Hotel

                                                                                                  /První cvičná úloha pro Terezku/

KAPITOLA 1

     Recepční Brázda si zapálil. Sirka vzplála namodralým plamínkem a zhasla do ticha. Nasál kouř do plic. Za okamžik pocítil známé uspokojení,  jak nikotin narazil  do jeho  lačných mozkových buněk. Po recepčním pultu si vykračovala moucha. Recepční Brázda vyfoukl kouř. Moucha  podrážděně zabzučela a poodlétla.

       „Dobrý večer. Pokoj prosím.“  Pozvedl oči od čtení. Byly dvě hodiny v noci. A moucha opět lezla po recepčním pultu. Zamračil se na ni. Típnul cigaretu do obrovitého popelníku ve tvaru želvy.

      Dívka vypadala znuděně a přitom nervózně. Poklepávala prsty o pult. Brázda měl dojem, že každý host  v poslední době vypadá poněkud nervózně. Možná to mělo souvislost s polohou hotelu. Tohle místo na samém okraji města, kde se bojí v noci zastavit i taxík, nikomu nepřidá.

     „Vaše jméno?“¨

     „Sofie Cvrčková.“

     „Zůstanete..?“

     „Jen do zítřka.“

     „Minibar?“

     „Prosím?“

     „Ptám se, jestli chcete pokoj s  minibarem.“

     „Ach tak, jistě.“  

     „Snídani?“

     „Ne, děkuji.“

     „Nějaké další přání?“

     „Bazén.“

     Brázda nadzvedl levé i pravé obočí.

     „Prosím?“   

     „Bazén.“

     Opakovala dívka vzdorovitě.

     „Vy tady nemáte bazén?“

     „Vidíte tady snad nějaký?“

     „V pořádnym hotelu musí být přece bazén.“

     „Nemusí.“

     Brázdova obočí se vrátila do (téměř) normálního stavu. Už mu v nich  ochably za ta léta   svaly.

     „Na pokoji je koupelna.“

     „To  je na nic. Já chci bazén.“

     „Lituji, žádný bazén zde není. Musela byste do jiného hotelu. Což, předpokládám, se Vám v tuto dobu sotva bude chtít. Co Vám můžu  nabídnout je pokoj s koupelnou a snídaní.“

     „Nechci snídani.“

     „Jistě. Teda bez snídaně.“

     Už skoro zavrčel Brázda. Ticho. Slečna (Brázdovi se jeví ze všeho nejvíc jako slečna) si ho měří, bubnuje jemnými prsty do jeho pultu. Evidentně  svůj  pobyt zde zrovna pečlivě zvažuje.

     „Balkon?“

     Vypálí náhle.

     „Prosím?“

     „Můžu dostat pokoj s balkonem?“

     „Takže si u nás přejete zůstat?“

     „To jsem neřekla. To jste řekl Vy. Zatím chci vědět, zda máte pokoj s balkonem. Nechci  obtěžovat ostatní hosty a v hale mě kouřit nebaví. Chci balkon. Hašiš je nejlepší kouřit na balkoně.“

     „Ha-co?“

     Brázda vykulí oči.

     „Hašiš. Nedělejte, že jste ho nikdy nezkusil. Hašiš je príma.“

     Slečna se trošku uvolní a na okamžik se zasní.

     „Tak to ne slečno Mšicová,  to by  tedy nešlo. Nemám osobně nic proti hašiši, ostatně jej neznám a tudíž proti němu ani nic mít nemohu. Ale něco takovýho by pan ředitel v našem podniku nedovolil, vždyť to je proti zákonu!

     „Cvrčková!! Cvrčková prosím!!“¨

     „To máte jedno..“

     „Nemám!“

     Sofie Cvrčková dupla nožkou o zem, až se  podpatkem propadla do v starých ztrouchnivělých parket. Uvízla v nich  a  vříská. Brázda na ni vyjeveně zírá. Ne dlouho, ostatně dlouho by se ani to vřískání vydržet nedalo.

     „No no, já Vám pomůžu, jen se uklidněte slečno.To se tady občas stane, to víte, nejsme zrovna nejmladší a potřebovali bychom důkladnou rekonstrukci. (Slečna má dojem, že právě vyřčená věta pasuje jak na hotel, tak na Brázdu, ale neříká nic a dál poctivě vříská.)

     Brázda vstává se svého starého křesla, na mnoha místech potetovaného od horoucího popela cigaret. Obchází pult s snaží se vyprostit podpatek botky s nožkou, ježto obojí patří slečně Sofii.

