Vlak

Kdysi jsem byl úspěšný podnikatel, který měl spokojenou manželku a dvě děti. Mé měsíční zisky stačily na pokrytí všech normálních potřeb mé rodiny, ale já jsem byl stále nespokojený. Chtěl jsem dát víc své rodině, ale hlavně sobě. Věděl jsem, že o vyšší pozici zatím zdaleka uvažovat nemohu a tak jsem přemýšlel o jiných způsobech jak se dostat k penězům. Ale jak jsem to zkoumal z té či oné strany, nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že jedině podplácením se člověk dostane k větším obnosům peněz. Nejprve jsem o tom dlouze uvažoval, nebyl to totiž můj styl, avšak jakkoliv jsem nad tím přemítal, nakonec jsem dospěl k závěru, že na tom nemůže být nic tak špatného.

            S prvním úplatkem jsem se vnitřně smířil až po několika týdnech, přepadaly mě hrůzné myšlenky a vůbec mě dost děsily všechny následky a podobně… Přesto jsem se s tím asi neměl smiřovat vůbec. Měl bych sice pořád v podvědomí tu stopu té špatnosti, ale smazal jsem ji, nebo alespoň jsem si to myslel. Má manželka na chvilku chytla podezření, že se děje něco nekalého, ale brzy jsem ji přesvědčil o opaku. Pak jsem si říkal, že už všechno začíná být lepší. Peníze bylo víc a víc a my jsme se mohli přestěhovat z vesnice do města, což jsem si již delší dobu přál, ale nemohl jsem si to dovolit.

            Jenže důvod k přestěhováním nebyl pouze proto, že jsem se chtěl přestěhovat, začal jsem mít takový podivný úzkostný pocit, který mě začal pronásledovat. Často jsem se ohlížel a měl jsem podezření, že mě někdo sleduje; někdy jsem se dokonce začal smát sám sobě jak jsem směšný. Neměl jsem přece důvod k obavám, že? Ale něco uvnitř mi říkalo: Jdou po tobě, oni to ví! Dej si na ně pozor!

            A já si dával pozor. Jezdil jsem domů pokaždé jinudy, a proto se mě manželka ptala jestli je všechno pořádku. „Nic se neděje, drahá,“ odpověděl jsem pokaždé i když jsem si vždycky říkal: Kdybys to jen věděla! Jdou po nás, už se jich nezbavíme, ale já nás ochráním. Nedám nikomu svou rodinu, své peníze. Nic…

            A pak, asi po třech měsících za mnou šel ten chlap. Už na první pohled se mi zdál povědomý a podezřelý. Určitě jsem ho někde viděl! Nepochybně patří mezi ty lidi, mezi NĚ. Zahnul jsem doprava, šel za mnou. Cítil jsem jeho úlisný pohled na zátylku. Zamířil jsem do čtvrti, kde se nevyskytovalo příliš lidí, protože již byla stará a čekala na rekonstrukci. Šel stále za mnou. Zrychlil jsem krok. Neustále za mnou šel, slyšel jsem jak supěl za mými zády. Co by mohl v téhle čtvrti chtít? To přece není možné, aby sem jen tak šel, určitě mi chce něco udělat. Chce mi vyhrožovat, vím to.

            Po pravé straně jsem zahlédl trčící kus prkna, který mi okamžitě padl do oka. Zvolnil jsem tempo a ohlédl se, abych věděl jak daleko byl za mnou. Zíral na mě. Ty jeho oči se do mě vpichovaly jako špendlíky do jehelníčku. Každý jeho pohled mě bodl. Otočil jsem se zpátky a můj pohled spočinul na onom prkně. Celé jsem to vnímal zpomaleně a viděl jsem své ruce, jak po tom kusu dřeva sahají a pak… Otočil jsem se a vší silou udeřil toho chlapa do obličeje. Slyšel jsem křupnutí a viděl jsem vytrysknout krev. Odletěl ode mne a dopadl se zaduněním na zem. Už se nepohnul.

            Já jsem stál s prknem v ruce, s prknem od krve. Ještě chvíli jsem se jen kochal pohledem na mrtvého muže a hlasitě oddechoval. Je jich o jednoho míň. Dostanu je, všechny je dostanu. Věděl jsem, že ho tam nemůžu takhle nechat, to bylo přeci jasné. Jenže jsem neměl dost času, a proto jsem ho zatáhl do jedné z budov do sklepa. Pak jsem rychle vyrazil domů, nemohu přece nechat samotnou manželku s dětmi doma. Mohli kdykoliv přijít.

„Miláčku?“

„Ano, copak?“ zeptal jsem se své manželky.

„Pamatuješ si paní Štičkovou? Bydlí tady pár ulic od nás, Davídek chodí s jejím synem do třídy.“ Přikývl jsem a zakousl se do housky.

