Léto

Po tváři ji pomalu stekla další slza. Oči upřela na tu šedivou zem pod sebou. Prázdná ulice byla zahalená ve večerním oparu a mlhavé světlo pouliční lampy ji přízračně osvětlovalo. Všude bylo mrtvolné ticho. Jen tu a tam do tmavého města svítilo osamělé okno.

Pomalu přešla k okraji pavlače a opřela se o zábradlí. Přerývavě dýchala, jak bála udělat to, co si plánovala už dlouho. Nadechla se, přelezla zábradlí a stanula úzkém okraji pavlače. Rukama se stále držela studené tyče za sebou.

Nic už ji nezastaví. Nikdo ji nerozmluví to, co chce udělat. Je tu sama, všichni jsou daleko. Nikdo ji neuslyší, nikdo ji neuvidí. Pro nikoho tu teď není.

Celá se roztřásla a zoufale vykřikla. Další příval svých slz nedokázala zastavit. Cítila se tak sama. Nikdo se oni už dlouhý čas nezajímal. Bolestně trávila každou noc ve svém tichém a tmavém pokoji. Mezi těmi čtyřmi stěnami, které pro ni byly vězením a samotou, byl sepsán život jejich posledních dnů. Její chování se zřetelně změnilo a nikdo si toho nevšiml. Prosila o pomoc a nikdo ji nevyslyšel. Byla tak sama.

Pomalu postavila pravou nohu do prostoru a pohlédla k noční obloze. Hvězdy tlumeně zářily na tmavě modrém nebi. „Mami, chybíš mi. Moc. Jdu za tebou.“ Pustila se oběma rukama a vyšla vstříc prázdnému prostoru pod sebou.

„Ne, počkej!“ ozval se za ní tlumený hlas a silná mužská ruka ji zachytila. „Todle nesmíš.“

Volně vysela v prostoru a přála si to všechno skončit, ale ta ruka ji pomalu přitahovala zpět k zábradlí. Druhá ji chytila kolem pasu a jemně ji obě přenesly na pavlač, kde ji položily na studenou kamenitou podlahu.

Cítila se malátně a nacházela se na hranici bezvědomí. Slova a věty, kterými ji zahrnovala postava, v jejíž náruči ležela, skoro vůbec nevnímala. Cítila teplo a pocit bezpečí. Před tím, že její mysl úplně pohltila tma, spatřila mlhavou tvář mladého muže, který ji zachránil.
 

***

„Ahoj,“ ozvalo se za ní. Otočila se a pohlédla do tváře usměvavého mladíka. „Ty jsi Annie, ta dívka z pavlače, že?“ Pohodil hlavou a hluboce se jí zadíval do očí. Ty jeho byly překrásně modré a tak hluboké, že by se v nich mohla utopit.

Nervózně přešlápla a pomalu přikývla. Už to bylo dávno. Stalo se to před rokem a moc ráda na to nevzpomínala. Chtěla na to zapomenout. Nechápala, jak to mohl vědět.

„Jsem Alex.“ Podával jí ruku na přivítanou. „Možná si na něm nepamatuješ, ale už jsme se potkali.“

Pomalu stiskla jeho ruku. „No, nějak si na tebe nevzpomínám. Kde jsme se viděli?“

„Trošku mě to mrzí,“ v jeho očích bylo vidět zklamání. „Nechci se vychloubat, ale já jsem tě tenkrát zachránil, když si se pokoušela... o to... hmm... no... o tu sebevraždu.“

„Aha,“ sklopila oči k zemi a stiskla třesoucí se ruce. „Na tohle si moc nepamatuju, nikdo mi neřekl, kdo mě zachránil. Promiň.“ Pomalu se otočila a vykročila po cestě směrem k bráně školy.

„Počkej!“ Rozběhl se za ní a jemně ji chytil za ruku. Zastavila se a čekala, co udělá dál. Slzy se jí nahrnuly do očí a ona nechtěla, aby to viděl.

„Já ti nechtěl ublížit,“ litoval svých slov a tušil, co to vyvolalo. „Chtěl jsem tě už dávno poznat, ale nevěděl jsem, jak se k tobě dostat. Nevycházela jsi z domu.“ Pustil její ruku a čekal na odpověď.