     „Opatrně! Jauu! To bolí! Vždyť mi tu nohu ulomíte!“

     Lamentuje, ale drží. Ostatně, co jí také zbývá, když je jednou nohou přikována k podlaze a krom Brázdy se jí v prázdné hotelové hale nikdo nevěnuje.

     „Vydržte, už to bude…  drží pevně…  potvora… zaberte… tak.. ještě… trochu doleva s tou botou…“

     Podpatek povolí. Brázda povolí. I slečna Sofie povolí.

     „Okamžitě ze mě slezte! Auu, dusíte mě!“

     Brázda leží na Sofii a v ruce třímá elegantní černý střevíček s vysokým podpatkem. Tedy. Teď už bez podpatku.

     Slečna voní. Brázda to neumí pojmenovat, ví jen, že ho ta vůně přitahuje. On by snad řekl že voní jako když se kouř z lehké Camelky zasnoubí s vůní vanilky, mandlí a jasmínu. Je mírně v šoku. Obvykle mu noční směna nezačíná polehem na cizích hezkých ňadrech neznámé ženy.

     „Promiňtě…“

     Zamumlá a zvedne se. Podává ji ruku.

     „Dík.“

     Ještě trošku neochotně ji  přijímá.

     „Zničil jste mi botu…“

     Její hlas nezní vyčítavě ani zle, spíš nějak rezignovaně a nepřítomně. Jako když si student nahlas opakuje látku  večer před zkouškou.  

     „To mě mrzí. Hotel Vám na svůj účet obstará nové. Platí? Konečně, uvízla jste v naší podlaze…

     Zadumaně hledí na díru v parketách, ještě trochu v rozpacích z toho, že před necelou minutou ležel vprostřed hotelové haly na neznámé dívce, jejíž ňadra pod sebou jasně vnímal.

     „Hmm… Dobrá tedy… Teď ale konečně – máte ten pokoj s balkonem?“

     Teď zase rozvažuje Brázda. Snad by nebylo pro jednou tak zle. Na balkoně se ten hašiš  snese… Konečně… Když je to tak príma, jak slečna povídá…

     „No, to by se snad dalo zařídit… Počkejte, podívám se. Ano, máme volný pokoj s balkonem. Severní křídlo, okna na východ. Berete?“

     „Beru.“

KAPITOLA 2

     Její pokoj měl číslo 12. Nechala si do něj odnést službou své dva malé kufry a sama se vydala po širokém schodišti vzhůru. Dvanáct… Dvanáct bylo její oblíbené číslo. Od vždycky.

     Pokoj se jí líbil. Malý, pastelové tony, koupelna, minibar, balkon. Přesně podle jejích představ. Svlékla se, vykoupala , osušila, zamkla a vlezla do postele. Zhasla. Řekla si, že dnes už toho bylo dost a že to tentokrát vydrží. Odhodlaně zavřela oči, přetáhla deku přes hlavu a přitulila se ke zdi. Půl čtvrté ráno.

     O dvacet minut později rozsvítila a posadila se na posteli. Vstala, otevřela menší z malých kufříků. Vytáhla hašišovou cigaretu. Upřeně se na ni zadívala. Zamračila se. Usmála. Zase se zamračila.

     Bylo teplo. Natáhla si na holé tělo krásné hedvábné šaty barvy zralého pomeranče a šáhla do kufříku pro zapalovač ve tvaru kočky. Ztopila cigaretu v dlani. Vydala se ke dveřím vedoucím na balkon. Sakra. Nešlo to. Zkouší to znovu. Větší silou. Nic. Někde je chyba. Zamčeno. Klíč nemá. Nikdo jí ho nedal.

     Vzdychne. Počkat. Když přijížděla, viděla z taxíku kolem hotelu velkou zahradu. Balkon je balkon. Ale na něj teď nemůže. Zítra vynadá recepčnímu a zeptá se ho na klíč. Počkat. Zítra už to bude jedno. Zítra už všechno bude jedno. Odemkne dveře na chodbu, zamkne. Je bosa.    

     Seběhne schodištěm, nožky se jí boří do měkkého koberce. Dveře. A za nimi zahrada. Vidí skrz jejich prosklené tabulky jak světlo měsíce prokmitává mezi větvemi vzrostlých stromů.  

     Bere za kliku. Zamčeno. Ale tedy je v zámku klíč. Rozhlédne se po hale. Recepční sedí v křesle, mírně zakloněn a lehce chrápe. Žhavý popel z cigarety, kterou pořád třímá v ruce, dokonává na potahu dílo zkázy.