„Víš, tak mi říkala, že její manžel už dlouho nepřišel domů. Nejdřív když mu volala, tak jí to nebral a pak byl nedostupný. Měla o něj strach, já se jí ostatně nedivím, takže šla na policii. Je pohřešovaný už týden. To je hrůza co se teď děje, viď?“ zahleděla se z okna na nové satelitní městečko a ani si nechtěla představit jaké by to bylo, kdyby ona měla takto postrádat svého manžela.

„Jo, to máš pravdu. Kterej to vůbec byl ten její manžel? Nějak si ho nevybavuju..“ zamumlal jsem.

„No, když jsem ho viděla naposledy tak měl na sobě takový béžový kalhoty a nějakou kostkovanou košili. A měl modrý oči, takový až moc modrý, víš? Přišel mi trochu zvláštní. Počkej zesil tu televizi! Vidíš to? To je on!“ řekla a ukázala na televizi, kde bylo ve zprávách že je pohřešovaný Miroslav Štička. Naštěstí si nevšimla, že mi zatrnulo, byl to právě ten člověk, kterého jsem sejmul.

„Slyšel jsi to? Pohřešují ho již týden a zatím ho nenašli. To je..“ odmlčela se, víc neřekla a poddala se svým myšlenkám.

            Já jsem ale přemýšlel nad tím, jestli jsem neměl tu mrtvolu přesunout někam jinam. Rozkládala se v některé mé části mozku a teď mě ten hnilobný zápach úplně pohltil. Musí ho najít. Dřív nebo později prostě musí. Třeba pak zjistí, že po nás šli. Přišel jsem však na lepší myšlenky. Zabil jsem ho přeci v sebeobraně a to není trestný čin, říkal jsem si. Navíc nemusí přijít na to, že jsem ho zabil, uchechtl jsem se. Manželka na mě zkoumavě pohlédla. Zavrtěl jsem hlavou a ona dál pokojně sledovala zprávy. A pak mi došlo, jak moc blízko jsou u nás. Vždyť nás můžou sledovat! A ta Štiková nebo jak se to jmenovala, ta určitě získávala informace od mé manželky. Nesmí se s nimi stýkat, problesklo mi hlavou.

„Drahá, ta paní Štiková…“

„Štičková.“

„Jo, ta. Neměla by ses s ní stýkat.“

„Ale proč? Ona právě potřebuje mít někoho u sebe. Vem si jak se asi cítí, to musí být strašné.“

„No jenže ten její manžel! Vždyť jsi ho sama viděla, takovej divnej chlap. Bůhví do čeho měli namočenej nos. Mohli by nás do toho zatáhnout.“

„Paní Štičková určitě ne, je to taková slušná a milá ženská.“

„Jo, jo. To určitě, však mi dáš brzy za pravdu!“ Nechápal jsem, jak se jí může zastávat. Manželka jenom pokrčila rameny a tím byla diskuse ukončena.

            Šel jsem si umýt ruce, už zase. Poslední dobou jsem si je myl nějak často, měl jsem pořád pocit, že jsou špinavé.

Peníze k nám doslova tekly; děcka byly spokojený, manželka taky. Akorát se pořád stýkala se Štičkovou - ta ženská mě přiváděla k šílenství. Určitě jim donášela. Já jsem to věděl, prostě jsem to cítil; nemohlo to být jinak.

            Nejhorší ze všeho bylo, že mě manželka začala podezřívat a nevěřila mi. Myslela si, že jsem na Štičkovou vysazenej, což jsem pochopitelně byl, a taky že se děje něco špatného. Najednou mi byl její pohled tak strašně nepříjemný. Koukala tak vyčítavě a zároveň soustrastně.

            Všichni byli proti mně, dokonce i má manželka! Já jsem byl sice pořád ve střehu a snažil jsem se, abych nás uchránil, jenže se to celé nějak hroutilo. Dorazilo mě, když jsem se dozvěděl, že našli tu mrtvolu. Byl jsem neustále vystresovaný a barvy začínaly šednout. Mizely ze světa. Nic nebylo tak krásné jako dřív.

            Všude byl teror a hrůza a já už jsem se nedokázal bránit. Selhal jsem a dál jsem nedokázal chránit naši rodinu. Už jsem ani nejedl, v ničem jsem neviděl smysl a mé myšlenky se rozbíhaly všemi směry, jen ne těmi dobrými. Proč jsem vůbec s tím vším začal? Stálo mi to vůbec za všechno tohle trápení?

„Měl by ses najíst,“ doléhala na mně manželka a dívala se mi do očí ačkoliv já jsem zarytě pozoroval dlaždičky naší kuchyně. Najednou byly strašně zajímavé.

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem a při jakékoliv zmínce o jídle se mi dělalo ještě hůř.

