Zima

Zima svítá. Vločka jasná k zemi padá, předzvěst toho, co by mělo být. Lány dálav nepoznané se závojem pableskujícím pomalu halí, zprvu jenom lehce lemují tvář pod ním ukrytou, ale jak se skládá jeden závoj přes druhý, nepronikne nic na světlo boží, co je pod ním ukryté. Všechno živé v srdci cítí jak mráz života upíjí. Nenáviděná královna zimní závoje své v krajině kupí, nenávist všech jí srdce sžírá, avšak myšlenky temné odhání. Není krutá, je jen spravedlivá. Všechny stejně zkouší, jedna míra. Výjimky nejsou, kdo nepochopí rychle zmírá. Avšak co kruté zdá se být, pod závojem nic než ryzí záměr není. Dobrý a laskavý, jenom skrytý. Těžké podmínky žití, které tento záměr skýtá, jako síto fungují. Když na pasece chudý rolník zrno od plev třídí, krutý není. Živé bytí však nejsou tak snadné k rozdělení, sami se musí rozhodnout. To nejlepší ze sebe vydat v beznaději a poté pod závojem bílým odhaliti, že mnoho dali, ale stále jsou celý a nezkřivení, mrazem nepřejítí a co víc lepší než kdy dřív. Že se nevyplýtvali ale rozšířili. K poznání tomu skrytému, pod mnoha závoji, se však málokdo dostane aby prozřel a začal se radovat z krásy skryté mnoha bílými vrstvami. Vločka jasná, k zemi se padajíc, nestihla už toho o moc víc. Zima pohasla jakoby nic.