Ukolébavka

,,Spi, má malá, spí už včela
na medovém polštářku,
lípa ze sna vůni dýchá,
spinkej taky, buď už zticha,
hou, hou, houpy hou.“
 

 Jako malá slýchávala jsi ta slova každý den. To jediné Ti z dětství utkvělo v paměti. Slova a tvář matky, jíž se v očích odrážela bezmezná láska. Tam v dřevěné kolébce uprostřed domodra vymalovaného pokoje.

,,Měla jsi být chlapeček, víš. Táta si to přál, ale Bůh mi dal tebe a já jsem ta nejšťastnější bytost na Zemi. Není dne, kdy bych neděkovala za to, že tě mám, dceruško…“

 Když jsi byla o něco větší, vždy si večer sedla na postel, objala Tě a říkala, že žádnou jinou ukolébavku jsi nechtěla slyšet. Nikdy nezapomeneme na ten spokojený úsměv, jež se Ti rozlil po tváři, jakmile začala tichým hlasem broukat první tóny. Nezpívala úplně čistě, ty výšky máš po ní, ale stejně to byl ten nejkrásnější hlas, jaký jsi mohla slyšet. Ona milovala zpěv… máte hodně společného. Tolik, tolik se jí podobáš.

,,Až budeš mít jednou svoje děti, můžeš je také uspávat touhle ukolébavkou, když budeš chtít. Nechceš si jí zazpívat?

Spi, má malá, noc utkala
z hvězdných nitek plátýnko,
šiju, šiju ti košilku,
spinkej tiše, aspoň chvilku,
hou, hou, houpy hou.“

 Táta? Ne, ten jí nikdy nezpíval. Jeho hlas Ti zněl strašně komicky. Takový chraplavý a hluboký. Za to můžou cigarety. Místo spaní jsi se začala strašlivě smát a neexistoval způsob, jak Tě utišit. ,,Brum, brum, Áťa!“ znělo pokojíčkem pokaždé, když se vrátil z práce. Vlastně to možná byla úplně první slova, která jsme od naší malé dcerušky slyšeli.

 Až jednou zůstal dětský pokoj tichý. Přišla jsem za Tebou a nevěděla co říct. Byla jsi pořád moc malá. Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Nevěděla jsem, jak vysvětlit, že táta musel jít. Že už Tě nikdy nepolíbí na přivítanou, když se vrátí z práce. Protože už je někde…tam a dává na nás pozor. Podívala jsem se na Tebe a začala plakat. Vyděšeně jsi mi pohled opětovala. Zmatená tím, co se děje. A tak, nevěda, jak pomoci, jsi se mi schoulila do klína a začala také plakat. Hladila jsme Tě po vlasech, dokud jsi neusnula.
,,Máš jeho oči, broučku. Pořád v Tobě vidím tu malou holčičku. Mojí malou holčičku…“
A teď? Ráno jsem si prohlížela nějaké fotky, které jsi mi minule přinesla. Mám nejraději ty, na nichž jsme celá rodina. Se všemi našimi radostmi a splněnými sny. I mě se chce už spát, dceruško. Co kdybychom si naposledy zazpívali naší ukolébavku?

,,Spí má malá jako včela
na medovém polštářku,
košilku má z hvězdných nití,
na knoflíček měsíc svítí
hou, hou, houpy hou.