Potřásla hlavou, aby zahnala slzy. Zvedla oči od země a znovu na něho pohlédla. „Tobě nevadí, co se teď ve škole o mě povídá?“

„Ne,“ znovu se usmál. „Můžu tě doprovodit domů?“

 
Uběhl už celý rok o té doby, kdy se pokusila o sebevraždu. Dva měsíce po pokusu strávila v nemocnici. Po té, co zjistili, v jakém stavu byla, ji převezli na jednotku intenzivní péče. Podvýživa, dehydratace a stres. Nějaký čas musela chodit i psychiatrovi. Nikdo doopravdy nevěděl, pro se to rozhodla udělat a co ji k tomu vedlo.

Její návrat domů tenkrát rozhodli její pěstouni oslavit a naplánovali malý výlet do města. Chtěli ji udělat trochu radost. Neuškodilo by to. Byla hodně zamlklá a pořád zavřená ve svém pokoji. Nakonec však z toho sešlo, Fosterovi odletěli ke vzdálených příbuzným do Anglie a Annie po celých dlouhých čtrnáct dní dělala společnost Mandy, která se o ni starala.

Annie Rosenbergová vyrůstala od svých šesti let, kdy ji při tragické nehodě zemřela matka, v dětském domově v malém pohraničním městečku Sunnydale. Od patnácti střídavě bydlela v různých pěstounských rodinách. Poslední rok však šťastně žila v rodině Fosterových v malebném a klidném předměstí v jednom z mnoha menších pavlačových domů. Fosterovi měli už pět dospělých dětí, jedno vlastní a čtyři adoptované. Rozhodli se Annie pomoci a zajistili ji příjemné rodinné zázemí i skvělou střední školu, US Sunnydale.

Dnes bylo Annie sedmnáct a byla ve třetím očníku. Před tím do žádné školy nechodila, měla ukončenou jen základní školu, ale díky domácímu učení a svým vlastním znalostem byla na školu dodatečně přijata do druhého pololetí. Nabídli ji i sociální a prospěchové stipendium.

Bylo to pro ní nové prostředí. Neměla žádné kamarády a nikdo ze třídy se s ní moc nebavil. Jednak to asi bylo proto, že nastoupila uprostřed školního ruku, a asi taky díky tomu, že se o ní celou školou šířily nejrůznější historky, kde vystupovala pod přezdívkou „Ta dívka z pavlače“.

Annie byla vysoká a štíhlá. Její stále dětskou tvář s krásnýma zelenýma očima lemovaly dlouhé černé vlasy. Byla hodně tichá a zakřiknutá, ale i přesto přátelská, hodná a měla skvělý smysl pro humor. Měla ráda zvířata, malovala a zpívala. Bohužel si zatím nenašla nikde žádné kamarády. Dopisovala si jen se svou kamarádkou z dětství, Karen, která měla to štěstí, že si ji vzala rodina z bohatší části města a žila tam už skoro sedm let.

Annie nic zvláštního do budoucna od života nečekala, tak ani netušila, jak se její život nástupem do školy radikálně změní. Dalších pár měsíců pro ni bude jedním velkým dobrodružství a letošní léto tím nejkrásnějším, které kdy zažila. Už za pár dní ji čeká veliké překvapení.

 

***

„Annie? No tak Annie! Posloucháš mě vůbec?“ Ten příjemný hlas ji vytrhl ze snění a zvedla unaveně hlavu z polštáře. Ležela na gauči v pokoji pro zdravotní sestřičky v nemocnici a nad ní stála Mandy, se kterou si ještě před chvílí povídala. Zjevně asi usnula.

„Milé dítě, ty mě vůbec neposloucháš,“ dodala a nasadila vážnou tvář. Annie věděla, že se na ni vůbec nezlobí. Nikdy by to nedokázala. Na to už ji znala moc dobře.

Mandy bylo už pětadvacet, ale pořád na to nevydala. Seznámili se spolu v nemocnici, kde Mandy pracovala jako sestřička a Anni tenkrát přivezli uprostřed noci ve špatném stavu. Starala se o ní skoro pořád a obě dívky se spřátelily velmi rychle. Annie byla pro Mandy něco jako mladší setru, kterou nikdy neměla.

