Nekonečně dlouhá.. (Odpuštění a trest)

Stála u vysoké vězeňské zdi

ve vlasech věneček z plavých kopretin.

V očí majíc slzy kalných kádí

zahleděná do vzdálených končin.

Čekala před starou bránou

s kousíčkem svého srdce na dlani.

Sledovaná letící vránou,

jak je její duše plna zoufání.

Tam za tou vysokou zdí

v pustém pokoji přítel na ni čeká.

Však její srdce ví,

že ji dnes nic nepoleká.

Jejich přátelství trvá i přesto,

že ten trpký zločin prý spáchal.

Za volant si přece tenkrát sed

a po silnici bez papírů chvátal.

Holku mladou prý u mostu srazil

a zmizel náhle z místa činu.

I když nůž si do srdce málem vrazil,

prý nenese na tom žádnou vinu.

Nekonečně dlouhá je samota za mřížemi,

kde si odpykává ten nepřiměřený trest.

Ona touží v samotě se svými myšlenkami

po chvíli, kdy se nechá svést.

Až vejde do těch chladných zdí

a chodbou tichou pomalu projde.

Tam kde leží on jak smutný stín,

tam ona odpuštění najde.

Pokud lásku v sobě ještě mají,

pak happy end se blíží.

Ale zdali konec špatné věci tají,

tak drama to vše ztíží.