S.A.M.N. aneb pendreky útočí

Strážní andělé městečka našeho

aneb pendreky útočí

,,Poručíku Štefane, zahlaste náástup!´´ zařval ve dveřích uniformovaný muž se čtyřmi hvězdičkami na výložkách a přejel pohledem malou, zakouřenou místnost.

,,A jeje, rotvajler nám přišel,´´ ozvalo se znuděně od stolu, u kterého seděli dva strážníci a hráli karty.

 Udýchaný kapitán ve dveřích zpražil pohledem své podřízené, kteří si s jeho příchodem dvakrát hlavu nelámali. ,,Řekl jsem, poručí...´´ uprostřed věty se kapitán zarazil. ,,Kde je, ksakru, Štefan?´´ zeptal se nalomeným hlasem, jelikož poručík Štefan byl jediný, kdo ho alespoň částečně poslouchal. On sám sem byl převelen asi před dvěma týdny, ale byl by přísahal, že mu tenhle špatný žert plukovníka Jardiše, který ho nechal přeložit kvůli, řekněme nezvyklé náruživosti své manželky, vzal přinejmenším pět let jeho překrásného, takřka staromládeneckého života. Nechápejte to špatně. Sedmadvacetiletý kapitán Aleš Kruntorád nebyl žádný záletník. Jenomže poslední co čekal, když kýval na menší výpomoc po práci, že to paní Jardišová pochopí jako jasnou výzvu k divokému milování na desce manželova stolu. Když pak plukovník vstoupil do hromadné pracovny a uviděl, jak z něj jeho drahá choť strhává pracovní košili bylo náhle o jeho slibně se rozvíjející kariéře rozhodnuto. Hned další den napsal vzteky nepříčetný Jardiš naprosto kolosálně stupidní doporučení, jež udělalo z do té doby prakticky kancelářské krysy policejního terminátora s bondovskými schopnostmi,  colombovskou genialitou a nesmrtelností komisaře Rexe. Poté přešel k mapě, zařval na postávajícího strážníka, aby mu ukázal, kde v té změti čar a písmenek leží jejich brněnská stanice a pak narval svůj tučný prst někam na opačný konec mapy. A tak trčel tady. V téhle díře, někde v Lužických horách, kde největším prohřeškem byla přejetá sousedovic kočka. A to všechno s partou policistů, kterou by mu záviděl kdejaký maniak se zvráceným potěšením v psychickém sebetrýznění. Najednou se v jednom z křesel na druhém konci místnosti pod hromadou pokrývek něco pohnulo. O malou chvíli později se objevila šedivá hlava strážníka Ochouška. Tedy, jak s notnou dávkou soustředění po chvíli kapitán Kruntorád zjistil, tak to, v té změti chuchvalců různého haraburdí a dek, byla hlava. V první chvíli si totiž myslel, že se ta kupa odpadků jednoduše rozhodla přestěhovat do čistších krajin.

,,Brý den,´´ pozdravil probouzevší se strážník. ,,Už se vrátil Štefi s tim dlabancem, seržo?´´

Kapitánovi zacukalo v levém koutku. Nejen, že opět zaspal, poněvadž jediná zásuvka na pokoji je nějakým záhadným způsobem napájená na 260V, na což přišel jako první jeho pokrokový, kapitalistický, diodový budík a podle pachu spálených drátů se s tím rozhodně nehodlal smířit. Také se do místní stanice musí táhnout ze 2 kilometry vzdálené ubytovny pěšky, protože vrcholem techniky je tu leda tak vrak staré škodovky 105L a kdovíjakého chytráka napadlo postavit ubytovnu na nejméně přístupném místě za tímhle malým městečkem. K tomu všemu si musí ještě jeho poslední dobou chatrnou psychiku dobírat chování jeho podřízených. Zejména to všudy přítomné, do nebe volající znásilňování spisovné češtiny, kterou kapitán považoval za nejdokonalejší a nejkrásnější jazyk od Pyrenejského pohoří, přes Kavkaz až po Ural.

 Se zaúpěním se došoural do své soukromé pracovny. To vlastně byla jediná výhoda oproti moderní brněnské stanici, kde byla kancelář společná. Zhroutil se na židli a vzal, ostatně jako každý den, do ruky seznam všech strážníků stanice i s jejich životopisem. Pokoušel si je zapamatovat už druhý týden, ale zatím bez větších úspěchů. Jako první mu pod ruku přišel spis strážníka Ochouška, který se před chvíli vynořil z hromady odpadků. V pravém rohu prvního listu byla zažloutlá fotografie mladého vojáka stojícího na pařezu s puškou hrdě položenou na rameni kdesi v džungli. Zamyšleně předčítal nahlas.

