Oči

Obloha plačtivě slzela jednoho dne jarního. Město si pro změnu všude kolem malicherně hučelo a zlatý déšť v parku, rozkvetlý, jarním deštěm lehce zkrápěný, se tiše smál na své okolí. A já se smál na něho. Procházka krásná, zastávka krátká pod zachmuřenou oblohou. A dvě jasné oči do mých se zadívají, jak dvě hvězdy září a tiše zpívají. Hláska z úst nevznesla se, přesto hudbu slyším v tom podivném a podmanivém hlase těch dvou očí. Ty si modře září. Všude kolem louže plní se pomalu vodou a já pokračuji dál i tou velkou louží a s párem těch dvou očí. Jemně se vznáší, někdy jsou blíž a jindy vzdálené. Ony i někomu patří, ne však mě, ale jak tak plyně kráčím v to pochmurném a přec krásné poledne, je mi to jedno, ta píseň krásná je. A co víc, rozumím jí stejně dobře jako barvě těch dvou očí, co tiše se mnou kráčí a chladnou mou ruku zahřívají stiskem vřelým. Nechci je nikdy zapomenout, ty dvě perly vzácné, co jedné ženě patří. Té jedné, co tímhle světem kráčí, někdy je blízko a jindy zase ne.