí. Trýzní duši mou. Krvácím.

   Světlo už nevidím, ač tu je, už pro mě nesvítí. Pohaslo. Tonoucí v oceánu smutku. Temno kolem, záchrana v nedohlednu.Kdybych teď zmrzl nebylo by rozdílu v mém pocitu.

   Šelma úřaduje. Neponechává nic v klidu, dokud nezbude jen chladnoucí mrtvola roztroušená po okolí. Stejně chladná jako led. Jako zmrzlý muž na jehož hruď vločky sněhu vrší bíle smutnou mohylu. Vzpomínku stejně chladnou jako mrtvou. Vztek a vzdor zemřely,šelma se rozplynula v ranním oparu. Utrpení však zůstalo, pomník tomu co bylo.

   Za pahorky jiskřící bledým přísvitem, slunce vstává. S temnem bojuje, vyhrává, ale rány zanícené divokou šelmou způsobené se jen tak nezhojí, napadený nevstává, leží. Už ani netrpí. Necítí.