Jméno: František Dalibor Ochoušek.

Pohlaví: muž

Věk: neznámý

Kapitán se naklonil blíž k papíru, aby rozluštil tužkou dopsaná malá písmenka v závorce. (každý rok tvrdí, že příští rok jde do důchodu)

Stav: živý

Tužkou bylo opět dopsáno. (alespoň, když do něj píchnete klacíkem, tak se hýbe)

Aleš Kruntorád jen tiše zaúpěl a pomyslel si něco o omezenosti jedince, který do Ochouškova spisu dopisoval své poznámky. S hlubokým nadechnutím pokračoval dál.

Bydliště: Bernhardova 17, Okon v Podještědí

Strážníkem od roku 1976, přijat jako veterán z války ve Vietnamu. Přeložen do Okonu v Podještědí v roce 1981.

Skrz úvahy, že tyhle životopisy vám o dané osobě řekly asi tolik, jako návod k obsluze operačního systému Windows 98 v čínštině, položil kapitán rozmrzele složky zpět na stůl a nepřítomně se poškrábal v týden starém strništi na bradě. O svůj vzhled přestal pečovat tak nějak samovolně. Jakmile totiž uviděl některé své strážníky a zejména veterána Ochouška, tak došel k závěru, že ať už se mu na svém zevnějšku nelíbí cokoliv, rozhodně to není natolik špatné, aby nemohlo být hůř.

 Kapitán se zavrtěl na židli. Jak to tak vypadalo, jedinou možností, jak o svých podřízených něco zjistit, bylo s nimi trávit víc času, čemuž se snažil od začátku pokud možno vyhnout. Přesto si ale dokázal udělat o pár strážnících stručný obrázek. Tak například jeho zástupce poručík Štefan. To byl takový ten klasický ,,klučina pro všechno“, který byl zpravidla požehnáním pro každého velitele.  Pracovitý, svědomitý, spolehlivý. V případě mladého Štefana ještě s lehce tupým výrazem ve tváři, ale na druhou stranu s poměrně bystrým mozkem skrývajícím se pod sporadicky mytými krátkými, rovnými, hnědými vlasy a se zlatým (i když trochu ostýchavým) srdcem o malý kousek níže.

 Do místnosti vkročil poručík Štefan a zasalutoval.

,,Promiňte,“ začal. ,,Klepal jsem, ale nikdo neodpovídal, a tak jsem…“

,,Ach, o kom se mluvívá…“ přivítal ho kapitán.

,,Ech? Jestli jste byl zaneprázdněn, můžu přijít později,“ vydal ze sebe nechápavě mladík.

,,To je v pořádku,“ přerušil ho Kruntorád. ,,Kde jste byl?“

Poručík nervózně přešlápl z nohy na nohu. ,,Copak vám to Franta nevyřídil? Byl jsem klukům pro nějakou svačinu a taky…“ odmlčel se Štefan.

Kapitán tázavě pozvedl obočí a sjel poručíka pohledem. Ten se ošil a pomalu se rozhlédl po místnosti.

,,Myslím, že tady štěnice nebudou,“ komentoval jeho počínání Kruntorád.

Štefan se přihlouple usmál. ,,Musel jsem ještě zařídit nějaký dárek na uvítanou pro Káťu.“

,,Káťu, to je vaše kamarádka, přítelkyně nebo snad milenka?“ podivil se kapitán. To co následovalo, když Štefanův mozek zpracoval jeho poslední větu, neviděl ani v National Geographic. Poručík změnil rapidně barvu. Celou tvář mu polil takový ruměnec, že by mohl dělat mediální tvář pro kečupy Hamé. Kapitán by se byl vsadil, že kdyby si Štefan sundal ponožky, měl by rudé i prsty. Mladý policista, očividně vyvedený z míry, jen párkrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Navíc vypadal, jako kdyby měl každou chvíli omdlít.

,,Ehm…takže předpokládám, že se vám alespoň líbí, že?“ Zkusil mu trochu pomoci kapitán. Zoufalý Štefan se cítil jako rybář, který zkouší sekyrou tloušťku ledu týden po oblevě.

,,Já se s takovými věcmi obvykle nesvěřuju, pane,“ dostal ze sebe namáhavě. ,,Jsem trochu stydlivý,“ dodal s pohledem někde u kapitánových nohou.

To vidím, pomyslel si kapitán, ten než by se k něčemu rozhoupal, tak by dřív vykvetla kamenná zídka před služebnou.