Má drahá

Má drahá,

Je to již tak dávno, co jsem Ti  naposledy psala. Tolik se toho událo. Doufám, že Ti tento dopis dojde. Ale zapomínám na to, jaká je dnes doba. Předtím to bylo tak jiné, před ještě nedávnou dobou bych se bála, že Ti tento dopis nedojde, a většinu věcí, bych se do něj bál napsat. Ale musím Ti sdělit, co se s námi všemi událo. Přišli jsme o tolik. Přátelé, Joshovi rodiče. A Corton. Ach bože, my jsme přišli i o Cortona. To bolelo skoro nejvíc. Byl tak malý. Proč ho odvedli? Nic neudělal? Za nic nemohl! Nebyl nijak nebezpečný. Proboha, jak asi může být nebezpečné pětileté dítě? Můj chlapeček. Nikdy to těm zrůdám neodpustím. Nikdy jim neprominu, co nám udělali. Ale vezmu to popořadě.

Začalo to vcelku nevinně. Jak asi víš, Josh je žid. Nikdy mi to nevadilo, nikdy jsem ho nemilovala o nic míň. Neobviňovala jsem ho, on za to nemůže. Přestěhovali jsme se do Prahy kvůli Joshově práci. Dostal skvělou nabídku, která se neodmítá. Asi jsme to mohli předvídat, ale byli jsme tak mladí! Nikdy jsem nečekala, že by se mohly udát všechny tyhle zrůdnosti. Hitlera jsem nějak nevnímala. Byla jsem čerstvě vdaná, zamilovaná a… těhotná. Byla jsem plná optimismu a odmítala jsem si připustit, že by něco mohlo zkazit naše štěstí. Naivní, že?Ale tenkrát to nevypadalo tak bledě. Hitler mluvil tuze působivě, působil tuze novátorsky. Ale to jsme se ještě nedozvěděli o jeho nenávisti vůči židům.

Přeskočím šťastná léta kdy Josh byl úspěšný v práci, já vedla dům, rodila děti. První přišel Henry, po něm malá Anne a po ní můj ubohý Corton. Byli tak bezstarostní. Tak plní energie. Henry, jakožto nejstarší, byl nejzodpovědnější, vždycky se tak staral o Anne. Držel ji za ručičky když se pokoušela chodit, foukal jí kolínka, když na ně upadla při jedněch ze svých napínavých výprav. A ona ho milovala. Obdařila ho svým zářivým skoro bezzubým úsměvem. A pak přišel Corton, ze kterého si ti dva dělali hračku.  On, tak dobrosrdečný, je nechal oblékat ho do šatiček, vláčet s sebou a hrát si s ním jako by byl panenka. Hrozně mi chybí, víš? Ono to nepřebolelo, pořád to bolí a on mi tak hrozně chybí. Moje děťátko, můj nejmladší.

Pak to přišlo. Bylo to v době, když Henrymu bylo dvanáct, Anne osm a Cortonovi pět. Tehdy se to všechno začalo dít. A tehdy jsem se začala také mnohem víc bát. Začala jsem si uvědomovat manželův nešťastný původ a také to, že naše tři děti jsou napůl židi. V době, když prošel jenom ten, kdo prokazatelně neměl žida v rodině na čtyři generace zpátky! Ach bože, tak hrozně jsem se o nás bála. Co když nás odvedou, co když nám vezmou všechno, co když nás zabijí. Bylo to na denním pořádku. Slýchala jsem to vždycky utajeně na různých místech. Najednou jsme totiž byli vyvrhelové. Bylo nebezpečné s námi mluvit, bylo nebezpečné nechat se s námi vidět. Byli jsme nežádoucí osoby. Nevhodné. Nebezpečné pro stát. Můj muž, bankéř v jedné z rodinných poboček, já, žena v domácnosti starající se o tři děti, Henry, dvanáctiletý normální kluk, Anne, jemná a krásná holčička a můj ubohý Corton, pětiletý nevinný chlapeček. Já a Anne jsme byly jediné, které jsme vyhovovaly vzhledovým „předpisům“. Anne po mě zdědila světlé vlasy, byť o odstín tmavší než mám já, a modré oči, krásné temně modré oči, rozdíl od mých světle modrých. Henry i Corton byli po Joshovi. Tmavovlasí, tmavoocí. Josh, hříšně krásný a moji chlapečkové by byli také takoví. Kdybys je jen viděla, drahá Lizzie, moc by se Ti líbili, všechny by sis je zamilovala.