     Cvak. Otočí klíčem. Vezme za kliku. Nic. Cvak. Konečně. Opatrně za sebou zavře. Rosa ji trochu studí do noh ale to Sofii nevadí. Má rosu ráda. Vůbec má ráda vodu. A má ráda bazén. Prochází se zahradou v tichu měsíčního svitu. Měsíc není v úplňku, ale moc mu do něj nechybí.

     Lavička. Bílá. Je mokrá. Sedá si na ni. Nasliní cigaretu. Potáhne. Zavře oči. Je jí dobře. Možná… Možná to ještě odloží. Možná na zítřek. Znovu potáhne. Ano. Na zítřek.

KAPITOLA 3

     Je ráno. Venku je nádherně. Slunko ji vzbudilo brzy. Necítí se unavená. Ačkoli ví, že na dnešek téměř nespala. Otevírá minibar. Růžový gin. Výborně. Nalévá si dvojitou dávku. A hurá dolů na snídani.

     Vlastně… Snídani si neobjednala. Už si žádnou nablblou snídani dávat nechtěla… Ale to bylo včera. Ale nakonec se včera pozdě v noci rozhodla, že má ještě čas. Dala si den…

     Měla hlad. Divný podnik, když tu hosté musí hlásit snídaně dopředu… Oblékla si opět své oranžové šaty. Byly načuchlé hašišem. Naplňovalo ji to jakýmsi chladivým mírem, přesně takhle mu to jednou řekla.

     Sešla do haly a zamířila k recepčnímu.

     „Dobré ráno.“

     „Dobrý.“

     Brázda se na ni zkoumavě zahleděl zpoza izolepou slepených brýlí. Vypustil namodralý obláček kouře. Rozkašlala se. Trošku vyčítavě si ho změřila. Nepatrně se usmál. Lehce omluvně, ale taky s nepatrnou dávkou špatně skrývané pobavenosti.  

     „Chtěla bych snídani.“

     „Ale na to jsem se Vás ptal včera, slečno.“

     „ Já vím… Nevěděla jsem že…

     Co mu má na to k sakru říct? Hm. Pravdu určitě ne.

     …že ji budu chtít.“

     Vypadlo z ní.

     „A  nemůžu se dostat na balkon. Je asi zamčený. A nedal jste mi klíč. Musela jsem kouřit na zahradě.“

     „Na zahradě?“

     Zhrozil se Brázda.

     „Snad Vás nikdo neviděl slečno!“

     „Všichni mě viděli. Taky to jak jsem běhala nahá po schodišti. A pak jsem šla a  vtírala chili do toaletního papíru na dámských toaletách.“ 

     Nevinně na něho upřela svoje velké jemné oči. (Měla pocit, že ty se k ní nikdy moc nehodily.)

     Pak se ušklíbla.  

    „Ne. Nikdo mě neviděl. Byla přece noc.“ Rozhlédla se po hotelové hale.

    „ Krom toho, nemáte tu zrovna narváno. Myslím, že se nemusíte bát, že bych Vám pobuřovala  hosty.“ Rýpla si.

     Brázda načal novou krabičku.  

     „Ale ten klíč byste mi mohl dát. Balkon je balkon.“

     „Hmm… Znamená to, že  zůstáváte?“

     „Ještě noc.“

     Brázda sáhl kamsi pod pult a podal jí velký zašlý klíč.

     „Tu máte.“

     „Dík. Co ta snídaně?“

     „Uvidíme co se dá dělat. Snad jim v kuchyni něco zbylo. Vydržte, hned jim zavolám.“

     Zvedl sluchátko temně zeleného telefonu, který měl být podle všeho už dvě stě let po smrti a odfoukl z něho chomáč prachu.

     „Kuchyně? Máme ještě snídaně? Jednu? To stačí.“

     Zakryl  sluchátko dlaní.

     „Budete to chtít k sobě, nebo do salonu?“

     „K sobě.“

     „Řekněte službě ať to zanese  na pokoj 12.“

     „Nebo počkejte… Rozmyslela jsem si to. Sním si to v salonu.“

     Překvapilo ho to. Ostatně, ji  možná víc než jeho. Poslední dobou se jí zdálo, že po tom všem už sama sebe nepřekvapí. Tu a tam se jí však stále dařilo daleko dřív mluvit než myslet.      

     Někdy od té doby, co přesedlala z kokainu na hašiš se to lepšilo, ale když jednou šňupete koks, brzy zjistíte, že už nikdy nic nebude tak docela jako dřív.     

