Žeňa

   Seděl jsem v kterési pražské hospodě – mám dojem, že to bylo na Vinohradech, ale přesně to dnes již nevím, neboť sám z Prahy nepocházím, tudíž mi její místopis občas splývá – a při tom v celku bohapustém pivním klábosení s lidmi, s nimiž mě toho vlastně spojovalo méně než málo, jsem se náhodou setkal s dívkou jménem Žeňa. Šlo v tomto případě již o druhou dívku toho jména, kterou jsem v životě potkal.

 

   Žeňu číslo jedna jsem potkal o deset let dříve. Byla nádherná, pocházela z Kyjeva, a právě ona se stala tou mou první velkou láskou – láskou s velkým "L" – právě tou, na níž se nikdy nezapomíná. A tak jsem na svou Žeňu nikdy nezapomněl a dokonce, ač už spolu dávno nejsme, mám od těch dob pro Kyjev a pro Ukrajinu zvláštní slabost. A též pro jméno Žeňa, nutno dodat.

 

   Ihned jsem zbystřil, jakmile jsem se dozvěděl, jak se Žeňa "číslo dvě" jmenuje. Pocházela z Gorno-Altajska a byla rovněž – jak jinak – nádherná. Dávné reminiscence podnítily mou zvědavost, proto jsem hleděl s Žeňou zapříst delší hovor. V Čechách žije již osmým rokem, studuje tady a zpět do Ruska se jí příliš nechce, byť příroda je tam prý krásná a lidé upřímní, na rozdíl od zdejších. Na jejím přízvuku nebyla ruština už takřka znát. Já zase na oplátku neopomněl zmínit svou fascinaci Ruskem, ruskou literaturou pak zejména. Netrvalo dlouho, a při příštím pivu už jsem, hluboce zahleděn do jejích uhrančivých hnědých očí, spatra recitoval svého oblíbence Bunina:

 

   „Kolem jedenácté večer zastavil vlak Moskva-Sevastopol na malém nádraží za Podolskem, kde ani neměla být zastávka. K staženému okénku ve voze první třídy přistoupili pán a dáma...“

 

   Žeňa se smála, krásně a podmanivě, a říkala mi, že jsem blázen. Cítil jsem se polichocen a vnímal to jako malé, o to však hřejivější vyznamenání. Přednes té povídky se mi pro její délku, a také pro množství prázdných pivních sklenic na našich stolech, nepodařilo dokončit. Upřímně řečeno, stejně ji úplně celou nazpamět neumím.

 

   Později toho večera, když už se naše společnost zvedala od stolů a já se právě s kýmsi loučil, slyším najednou Žeňu, jak na mě přes hospodský sál volá:

   „Kde je můj Ivan Bunin?!“

   Ohlédl jsem se za hlasem. Běžela ke mně těch pět šest kroků, které nás dělily. Oči jí svítily, tvář hrála úsměvem. Srdce mi poskočilo. Objala mě, dostal jsem sladkou pusu.

   „Pozdravuj v Gorno-Altajsku,“ řekl jsem namísto rozloučení.

   Usmála se a na tvářích vykouzlila svůdné ďolíčky.

   „Jseš blázen, Bunine, víš to?“

   „Od Tebe to beru jako poctu, Rusjo.“

 

   Rozešli jsme se noční Prahou, každý ve svém směru. Uběhly sotva tři hodiny od našeho seznámení a já už ji nikdy neměl znovu spatřit.

   „Ale ten citát* by se stejně víc hodil pro "jedničku",“ řekl jsem si pro sebe a v povznesené náladě se loudal ztichlými ulicemi.

 

 

 

*) Amata nobis quantum amabitur nulla!

---