„Vždyť jsi nic neměl, večeře už vůbec nejíš. Doslova mi mizíš před očima,“ říkala. „Nechceš si zajít k doktoru? Je ti špatně od žaludku nebo proč tedy nejíš?“

            Pořád vyzvídala a pořád se ptala. Já jsem ji odbyl, že jsem měl rohlík na cestě domů.

„Pch, rohlík, to ti přece nemůže stačit!“ byla na mě stále nazlobená.

„Není mi dobře,“ zakončil jsem debatu a šel jsem se vysprchovat. Smýt ze sebe její ničivý pohled.

            A pak, po několika mučivých týdnech, přišla ta spásná myšlenka. Vlak. Nechám svou hlavu ležet na kolejích a  rozjet ji. Jen tak budu mít klid, jen tak se zbavím těch myšlenek a všech těch otravných očí, které po mně koukají. Pátrání policistů pokračovalo, chtěli vědět, že jsem vrah.

NE! Už jsem to zkrátka nemohl vydržet.

            Stmívalo se, byly zrovna červánky. Krev pokrývala celou krajinu a má hlava byla zmatená a vyděšená. Ohlížel jsem se ze strany na stranu, ale nikde nikdo nebyl. Byl jsem uprostřed přírody na okraji města, kde jsem mohl zdánlivě nerušeně umřít. Vlak měl jet v osm hodin a třináct minut. Šel jsem po úzké cestě, kterou obklopovala vysoká tráva a stromy. A všechno bylo rudé.

            Když jsem se došel ke kolejím, podíval jsem se na své ruce - ty také chytly ten děsivý červánkový nádech. Těmahle rukama jsem přijímal úplatky a dělal věci tak, jak neměly být, říkal jsem si. Tyto ruce poplácaly při pochvale mé děti a zkoumaly křivky těla mé manželky. Stejné ruce zabily toho chlapa. Muže, který pronásledoval mou rodinu spolu s dalšími. Já jsem ale příliš slabý a nedokážu se …jim … ubránit. Slzy mi kanuly po tváři. Cítil jsem zármutek, zklamání, zlost a přesto jsem necítil vůbec nic.

            Položil jsem hlavu na koleje, to byla má jediná naděje. Pro mě to bylo osvobození z tohoto světa, kde jsem se dopustil tolika činů. Litoval jsem snad všeho, co jsem kdy udělal a i toho, co jsem neudělal. Nýbrž toho, že jsem se narodil. Teď má smrt ovlivní pár lidem život, ale většinu to však ani nepostihne. Bylo mi jasné, že si maximálně přečtou v novinách článek s nadpisem: Vrah se zabil.

            Slzy se kutálely po mé tváři jako potok, který chce vše spláchnout, stejně tak jako jsem chtěl já v tuto chvíli. Cítil jsem, jak začaly vibrovat koleje a ze zatáčky se vyřítil vlak, jehož strojvůdce si ani nestihl všimnout, že ležím s hlavou na kolejích. Právě ve chvíli, kdy mi měl vlak rozdrtit lebku a má duše měla opustit tělo. Vlak mě však opustil dřív. Zmizel.

            Vypařil se rychleji než pára nad hrncem. V jednu chvíli se řítil přede mnou a další okamžik tam nebyl. Zmizel snad dřív než se objevil v zatáčce. Jediné moje osvobození, jediná věc, která mě držela při životě.. Jak patetické. Nejen ta myšlenka, ale i celá situace.

            Proč zmizel? Propukl jsem v hysterický pláč. Řval jsem a sténal jsem a v celém okolí nebylo slyšet nic než můj hlas. Z místa jsem se však ani nepohnul, neměl jsem dostatek síly, abych dokázal dělat cokoliv jiného. Proč? Proč, proč, proč?? Úpěla má duše. Cožpak jsem provedl tak hrůzné činy, že si je musím odpykat? Bylo moje jednání tak špatné, že jsem si teď ani nezasloužil smrt? Můj žaludek hlasitě zanaříkal. To i ty ses spikl proti mně? I ty souhlasíš, že vše, co jsem udělal je zlé?

            Zmocnila se mě beznaděj ještě větší a zoufalejší než ta předtím. Jestliže jsem si předtím myslel, že jsem na pokraji a že nic už nemůže být horší, mýlil jsem se. Bylo. Má mysl se pomalu začala ztrácet. Až jsem najednou ležel a nehýbal se, ani slza už neukápla.

Bez pohybu, protože jsem zemřel.

Bylo osm hodin a třináct minut. Vlak se vyřítil ze zatáčky a rozdrtil jeho lebku na maličké kousíčky. Mozek se rozstříkl a zkrvavil podvozek vlaku a koleje. Dalo by se říct, že zemřel podruhé. Muž, který se zničil, už měl klid.