Stalo se to po obědě. Najednou kdosi zabušil na dveře. Trošku roztřeseně jsem je šla otevřít, doba byla neklidná a mohli jsme očekávat cokoliv. Vrazili k nám a začali na nás mluvit německy. Všichni jsme německy mluvili, děti málo, ale také. Rozrazili dveře a neurvale mě odstrčili z cesty. Ptali se nás na naše jména. Už jsem byla hrozně vyděšená a vzala jsem do náručí Cortona, který se jich hrozně bál a já jsem se bála, aby je nerozzuřil svým pláčem. Anne se mi schovala za sukně, tušíc něco zlého, kdežto můj statečný chlapeček, Henry, se postavil před mě s očividným úmyslem mě chránit. Byl tak statečný, ačkoliv se také velmi bál. Poznala jsem to ze sevřeného úhlu jeho čelistí a ze stylu, jakým držel hlavu vzhůru.

Josh očividně věděl proč jdou. Nebyla to žádná novinka, asi čekal, kdy si pro něj přijdou. Zeptali se ho na jméno, ani se nesnažil zapírat. Vypadal tak statečně. Vstal a podíval se na mě, jakoby mi chtěl něco sdělit. Srdce mi usedalo.

Pak se otočili ke mně a prohlédli si mě. Přeběhl mi mráz po zádech. Podíval se na Henryho. Tak chladný pohled jsem nikdy neviděla. Modré oči, studené jako led se dívaly na mého chlapečka vypočítavým pohledem. Zeptal se mě, aniž se na mě podíval, jestli je to Joshův syn Henry. Nedokázala jsem nijak reagovat, ale můj hrdý syn vypjal hrudníček a řekl, že je. Muž kývl a podíval se na Cortona v mé náruči. Pohled těch modrých očí mě vyděsil. Přitiskla jsem mé děťátko blíž k sobě v naivní snaze ho uchránit. Zeptal se stejným způsobem i na Cortona. Chudinka malý, hrozně se bál. Vycítil můj strach a začal fňukat. Začala jsem ho jemně pohupovat a hladila jsem ho po zádíčkách. Po chvilce začal být trochu těžký, ale nepoložila bych ho ani za nic.

Muž vyzval Joshe aby si sbalil jeden kufr a aby ho sbalil i synům a dceři. V ten okamžik se ve mně cosi vzedmulo a já jsem na ně začala křičet, že moje děti mi nevezmou! Muž se jenom zasmál, krutě a chladně, a vzal Henryho za ruku a prudce s ním smýknul. Henrymu se podlomily nohy, ale ustál to. Byl tak statečný, ach tak hrozně moc. Byla jsem na něj tak pyšná. Začala jsem plakat, ale takřka jsem to nevnímala. Hlavou mi probíhala jediná myšlenka, že mi hlavně nesmí vzít děti. Josh byl oněmělý úžasem a vrhnul se na toho chlápka, který smýknul s Henrym. Druhý muž ho srazil pěstí k zemi. Vykřikla jsem a udělala jsem krok dopředu, s Cortonem v náručí. Ten co stál u Henryho jenom kopnul do Joshe a řekl mi, abych si hleděla svého a šla sbalit manželovi a dětem.

Nevěděla jsem co mám dělat, jen jsem stála a svírala Cortona a Anne, která mi vzlykala do sukně. Nakonec mi vyškubl Cortona a posadil ho na zem vedle bratra. To jsem začala hystericky křičet a plakat. Mateřský pud mi říkal, abych se o ně nenechala připravit. Nakonec mě ten chlap taky praštil. Potom si už pamatuji jenom tmu.

Když jsem se vzbudila, tak tu Josh, Corton, Henry a ani Anne nebyli. Všechny je odvedli. Udělalo se mi mdlo a opět jsem omdlela. Když jsem se proudila,  byl druhý den. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo a začala jsem bezmocně plakat. Byla jsem zoufalá. Hrozně jsem se o ně bála, nic jsem o nich nevěděla. Ach, bylo mi tak hrozně.

Od té doby jsem se jen tak protloukala životem. Najednou mi bylo všechno jedno. Někdo mě zmlátil a ukradnul na ulici. Mě to bylo jedno. Prostě jsem přišla domů, umyla se a šla spát. Když došly peníze, tak jsem prostě nejedla. Naše sousedka mi pomohla. S mým laxním svolením prodala některé naše věci abych měla co jíst. Neměla jsem žádné zprávy o dětech. Nikoho ani nenapadlo napsat ženě žida o jejím židovském manželi. Takhle to bylo asi rok. Žila jsem ze dne na den, nevěděla jsem nic o politice, nic o tom co se zrovna děje. A pak najednou se vrátil. Josh. Můj manžel. Najednou jsem ho viděla, jak přišel ulicí k nám domů. Srdce se mi málem zastavilo. Udělalo se mi mdlo a Josh ke mně přistoupil a podepřel mě. Ach bože, byl tak hubený, tak vyzáblý. Páchnul a byl špinavý, ale mě to nevadilo. Zoufale jsem ho k sobě tiskla, sázela mu polibky na jeho propadlé líce a vyprahlé rty. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho mám zase doma. Plakala jsem a smála jsem se zároveň. Najednou jsem zase začala vnímat svět. Zase jsem dokázala vidět barvy a své okolí. Tolik jsem ho milovala, drahá Lizzie.