     „Počkejte! Slečna si to přeje radši do salonu.“

     „Jaký chcete stůl? Slečno!“

     Sofie dumala nad tím, že kdyby se jí někdo zeptal, proč změnila rozhodnutí a objednala si snídani do salonu, nebyla by schopna mu to rozumně vyložit. Brázdu zcela vypustila.

     „Prosím?“

     Vzpamatovala se a zaostřila na něj.

     „Na který stůl Vám máme přinést snídani?“

     „…Třeba někam k oknu. Snad.…“

     „Třeba ten rohový u dveří, s výhledem do zahrady. Ano. Ne. Díky.“

     Zavěsil.

KAPITOLA 4

     Milovala vajíčka na měkko. Čerstvý chleba. A kávu. A smetanu. Hodně smetany. Bez cukru. Nebo ne. Cukr taky. Dneska ano. Utře si ubrouskem ústa.

     Dostala chuť na cigaretu. Rozhlédla se. Nikde nikdo. Za normální situace nekouřila, ale tohle nebyla normální situace. Na druhou stranu, měla dojem, že normální situaci nezažila dlouhých 19 let.

     Zvedla se a ladným krokem se nesla salonem do recepční haly. Doufala, že recepční nebude škrt a jednu (…nebo možná dvě…) cigarety jí věnuje.

     „Neměl byste jedno cigáro?“

     „Tu máte.“

     „A nedal byste mi ještě jedno, na zlý časy?“

     Ani neprotestoval. Ani si nerýpl. Sofii to překvapilo.

     „Zapálíte mi? Nechala jsem si na pokoji zapalovač…“

     Vdechla. Ta cigareta jí moc chutnala. Zamířila zpátky ke stolu. Zakloní se v židli nazad, natáhne nohy před sebe, dlouze vtahuje kouř.

     Dřív občas dělala z dýmu úhledná kolečka, čímž budila obdiv kolemsedících. Ale proto je nedělala. Když se ztrácíte sami sobě, přijde vám vhod i kroužek dýmu, který se nese ke stropu. Časem ale přišla na to, že co neprojde plícemi, je nadobro ztracený. Nikdy nekouřila moc a nikdy nepřestala. Vlastně to ani nezkusila. Nepřemýšlela o tom. Konečně, poslední dobou už moc nepřemýšlela o ničem. Až na to.

KAPITOLA 5

     Došly mu cigarety. Brázda v dlani rozdrtil krabičku. Vždycky to dělával. Uspokojovalo ho to. Líbilo se mu, jak papír klade odpor, jak se stěny začnou svrašťovat a objevují se drobné trhlinky.

     Zachmuřil se. Slíbil té slečně, že jí sežene ty boty. A už je skoro deset. Šáhnul po sluchátku.

     „Slečna Cvrčková?“

     „Ano, koho jste čekal.“

     Seděla na posteli a kouřila druhou cigaretu.

     „Co je to za cigára?“

     Odklepla popel do květináče, z kterého se sápal jakýsi fíkus nebo co.

     „Jsou príma. Takový jako že silný. Ale nekopou.“

     Namotávala si na prst pramínek vlasů. Naklonila se přes okraj postele, až málem ztratila rovnováhu. Otevřela dvířka minibaru. Sáhla po lahvi skotské.

     „Gitanes. Ty už u nás neprodávaj…. Ale…“

     „Hmm…“

     Se skleničkou se neobtěžovala. Otevřela láhev a zhluboka si přihnula.

     „Můžete je pro mě sehnat?“

     Ptala se spíš z rozmaru, než pro cokoli jiného. Ne že by jí nechutnaly, ale projevit o něco skutečný zájem, byť by šlo jen o cigarety, se něčemu hluboko v ní zdálo tak nějak nepatřičné, zbytečné, zvlášť teď. Teď přece.

     „No…“

     Brázda si povzdychl. Takhle si jejich rozhovor nepředstavoval.

     Po těle se jí začalo rozlévat příjemné teplo.

     „Mám přítele co si je vozí z Francie pro vlastní potřebu. Vždycky mu řeknu ať mi taky vezme karton, dva. Snad bych Vám taky mohl objednat… Ale proto Vám přece nevolám. Odkud máte ty boty?“

     Cítila jak jí proud lahodící skotské proudí krkem. Pila zhluboka, whisky do ní padala dlouhými plnými doušky. Nikdy jí nebavilo jen tak usrkávat. Ale tohle přehnala. A ona to věděla, ale teď jí to bylo jedno. Měla chuť, tak pila. Najednou se to v ní probudilo a ona neměla sílu tomu vzdorovat. Věděla, že jí bude zle. Ale teď jí bylo ještě dobře. A co nebylo tady a teď, tím se netrápila. Vždycky ji lákalo vyzkoušet, jak rychle se člověk dokáže opít. Tak proč ne zrovna teď. Přišlo jí to jako docela dobrý nápad.

