TIM A DIM-17

Část sedmnáctá

Německý kapitán s boulí na čele kráčel chodbou a byl brunátný vzteky.

„Vy idiotííí! Kde jste všichni!“ rozkřiknul se naštvaně a přitom došel ke schodišti, u něhož seděl v květináči zaražený a otřesený Dim.

„A je po tobě ty parchante!“ pronesl důstojník, přičemž na něho namířil pistoli.

„Diméé! Kde jsííí!“ ozval se náhle za ním výkřik Tima, který se po podlaze kutálel ve smotaném koberci. Němec se pootočil a záhy mu koberec podrazil nohy. Přitom upustil zbraň a vzápětí ztratil rovnováhu, načež dopadl na dlaždičky. Na nich se za výkřiku rozplácl, ale okamžitě se zase postavil.

„Dimééé! Ty si hraješ přede mnou na schovávanou?“ vyhrkl tázavě Tim, jenž při kutálení narazil do zdi. Mezitím se kapitán s naštvaným výrazem v obličeji rozeběhl ke stočenému koberci a chystal se do něho kopnout. Tim však ve stejný okamžik udělal v něm prudký pohyb, po němž se koberec kutálel od zdi a vrazil do nohou důstojníka. Ten opětovně ztratil rovnováhu, přepadl přes něho a vzápětí hlavou dopadl na zeď. Při ní sjel s protáčejícími se panenkami a pak bezvládně klesl na dlažbu chodby.

  Mezitím se Dimu vše srovnalo v hlavě a poté z květináče vypadl. Chvíli se nechápavě kolem sebe rozhlížel a potom se postavil na nohy. A hned před sebou uviděl ve stojaté poloze vrávorat smotaný koberec, z něhož se ozýval hlas Tima.

„Co děláš, Time v tom koberci!?“ vyhrkl tázavě a vzápětí koberec do něho vrazil. Za dvou výkřiků, z nichž byl jeden tlumený, se Dim opět octil na dlaždičkách s kobercem na sobě.

„Ty debilééé!“ vykřikl Dim a vysoukal se zpod koberce. Ten poté uchopil za jeho konec, kopnul do něho a on se začal rozbalovat po chodbě. Tim se z koberce záhy dostal, ale nepřestal se kutálet a ocitl u začátku dalšího schodiště. A z něho se za výkřiku skutálel.

„Jak mám s tímhle blbcem bojovat a vyhrát válku?“ zaúpěl Dim a rozeběhl se ke schodišti. Na jeho začátku naskočil na horní část širokého zábradlí, po kterém začal sjíždět. Na jeho konci však nestačil seskočit a záhy se za výkřiku mihl vzduchem. Poté před sebou spatřil okno, do něhož vzápětí vletěl. V jeho otvoru zůstal uváznutý a přitom hleděl vyděšeně na nádvoří pod sebou.

„Time! Rychle mi pomoc!“ vykřikl.

„Dime! Já taky potřebuju pomoct!“ uslyšel hlas Tima.

„To si snad děláš prdel!“

„Já si nedělám prdel.“

„Kde si zase uváznul, ty pitomče?“

„Von na mne spadnul nějakej žebřík a jaksi mi uváznul kolem pasu.“

„Na tebe jednou spadne i modrá vobloha!“

„A jak víš, že bude zrovna modrá?“

„Tak bude zatažená!“

„To by mohlo z ní pršet.“

„Ne, budou z ní padat hovna a to přímo na tvojí hlavu!“

„To bych nerad zažil.“

„Ty debile! Fofrem se toho žebříku zbav a pomoc mi!“ vykřikl naštvaně Dim.

„Jo, jdu to províst!“ vyhrkl Tim a uchopil pevně rukama dvě příčky v žebříčku. Přitom počal po chodbě vrávorat a všelijak se žebříkem manipulovat. Vzápětí zpoza rohu vyběhl německý voják, kterého zasáhl do obličeje konec žebříku. Při výkřiku Němec narazil do zdi a při ní se sesul s protáčejícími se panenkami na podlahu. Tim poté konci žebříku narážel do všeho i opakovaně do zadnice Dima. A záhy se chodbou rozlehlo několik ran, po kterých se ozval výkřik Dima.

KONEC SEDMNÁCTÉ ČÁSTI

 

---