Papír

Den pomalu upadá v zapomnění a noc se pomalu plouží, každý roh vymetá a vlády nad životem se ujímá. A já tu stále sedím s listem papíru prázdným a perem zteřelým. Myšlenky se mi honí hlavou jako smečka šelem. Divoké a nemilosrdné. Tolik bych vám toho říci chtěl, ale papír se slovy neplní, je zlý a nikdy nepromluví. Z duše mi oheň prýští a svět se točí, mé tělo nezvládá a líně uvadá. Tolik bych toho vyprávět mohl, co jsem viděl, co jsem prožil. Papír,  ten co přede mnou se tiše válí, v hlavě už dávno zaplněný mám. Pomalu se natahuji, pero zvedám a papír strachem křičí. Stále prázdný a já na něj jen zírám. Vyprávěl bych celé dny. Nocí temnou i jasným dnem myšlenky mé by se nesly. Stále zírám a papír přivyklý na svou prázdnotu na mě neustále křičí. Já přemýšlím, jako ostatně celý den a noc co byly předtím. Mám papír své řeči naučit, ale jeho vlastní ho zbavit? Odkládám pero, zase tiše zírám a vodku popíjím. Temně se usmívám a z okna ven civím. Hvězdné nebe se až k obzoru v dáli klene. Přemýšlím nad papírem tím prázdným. Teď nekřičí. Prázdné slova prázdnotu nezaplní. Vstávám ze židle. Prázdný jsem já. Beru flašku. Prázdná je ona. Odcházím. Prázdný zůstaneš i TY.