Poslední otazník

Tolik stránek už je nepopsaných od posledního otazníku. Další a další ranní svítání  jsou trpčí a pustší. I každý další akord, který zahraji proklatě bolí. Jako zpěv vlka při úplňku zní harmonie, do kterých vkládám něžně torzo prvotní naděje. Nesmírně tence teď tváří se hranice mezi skutečností a obavami, jimiž zaobírám se při čekání na svou odpověď. Dveře otevřené a na prahu vrstva promarněného života. Mám pocit, že nikdy neuslyším tlouci upřímně zvonek, jež je zvukově zabarven stejně jako je i má hudba. Tupým nárazem mě zasáhla pouhá představa, že pod průzračným povrchem se místo nekončícího jasna blýská. V duchu promítám si minulost a povzdechnu si: „Snad není to stejné, jako tehdy.“ Věřím.  Famfáry vítězství však mají pohov. Zatím. Na konci je otazník, pak už nic nebylo. Já ale čekám...