Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBalóniky tety Stely
21. 05. 2008
2
3
1302
Autor
Láďa Řemen
„Odnes to čil ty, mňa už bolí ruka,“ natŕčam ruku s igelitkou k staršiemu bratovi.
„Ukáž, čo nám dala?“
Hrabe sa v igelitke, vyťahuje niečo zabalené v alobale. Rozbaluje tortu. „Fúj torta! Steš to?“
„Ňé.“
„Já to ňésť ňebudem!“
„Ani já.“
„Daj to sem,“ schmatne igelitku, „Odložíme si to tu,“ šup igelitku do smeťáka, „Hahahaha.“ Aj sa smejem. Odlahlo mi, nebudem musieť jesť tetinu tortu. Zrazu ma premkol strach: „A čo keď nás videla?“
„Nevidela, okná má z druhej strany.“
„Ale mohla kukať cez špajzu.“
„Nekukala.“
Strihli sme si to cez park. Mohli sme ísť mestom alebo krížom cez park. Park sme mali zakázaný. Cez mesto je to nuda. V parku je vždy nejaká zábava. Je tam jazierko, to nás láka najviac. Ponaháňali sme divé kačice a žaby, tie nám dali zabrať, lebo vedia velmi šikovne zmiznúť pod hladinou, a o takú hodinku a pol sme vyšli z parku nedaleko našeho paneláka.
Starší brat: „Skúsme té balóniky.“
Ja: „Skúsme.“ A už aj fúkame.
Starší brat: „Pozri jaký je paránný.“
Ja: „Fajnový, také balóny ňemá ňido.“
Bola to dobrá cesta. Sme doma.
Mama: „Ďe sa tólko flákate! Teta Stela volala, že ste odišli už pred dvoma hodináma.“
Starší brat: „Šak už zme tu.“
Mama: „Dúfam, že ste zas neboli pri jazérku. Ďe je tá torta čo mi poslala?“
Ach, zarazil som sa, aj brat sa zarazil. Tak tá torta bola pre mamu. Ach, a my sme ju vyhodili a ešte aj musíme povedať, že sme ju ZJEDLI.
Starší brat: „Zjedli sme ju.“
Mama: „Neklameš?“
Ticho.
Mama: „Pod´ sem,“ obrátila sa na mňa. Hladká ma, díva sa mi do očí. „Vyhodili ste ju jak minule, že?“
Nemóžem jej klamať do očí. Prikyvujem so slzami v očiach. Je mi lúto, že som sklamal brata. Otec: „Tak vy vyhadzujete torty! Víte kolko ludí sa namakalo, aby ste tú tortu mohli jesť?“
Mama: „Nehaj ich prosím ťa? Já sa im nečudujem, nevíš jak hrozne Stela varí? Do piškóty (piškótového cesta) dává tolko oleja, že z nej teče. Do by to jedol?
Mama sa zahladela na mój balónik: „Ukáž to sem,“ prezerá si ho. Mračí sa. „Od kál to máš? Starší brat: „Dala nám ich teta Stela.“
Mama: „Dajte to sem.“ Berie nám balóniky. „Kukni sa, čo im dala,“ vraví otcovi.
Otec: „Nechaj ich, nech sa pohrajú. Ná šak čo.“
Mama: „To móžeš iba ty povedať, takú chlopotinu. Víš de si to daj,“ podáva mu naše balóniky.
Otec: „Stela nemá nikoho už trištvrte roka. Hádam sú aj po záruke.“
Mama: „Tak to mala vyhodiť. Stela je bláznivá.“
Starší brat: „Prečo sa nemóžme hrať s tými balónikmi?“
Mama: „Víš čo, nevypytuj sa a idzťe sa ešte pohrať ven, pozri jak je tam krásne.“
„Ukáž, čo nám dala?“
Hrabe sa v igelitke, vyťahuje niečo zabalené v alobale. Rozbaluje tortu. „Fúj torta! Steš to?“
„Ňé.“
„Já to ňésť ňebudem!“
„Ani já.“
„Daj to sem,“ schmatne igelitku, „Odložíme si to tu,“ šup igelitku do smeťáka, „Hahahaha.“ Aj sa smejem. Odlahlo mi, nebudem musieť jesť tetinu tortu. Zrazu ma premkol strach: „A čo keď nás videla?“
„Nevidela, okná má z druhej strany.“
„Ale mohla kukať cez špajzu.“
„Nekukala.“
Strihli sme si to cez park. Mohli sme ísť mestom alebo krížom cez park. Park sme mali zakázaný. Cez mesto je to nuda. V parku je vždy nejaká zábava. Je tam jazierko, to nás láka najviac. Ponaháňali sme divé kačice a žaby, tie nám dali zabrať, lebo vedia velmi šikovne zmiznúť pod hladinou, a o takú hodinku a pol sme vyšli z parku nedaleko našeho paneláka.
Starší brat: „Skúsme té balóniky.“
Ja: „Skúsme.“ A už aj fúkame.
Starší brat: „Pozri jaký je paránný.“
Ja: „Fajnový, také balóny ňemá ňido.“
Bola to dobrá cesta. Sme doma.
Mama: „Ďe sa tólko flákate! Teta Stela volala, že ste odišli už pred dvoma hodináma.“
Starší brat: „Šak už zme tu.“
Mama: „Dúfam, že ste zas neboli pri jazérku. Ďe je tá torta čo mi poslala?“
Ach, zarazil som sa, aj brat sa zarazil. Tak tá torta bola pre mamu. Ach, a my sme ju vyhodili a ešte aj musíme povedať, že sme ju ZJEDLI.
Starší brat: „Zjedli sme ju.“
Mama: „Neklameš?“
Ticho.
Mama: „Pod´ sem,“ obrátila sa na mňa. Hladká ma, díva sa mi do očí. „Vyhodili ste ju jak minule, že?“
Nemóžem jej klamať do očí. Prikyvujem so slzami v očiach. Je mi lúto, že som sklamal brata. Otec: „Tak vy vyhadzujete torty! Víte kolko ludí sa namakalo, aby ste tú tortu mohli jesť?“
Mama: „Nehaj ich prosím ťa? Já sa im nečudujem, nevíš jak hrozne Stela varí? Do piškóty (piškótového cesta) dává tolko oleja, že z nej teče. Do by to jedol?
Mama sa zahladela na mój balónik: „Ukáž to sem,“ prezerá si ho. Mračí sa. „Od kál to máš? Starší brat: „Dala nám ich teta Stela.“
Mama: „Dajte to sem.“ Berie nám balóniky. „Kukni sa, čo im dala,“ vraví otcovi.
Otec: „Nechaj ich, nech sa pohrajú. Ná šak čo.“
Mama: „To móžeš iba ty povedať, takú chlopotinu. Víš de si to daj,“ podáva mu naše balóniky.
Otec: „Stela nemá nikoho už trištvrte roka. Hádam sú aj po záruke.“
Mama: „Tak to mala vyhodiť. Stela je bláznivá.“
Starší brat: „Prečo sa nemóžme hrať s tými balónikmi?“
Mama: „Víš čo, nevypytuj sa a idzťe sa ešte pohrať ven, pozri jak je tam krásne.“