Až Tě jednou potkám *1*

Připadám si jako v pohádce o šíleně smutné princezně...Hladina porostlá drobounkými lístečky vodních kvítků se čeří o příď naší loďky a já se dívám na prince, který vesluje směrem ke staré vrbě, co se naklání přes okraj do vody, že to vypadá jakoby měla každou chvíli spadnout a poskytnout ráj vydrám, které tu jistě žijí.... Možná má jen žízeň a tak smáčí své vyschlé větvičky v osvěživě chladné vodě...
"Ukážu Ti ostrov, bude se Ti líbit" podívá se na mě můj pohádkový princ a zabere jiným směrem. Chce se mi vykřiknout ať počká, že se chci stou starou vrbou seznámit, ale když se mu zahledím do očí nejsem schopná jediného slova...
Usměje se jakoby všechno pochopil a znovu se otočí vpřed, aby upravil směr plující veslice...

Loďka přirazila ke břehu a Ty mi podáváš ruku, abych se nemusela máčet ve studené vodě. Na břehu mě jemně bereš do náručí a jdeš mezi starýmy stromy, které se na nás usmívají a přejí nám hodně štěstí, ať nám naše radost dlouho vydrží. "Děkujeme" odpovídám a připadám si opět jako v pohádce.
Díváš se na mě nechápavýma očima, a tak Ti vysvětlím, že stromy nám právě požehnaly a naoko se zlobím, že můj nejdražší je tak nevšímavý.
Omluví se a pak mi do ucha zašeptá, že kdyby mě neměl, nikdo jiný mu neotevře oči, uši, city, smysly a on se nikdy nenaučí vidět a slyšet to nejcennější co nám svět dal...
"Jsem rád, že Tě mám" zašeptáš a postavíš mě na zem. Nechci se Tě pustit, dělá mi dobře, když vím, že jsem u Tebe v bezpečí.... Chytnu se tedy alespoň Tvé ruky a nechám se vést dál po ostrově.

Prohlížím si vysoké stromy porostlé břečťanem.
"Podívej" vytrhne mě ze snění ten hlas, který mi zní v uších i večer před spaním, ten, co mi nedá spát, ten, který tak miluju...
Podívám se směrem, kterým ukazuješ a úžasem se mi zatají dech-před námi stojí dřevěný altán porostlý popínavými růžemi se spoustou kvítků.
Vevnitř je dřevěná lavička a malinký stolek. Všechno to působí velice staře, ze všech věcí vystupují příběhy, co se tu kdysi odehrály. Dýchánky starších dam, tajná setkání milenců jako je to naše, dětské hry, útěky z domova, které končí přespáním v zahradním altánu a návratem domů...
Tyhle věci toho mají za sebou ví, než by kdo řekl...

Posadím se na lavičku a usmívám se... tvář naproti mně se také usmívá a blíží se ke mně... je už tak blízko, a já cítím po těle zvláštní chvění...
"Měl´s pravdu.... je to tu nádherné" vydechnu a stáhnu Tě vedle sebe. Jsi zklamaný, vím to... ale dočkáš se...

Seděla bych tu celé hodiny a nikdy bych nemusela odejít, je mi tu s Tebou tak krásně....
Sedíme a hledíme si do očí... Jsi mi tak blízko jak jen to jde a přece mi to není dost....
Jako bys vycítil co mi právě prolítlo hlavou, položíš si tu svou do mého klína a díváš se na mě zdola...
Všechno kolem ztichlo...
Stromy mlčí, ptáčci ani nepípnou.... dokonce ani žáby nevydávají své podivuhodné zvuky...
Všichni vědí, že tohle je jen naše chvilka.
Hladím ty nádherné vlasy v mém klíně a přemýšlím nad věcmi, které by mi teď na mysl přicházet neměly... Napadá mě, jak to, že já můžu být tak šťastná a jiní pláčí... Já mám všechno, co si můžu přát... a někdo nemá nic...
Z očí mi začínají téct slzy a padají na ten horký obličej v mém klíně... Jsou to slzy smutku.. ale i štěstí- vždyť Tě konečně mám u sebe!
Posadíš se a stíráš mi je z tváří. Snažím se už neplakat, vždyť si ještě budeš myslet, že mi s Tebou není dobře. Ale nejde to...
Obejmeš mě. Cítím Tvou lásku a stále dokola děkuji Bohu, že mi Tě poslal.
Najednou sebou trhneš.
Přiložíš si prst na ústa a já to uslyším taky... Někdo přichází po břehu...
Chytneš mě za ruku a běžíme na druhou stranu ostrova než odkud jsme přijeli.
Stromy se opět rozpovídají a ptáčci zpívají o sto šest, jakoby nás chtěli skrýt...
Už nepláču... Jsem šťastná, i když dál klopýtám po ostrůvku k místu kde se jezírko zužuje a vede přes něj dřevěný mostek. Je to tu opravdu kouzelné...

*****************************************************************

Konečně jsme se dostali ke zdi a oba ji bezpečně přeskočili. Jsme v bezpečí...
Usměješ se: "To bylo o fous, ale zvládli jsme to. Netušil jsem, že umíš tak rychle běhat"
Taky se usměju.
Na chodníku okolo cesty, po které jezdí auta rozhodně víc než je povoleno, si už nepřipadám jako princezna, spíš celý ten výlet je jako sen.... ale vím, že skutečný, protože můj princ, i když v triku a džínách, stojí vedle mě.
"Už mi to jede..." řekneš najednou : "Dneska to bylo super, někdy to zopakujem"
"Jasně" směju se zase jako já-prdlá holka.
"Měj se krásně, zítra"
Na rtech mi zůstane jen lehký polibek a už mě ani neslyšíš jak volám ahoj...

---