Vědomí v bezvědomí - 2. kapitola

2. kapitola

Nyní vás vezmu na zmatený výlet. Budeme skákat v čase, pojedeme proti i po jeho proudu a doufám, že se v tom vyznám alespoň já sám. Určitě to bude zábava.

Přítomnost. Na světě existují dvě osoby, které mají tu čest mít znalost, alespoň zdánlivou,   Bobbyho schopností. Bobby a osoba ke které se hned dostanu. Jen si zajedeme kousíček do minulosti.

Vcelku dávná minulost. Náš hrdina se celému svému okolí jeví jako zlomyslný, oprsklý fracek a ani v nejmenším to není pomluva. Fronta na zmrzlinu. Prodavač právě podává jistě lahodnou hromádku ledu malé holčičce s ohromnýma mandlovýma očima. Ta zmrzlinu špatně uchopí a čokoládovo-pistáciová hmota velkou svoji částí přistane na jejích světle modrých šatech. Zhruba stejně starý, nazrzlý kluk se válí po zemi a smíchy těžce popadá dech. Přihlížejícím to od něho připadá netaktní a pubertální, ale skutečnost je ještě mnohem horší…

Ještě dávnější minulost. Pískoviště. Malý zrzavý chlapeček má vztek. Nikdo si s ním nechce hrát. On si s nimi také nechce hrát. Se závistivcema. On našel album s kompletní sbírkou pokémonů a oni nenašli nic. Ty ohromné oči.  S ní by si hrál rád, ale ona je tak hloupá že jeho touhu neopětuje. Jen počkej.

Méně dávná minulost než vcelku dávná minulost. Smrtelná postel. Dospívající muž, kterému se jeho proklatá zrzavá barva z dětství zbarvila na špinavý blond, taktéž nenáviděný a častokrát barvený, klečí na kolenou a za ruku drží svoji milovanou babičku. To ona ho nakonec vychovala, když jeho alkoholická matka skočila pod vlak. Jenže teď ví, že podruhé v životě nastala situace, kdy neudělá nic. Zhola nic. Smrt se oblbnout nenechá. Ani o minutu.

Nedávná minulost. Ty oči. Hned je poznal. Ta dívka se jmenuje Jane, nebo tak nějak, říkal si Bobby v duchu. Neviděl ji od té doby co se odstěhovala. Jenže svět je malý a jak to tak vypadá, bude jí znovu potkávat následujících pár let, dokud budou oba chodit sem, na New Portskou universitu.

Den poté ji pozdravil, ona trochu překvapená odpověděla s výrazem ze kterého bylo snadno čitelné to, že nemá nejmenší ponětí o koho jde. Já jsem Bobby, v dětství jsme se myslím znali. Její příjemně překvapený výraz zmrzl, úsečně odvětila a odkráčela neznámo kam. Trvalo mu dva týdny, než jí vysvětlil že se opravdu změnil a dalo mu to hodně práce. Po třech týdnech se už snažit nemusel a vídal ji každý den. Ve škole. U sebe. U ní.

Přítomnost o pět minut novější než ta minulá. Jane jede s Bobbym v taxíku a dokončuje nenáviděnou činnost. Jenže tohle je bál a tam se prostě musí objevit nalíčená. V malém zrcátku si zhnuseně prohlíží tvořící se červenou vrstvu umělé „krásy“. V tom taxi najelo na retardér a umělá krása se změnila v umělý trapas. Bobby se začal prohrabovat ve všech možných i nemožných kapsách svého saka a pro sebe si mumlal: „Myslim že tady náhodou mám tampóny a odličovadlo, kde to sakra jenom…ááá tady je to…