     Bytí se začalo stávat tišším a měkčím. Zdálo se jí, že pokoj náhle zaplavila jakási ospalá sametovou něha. Čas se začal zpomalovat. Odkapával vteřinu po vteřině. S každým lokem život přibrzďoval. Tiskla k ústům to  kalně zelené hrdlo až se jí  kolem  smyslně vykrojených rtů objevily drobné modřinky. Polkla. Brnění v zátylku zesílilo. Láhev jí vyklouzla z ruky. Poslední dvě deci 40 procentního destilátu se tiše vsakovaly do světle modrého peršanu.    

     „Slyšíte mě?“

     Brázda odevzdaně pokrčil rameny a hluché sluchátko vrátil do vidlice.

KAPITOLA 6

     Za tři hodiny se probrala. Pomalu se na posteli posadila. Stihla ji další nevolnost. Cítila silnou slabost v celém těle. Opřela se rukou o zeď. Zase si lehla. Pevně zavřela oči a počítala do deseti. Snažila se pravidelně zhluboka dýchat. Zlepšilo se to. Aspoň trošku.

     Opět se zkusila posadit. Lepší. Mnohem lepší. Zrak jí padl na telefon. Možná by měla zavolat tomu vrátnému. Rozpomínala se, že jí cosi chtěl. Ale co? Hlava jí třeštila a měla strašnou žízeň. V milibaru byl alkohol všeho druhu ale voda žádná. O důvod víc kontaktovat recepci.

     „Recepce, co si přejete.“

     „Vodu. S bublinkami.“

     „To jste Vy slečno Cvrčková?“

     „Ano. Asi jsem omdlela.“

     „Asi? Omdlela? Jste v pořádku?“

     „Jo. Nic mi není.“

     „Pošlu k Vám portýra, ano?“

     Přikývla ale neodpověděla.

     „Jste tam ještě?“

     „Jistě… Ano, pošlete sem někoho prosím... Necítím se dnes nějak ve své kůži.“

     Měla pocit že její tělo klade jakýsi odpor proti tomu, co si po něm žádá mozek. Oční víčka jí tížila a držet v rukou sluchátko jí vyčerpávalo.

     „Proč jste mi vůbec před tím volal?“

     „Odkud máte ty boty?“

     „Jsou z butiku jednoho z mých přátel. Je to náhodou odtud  pár stanic tramvaje.“

     „Tady ve městě?“

     Podivil se Brázda.

     „Jo. Tady ve městě. Loni v létě.“

     Loni v létě… Na patře se jí zase začal rozmazávat pelyněk.

     „Odpoledne bych pro ně snad mohl sjet. Asi byste mi je měla dát s sebou.“

     „Hmm.“

     Naznak mhouřila oči škrábajíc se na čele.

     „Se pro ně stavte. Necítím se na to abych vám je zanesla.“

KAPITOLA 7

     Tramvaj se šinula do vleklého kopečka. Stíny vzrostlých javorů hopsaly po horkem znavených odpoledních cestujících. Předjel je šedý pickup. Křižovatka.   

     Zastávka se jmenovala „kamenná“. Vystoupil. Vydal se rovně podél trati dle Sofiiných instrukcí. Pak doleva kolem drahého hotelu skrz park s působivými miniaturními fontánkami, které si drobně prýštily u nohou parkemjdoucích. Ještě jednou doleva u banky. Po dvaceti krocích stál před butikem Na roztrhání.

     Brázda vešel dovnitř. Nikdy v butiku nebyl. Ale měl dojem, že takhle nějak by asi mohl butik vypadat. Jako by nějaký vnitřní hlas tiše konstatoval, že je na správném místě.

     Boty. Kabelky. Sukně. Halenky. Boty. A boty. Ticho. Byl tu jediný zákazník. Na dveřích nebyl žádný zvonek, který by prodavače upozornil na nově příchozího.

     „Přejete si?“

Brázda si prodavače vůbec všiml.

     „Tyhle boty…“

Brázda položil na stůl nezničený střevíc.

     „Budu je muset udělat… Musíte se stavit tak za tři týdny.“

     Prodavač na něj kývnul a odnášel si botu s sebou kamsi dozadu. Už se nevrátil. Brázdu to až tak nepřekvapilo. Myslel si, že takhle to chodí v každém butiku. Ještě chvíli postál uprostřed prázdného obchodu. Líbilo se mu tam. Tiše za sebou zavřel a vykročil na ulici.