Cesta na Balkán: Úterý – ostrov

Balkán jen zavanul, vzhůru do čtyřky

Honza rejdí a překypuje energií. „Nespěte, ty jo Jugo už nefouká, přivezeme člun.“

Nic moc probouzet se bez objetí.

Honza je nadšení samo. Sám sebe přesvědčuje, jak je vše úžasný, že loď přivez nebo že ji nechal v přístavu, že fouká tenhle vítr a že fouká jinej.

„Počkej Jugo by mělo bejt támle vocaď, ne?“ koukáme na růžici se jmény větrů.

„No jo, ale to bylo Oštro jugo, vocaď,“ máchne rukou, „ a to je eště horší.“ Ztichnem. Honza je naprosto přesvědčivej, všichni sme nadšený, že to tak proved, Malérovi v kebuli hlodá: dyť ten vítr byl eště trochu vodjinud…

Po cestičce lemované zídkami volně naskládaných šutrů do nitra  ostrova. „Tý joo, si představ, že teď dem po cestě, kerá je tady tisíc let.“

„Jak to kurva může vědět?“ Malér. Pak zrak na strom, kmen jen chvíli kolmo, pak koruna po větru ohnutá do pravého úhlu.

Jasně, Chorvati sou taky Slovani.

Furt vítr. Z toho se musej ale v hlavě honit běsy.

A takhle složitý pobřeží… pak se v těch lidech vyznejte.

„Hele, todle je bejvalá škola.“ Vypadá to jak stavební barák pro dělníky. Zamřížovaný okna. Na zadní stěně polourvaná umyvadla.

 Míjíme dvě věci, co kdysi bývala auta, jsou bez značek a jakékoli údržby.

„To maj tady místní. Na co značky, tady je jen jeden policajt a ten všechny zná.“

Centrum je jeden obchod, kde je úplný kulový, sušenky, konzervy, chleba na objednávku a CHLAST. Před ním seděj chlapi a důležitě drmolej… Sjížděj nás vočima jak nahou holku.

V přístavu přidřepne Honza ke člunu (dva gumový válce mu dávaj vzhled raketoplánu), přitáhne si ho za lano a hopne na něj, i když se kejve.

„Jeho otec je archeolog a ne vopice,“ říká mi Malér. Ted i Vlasta hupsnou taky, jen já sestupuju jak do pekla. „A tvuj architekt a ne dřevo,“ Vožeru ho, ať se z těch halušek posere.

Z břehu a z trajektu vypadalo moře jak rybnik. Gumeňak (chorvatský výraz) poskakuje po vlnách a šplouchance v xichtu a na zádech nic moc. Objíždíme kus ostrova. Plavba dává pocit nespoutanosti. „…ale musíš dávat bacha, pluješ pluješ, pak to kopne a plaveš,“ gemí se Honza. Dochází mi proč. Sme vysoko nad zemí, vznášíme se na vodě. Přistáváme. Jako mořský vlk vyskakuju.

„Kdes vzal všechno to dřevo?“ ptam se.

„V Baumaxu.“

V Trogiru žádnej nebyl, nebo tim myslí … kolečka v mozku nabíraj maximální rychlost … malý železářství sem možná přehlíd, někde na stavbě, jak to dostane sem?, … točej se točej … nic, marně vzpomínám, kdy sem měl blbější výraz.

„To je jedna průrva támhle,“ doplňuje Honza. „Řikám ji Baumax, tam toho je.“

„Co ti moře veme,“ pokračuje, „konečná. Za to spoustu ti toho přinese. Tady sem měl dvacet bot všechny levý. Nebo jednou tady kotvila jedna jachta a ráno sem u břehu našel pomeranč… byl dobrej.“

Vrznou vrátka a k Honzovi se hrne nějakej místní opilec. Honza k němu jak k delegaci. Napájí ho Urquellem – ňáký mu strká do tašky. Josip, tak se to zjevení menuje, hned, že už u něj byli, ten tvuj Čech je tady a že prej sou celkem čtyři. Takže sem hned manažer všech manažerů u českýho Volkswagenu, Josip kontruje, že tu byla sekretarica z Parlamenta a jak ji ukázal ostrov a před dvěma rokama, že tu byl i generál. Něco mi říká, abych se nesmál.

Chorvat se opile kymácí, nadává, že nemá na daně ze tří baráků a 250 ha pozemků, který nestíhá, ani se mu pracovat moc nechce, ale prodat i pronajmout je mu to líto….

 „Ty vole, jakej manažer?“ když odešel.

„To musim, aby byl jeho Čech Někdo, zároveň já potřebuju ňákýho Chorvata, aby mě ty vostatní nevodrbali, sto slyšel: sekretááárica z parlamentu, generááál,“ vopičkuje, „z každýho doktora ze Záhřebu se můžou posrat. Taky vo tobě řikal, že je na tobě vidět, jakej seš intelektualac.“

„Honzóóóó Honzóóóó,“ zní od moře – mnohohlasně. Sirény? Ne pár metrů od břehu se kolíbá velká jachta jak z propagačního letáku. Honza pílí a gestikuluje, že tady ne…. Že Oštro Jugo, ať jedou na Veli Drvenik a že jedem za nima.

Tolik vzájemný agresivity jako u týhle posádky sem viděl jen v manželství a malých zvířátek spolu v kleci, když jim nedáte chvíli najíst. U jejich přistání se místní bavili víc než u poslední americké komedie. Teď si to v hospodě vyčítaj navzájem, zároveň se ale prsej a házej odbornejma termínama. Jen kapitán a Honza mlčej a věděj, že tahle posádka byla na hovno už před vyplutím, snad už od samého svého zrození.

Du na WC kolem kuchyně, pár bab tam něco nasraně drmolí. Při cestě zpět chci zaplatit naše tři piva.

„Všecko dohromady,“ vystartuje vrchní. Malér: klid, vole, vzpomeň na ten strom, vítr a členitost pobřeží.

Večer dohoda: vstanem v pět na trajekt v šest a pudem na trh.

Nepřitomnost jakékoli zprávy od ní už začíná bolet.

---