Mandy byla nejmladší a taky jediné vlastní dítě Fosterových. Právě díky ní se k nim Annie dostala. Mandy byla vyšší než Annie, štíhlejší a její blonďaté vlasy ji spadaly jak překrásný závoj přes celá záda až k pasu. Oči měla světle modré a zářily veselostí. Měla ráda malování, fotografování, četbu a hlavně zvířata. Všemu se Annie naučila od ní. Mandy však narozdíl od Annie neuměla tak krásně zpívat, ale aspoň ji při tom doprovázela na klavír.

Annie si často pokládala otázku, co by dělala, kdyby nebylo Mandy. Byly nejlepší přítelkyně a neměly před sebou žádné tajemství. O všem spolu mluvily. Právě proto i dnes Annie za Mandy přišla, aby ji řekla, co se jí stalo.

„Annie? Jsi tam?“ prohodila vesele Mandy a zamávala jí rukou před obličejem. Annie se posadila a zadívala se na dveře pokoje. Nebylo to zas tak jednoduché. Mandy začínala být nervózní. „Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit? Co je to? Povíš mě to už konečně?“

 

***

 

„Můžu tě teda doprovodit domů?“ Pořád stál vedle ní a čekal na její odpověď. Znovu se podívala do země a nejistě přešlápla. Zvedl ruku, jako kdyby ji chtěl pohladit, ale pak si nejistě prohrábl vlasy a dodal: „Jestli nechceš, tak to chápu.“

„Ne, nevadí mi to,“ pronesla tiše a zadívala se na něho. „Já musím za Mandy, mojí sestrou do nemocnice. Slíbila jsem ji, že se za ní stavím a půjdeme pak spolu domů.“

„Aha.“ V jeho hlase bylo znát opravdové zklamání, ale i přesto se rozhodl nevzdát. „A nemůžu tě doprovodit k nemocnici? Pokud by ti to teda nevadilo.“

„Ne, ale vůbec ne. Můžeš.“ Tahle odpověď v něm vyvolala vlnu radosti. Bylo to na něm znám, vůbec to neskrýval. Doufala, že to nebyla chyba. To ale netušila, jak se jí za pár dní díky tomuhle změní život.

Alex byl vysoký kolem 190 centimetrů, dobré postavy a měl světlé vlasy. Bylo mu už osmnáct a chodil do stejné třídy jako Annie. Měl světle modré oči, díky kterým na něj letěla skoro každá holka ze školy. Stále však byl bez závazků. Jediným jeho závazkem byla kapela, kterou s kamarádem založil nedávno, a jedinou milenkou jeho elektrická kytara.

Jeho největším koníčkem byla hudba a vše kolem ní. Poslouchal metálový skupiny jako Evanescence, Nightwish či Within Temptation a skládal vlastní skladby na kytaru. S kamarádem se rozhodli založit kapelu, ale bohužel byli jen klávesista a kytarista. Momentálně hledali bubeníka a basáka.

V jeho životě byla i dívka, jeho nejlepší kamarádka Kelly. Dívka menší postavy, s krátkými zrzavými vlasy, zelenkavýma očima a roztomilým úsměvem. Znali se spolu snad už od školky a byli nejlepší kamarádi. Každý, kdo je viděl spolu a jak se k sobě chovají, by spíš řekl, že spolu chodí, ale nebyla to pravda.

„... musí to být skvělej pocit. Ještě jsem to nikdy nezažil. Stát na pódiu, tak to musí být paráda. Jen si to doma, když zkouším, představuju. Co ty na to říkáš?“ Skoro celou cestu i zahrnul záplavem informací, které na sebe prozradil. Za těch pár minut měla pocit, že o něm ví snad všechno. Že ho zná snad celou věčnost. Za to on se na nic o ní neptal. Bylo to tak lepší.

„No, já o tom nic moc nevím. Nikdy jsem na koncertě nebyla. Ještě nikdy. “ Zastyděla se za svoji odpověď. Připadala si tak nemoderní, když mluvil o všech koncertech a festivalech, na kterých byl s kamarády, a o hudbě, kterou poslouchá. Tohle bohužel neznala.

„Fakt? Nevypadáš na to. Tak můžeš jít někdy se mnou.“ navrhl ji s úsměvem na tvář a zastavil se u schodů. Stáli před hlavní budovou nemocnice. „Třeba tudle neděli. Ve městě jsou Livers a hrajou v Aréně.“ Na jeho tváři stále hrál ten překrásný úsměv.

