Proč?

Ráno vyšel z domu. Ve spěchu a obavách vyběhl, do temné ulice odbočil, popelnici přitom přeskočil a ani si nevšiml že zapomněl si botu právě tehdy, když vyšel z domu. Uličkou temnou a klikatou stíny se táhnou stejně jako ten za patou. Strachem celý zničený, s vypětím všech sil, obavami trýzněný běžel dál a v dál, bezdomovců nedbaje, ušpinil si nohu a to právě tehdy když zapomněl si botu. Zaklel, zařval, otíraje psí výkaly o kraj. Kraj to byl betonový psími výkaly do té doby nepoznamenaný. Vztekle supěl, běžel dál. Stín nepokojný, za jeho zády jakoby líně vynořil se. Sestával se jen ze změti tmavých barev, vskutku neveselý pohled. Chlápek co zapomněl si botu právě tehdy, když vyšel z domu ve zmatku psím výkalem způsobeným, odbočil nesprávně, osud jeho už má na dosah. Chlápek tento rodinu má a špatně nežil. Děti vychovával, ženu živil. Stín se blíží, nemněným a stálým tempem. Světla potemňují a chlápek ve slepé uličce stojí. Zeď za ním, stín před ním a psí výkaly na patě. Vystrašeně poulí oči, rychle vydechuje, zády se do zdi vpíjí. Stín zastavuje, zdvíhá ruku, pistoli v té ruce má a střílí.... Chlápek se teď celý do zdi vpíjí, k zemi sesouvá se, bulvy vytřeštěné a slova na rtech zamražené: „Proč já?“