Hluchý

Vidím světla, běžím rychle. Nestíhám a topím se vzduchem. Nebe rudne a cesta se prodlužuje v noční stíny upadá. Siluety neznáma mizí, šerem prochází a mizí. V dáli za mnou, jak cesta si běží. Slyším někoho, nikdo tu není. „Proč tě slyším, neznámý??“ „Protože všichni mě opustili.“ „Pojď neznámý, pojď se mnou, poběžíme cestou tou, necháme ji ubíhat kam jen si zamane. Ty sám, já sám.“ „Ne.“ Odpověď ta mne zmátla. „Proč jsi zde neznámý??“ „Památník tomu co bylo, zakalená vzpomínka na to co je, rozcestník na konci bytí, poslední zastávka, padlý anděl u cesty dlící...“ „Ptám se, cos provedl neznámý??“ Z dáli zazněl povědomý hlas, jako harfa zlacená znící: „Vrať se, počkej, neutíkej!!“ Neznámý zřel mé zaváhání, byl to jeho záměr. „Rozhodl ses za sebe, poutníku, a na druhé jsi nemyslel. Pevnou vůli projevil si, ale jakou cenu si zaplatil?? Byl jsi hluchý k ostatním i jejich citům. To je můj hřích ,poutníku, jsem Lamač vůlí, protože ostatním vracím sluch a trest můj, že neviděn a nemilován zůstat musím. Nyní běž ,poutníku, a slyš má slova, neštastný zůstává ten kdo sebe povýší nad ostatní.“ A já zůstal stát a již jsem neutíkal.