Trochu znervózněla. Nechtěla se ztrapnit. „Já nevím. Známe se jen chvíli. Možná mě naši ani nepustí. Možná že bych...“

„Tak platí. Sejdem se v sedm před Arénou. Počítám s tebou.“ Kamarádsky ji objal na rozloučenou a jemně políbil na tvář. „Tak se měj a nezapomeň na neděli. Čau.“ Přeběhl silnici, na chodníku se otočil a ještě zamával, než odběhl směrem zpátky do města.

„Čau?!“ vyhrkla ze sebe a jistě mu taky zamávala. Sledovala ho ještě než zabočil za roh a pak ji teprve došlo, co právě proběhlo. Půjde s ním v neděli na koncert. Poprvé na koncert. Že by to bylo rande? 

 

***

 

„Půjdeš se mnou v tu neděli?“ vyhrkla na konec svého vyprávění a podívala se do překvapeného obličeje své nejlepší přítelkyně. Mandy nevěřila vlastním uším. Její malou přítelkyni někdo pozval na rande a ona ji teď poprosila, aby šla s ní.

„Já?“ pronesla a pomalu se posadila vedle ní. „Už je to trošku díl, kdy jsem byla na nějakým koncertě. Co bych tam dělala?“

„Šla bys se mnou. Fosterovi pojedou o víkendu na chatu k jezeru a ty zase dostaneš za úkol mě hlídat. Takhle mě budeš mít pořád na očích. Prosím?“

Pohladila ji po vlasech. „Annie, nevím, jestli bych dokázala zapadnout mezi vás, puberťáky. Už jste jinačí věková skupina a bavíte se jinak.“

Annie se lehce zamračila a dodala trošku naštvaným tónem: „Tak fajn. Bez tebe tam nepůjdu. Zítra ve škole mu řeknu, že jsi mě nepustila. Nejdu někam sama bez tebe mezi úplně cizí lidi.“

„Tak dobře,“ oznámila rezignovaně Mandy. „Půjdu s tebou, ale nepočítej s tím, že se nějak odvážu. Budu ti dělat jen společnost, nic víc. V neděli vyrazíme na ten koncert.“

„Hurááá!“ vykřikla radostí a vrhla se jí kolem krku. „Jsi ta nejlepší! Jsi ta nejskvělejší! Jsi ta nejmilejší přítelkyně, kterou mám!“ Radostí se dala do zpěvu a málem se roztančila po pokoji.

Mandy se smála s ní a pak dodala: „Ale kluci budou tabu. Nechci tě pak někde nahánět.“

Annie znovu objala svoji přítelkyni a už se těšila na nedělní večer.

Před šestou hodinou náhle zazvonil telefon. Zrovna seděla nad matikou a snažila se naučit na zítřejší písemku. Ten zvuk ji vytrhnul z číselného světa. Mandy ještě nebyla doma a Fosterovi zase vyrazili do společnosti. Koktejly, párty, divadlo. Žili v jiném světě.

„Ano?“ pronesla, když zvedla sluchátko. Možná to je teta z Francie, jak se říkalo mezi holkami jedné rodinné přítelkyni, která volala velmi často.

„Annie?“ ze sluchátka se ozval mužský hlas. „To jsem já, Alex. Nevadí, že ti volám?“

Byla docela překvapená, že volá. Viděla ho jen párkrát ve škole, teď si nějak sehnal její číslo a zavolal ji. Bylo to docela zvláštní a ji to nesmírně zajímalo.

„Alexi?“ pronesla s údivem. „Jak jsi sehnal k nám domů číslo?“

„No, zeptal jsem se po tobě ve škole, pak se kouknul do telefonního seznamu a zavolal.“ Z jeho hlasu byla znát nervozita. „Vadí ti to? Jestli ti to vadí nebo nějak vyrušuji, tak to se moc omlouvám.“

„Ne, to je v pohodě. Jen že mě moc někdo nevolá. Vlastně nikdo. Jsem docela ráda, že voláš.“

„Tak to jsem taky. Jak se vlastně máš? Co teď děláš?“ Jeho hlas už zněl veseleji a vypadalo to, že tento večer to bude na delší povídání.

„No, mám se docela fajn. Učím se teď do školy a nějak mi to neleze do hlavy. A co ty? Jo, chci ti potvrdit tu neděli. Určitě přijdu a ...“
 

***

Na pokračování se právě pracuje. Co nejdříve doplním..

---