Když jsme se sami sebe dostatečně nabažili a on se vykoupal a najedl, tak mi vyprávěl. Vyprávěl mi o koncentráku, o tom jaké to tam bylo. Nejpalčivější a nejděsivější bylo vyprávění o Cortonovi. Plakal, když mi to vyprávěl.

Cortona dovezli, stejně jako Henryho a Joshe do koncentračního tábora. Pak je od sebe oddělili, Anne dali úplně zvlášť, Henryho počítali jako dospělého (třináctileté dítě!), takže ho dali k Joshovi, a Cortona dali někam. Kam, to Josh nevěděl. Později se dozvěděl od jednoho z laskavějších dozorců, že tak malé děti, které nebyly světlovlasé a světlooké dali hned do plynu. Při tom vyprávění jsem se zhroutila. Můj ubohý Corton, moje malé děťátko. Nikomu nic neudělal! Bylo to zlaté, dobrosrdečné a slunné děťátko. Hrozně moc jsem milovala své nejmladší zlatíčko. Hrozně to bolelo. Ještě stále to bolí.

Co se stalo s Henrym to Josh nevěděl. Jednou se prostě nevrátil. Josh nikdy nezjistil, co se s ním stalo. Anne dali do rodiny na převýchovu. Blonďatá, modrooká Anne, které bylo osm let byla vhodným dítětem pro nějakou německou rodinu. Srdce mi usedalo nad představou, že svojí holčičku už nikdy neuvidím. Neuvidím, jak si přivede domů prvního chlapce, neuvidím, jak se souží zklamanou láskou, ani jak ji obletují nápadníci. Mou krásnou Anne. Nebudu na její svatbě, ani nepochovám vlastní vnoučata. Nebudu mít nikdy vnoučata. Miláčku Lizzie, ono to tak hrozně bolí. Henry, Anne, Corton. Všichni ztraceni. Zbyl mi tehdy jenom Josh.

Ale ani ten mi neměl zůstat dlouho. Konečně se dostal k tomu, proč je tady. On totiž utekl. Nepověděl mi jak, jen že to už nemohl vydržet, nemohl vydržet, ten teror, to ustrkování, nemohl se přenést přes smrt Cortona a přes zmizení Henryho. Hrozně ho to trápilo, tak prostě utekl. Znovu jsem se začala hrozně bát. Celou tu dobu mi tekly slzy, svírala jsem Joshovi ruce jakoby mi mohly zaručit, že mi neodejde. Hrozně jsem se bála, že mi odejde.

A bála jsem se oprávněně. Bylo naprosto jasné, že ho museli vypátrat, jenže to ani jednomu z nás nedošlo. Byli jsme v jakési zoufalé mlze opojení z toho, že jsme s tím druhým. Nehleděli jsme ani minutu napřed. Truchlili jsme nad svými dětmi, životy, sny.

Pak se rozrazily dveře. Vpadli dovnitř a začali na nás německy křičet. Hrozně jsem se bála, ale byla jsem jakoby mimo sebe. Věděla jsem co přijde. Věděla jsem, že nemůžeme uniknout. Mě vyvlekli ven a já jenom slyšela ránu zevnitř domu. Zastřelili mi Joshe. V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo a já se začala hystericky a naprosto nepříčetně smát. Slzy mi tříštily z očí a já se zhroutila na zem a smála se. Hrozně jsem se smála. Moje všechno bylo zničeno. Vůbec nic mi nezbývalo. Ani troška. Na ničem mi už nezáleželo. Bylo mi jedno, co se mnou udělají.Josh, Henry, Anne a Corton. Všichni byli pro mě nenávratně ztraceni. Neměla jsem pro co žít. Bylo mi všechno jedno.

Odvlekli mě do vězení. Budu souzena pro přechovávání uprchlíka. Že to byl můj manžel nikoho nezajímá.

A tady teď píšu tenhle dopis. Nevím, jestli si ho někdy přečteš. Třeba si ho někdy přečte někdo jiný. Ale budu muset končit, nadchází můj čas. Asi už se neuvidíme drahá Lizzie. Věř mi, že jsem Tě vždycky milovala, má milovaná sestro. Měj krásný život, buď šťastnější než já, važ si života a … nezapomeň.

Tvá milující sestra

Emily