Padající hvězda

Zahlédl jsem v dáli záři slabou. Tiše se blížila k obzoru jako drobná jiskřička naděje, ukovaná z čirého bíleho plamene. Tu jal se mne zvláštní pocit a já musel si chtě nechtě sednout. Uprostřed pole, bláto všude kolem jen. A já zmožen alkoholem z mnoha předešlích let, začal nečekaně přemýšlet. Vize různé se mi honí hlavou, jedna za druhou, třetí za čtvrtou. Vybavuju si ještě stále ten pocit toho okamžiku, který dlouhý byl jak milion let. Vidění všeho co je, bylo a může být v mém životě. Tíživý pocit prázdnoty. Tak nějak se asi cítí nadoba co ji vysypali. Shrnuto krátce do pár slov, nic jsem nikdy nedokázal, uprostřed bláta sedím právě teď a nejspíš ani nic nedokážu. Ale jak tak hledím na tu sametovětemnou klenbu nebes a soustředím se na ten jediný bod který mě zaujal i přesto že velkou konkurenci kolem má, tak jakoby v zadu v hlavě se začne rozpínat pocit. V tu chvíli ještě neznatelný a slabý ale neochvějně sílící a pohlcující každou část mého bytí. A pak jsem prozřel a jasně uslyšel známí hlas, ikdyž kolem nikdo nemluvil: „Co si myslíš žes dokázal je nepodstatné, jen ostatní to posoudí a těm ať se daří stále líp.“ A já věděl že má ten hlas svou pravdu, protože jsem ho slyšel z vlastního hrdla vycházet. Padající hvězda tiše zamrkala, jak už má ve zvyku, a pohasla. Na to sem se zvedl z bláta, o milion let později a vydal se dál čelit svým přízrakům nezřetelným.